Je to přímo učebnicový příklad o tom, jak své myšlení dokážeme hravě posunout za hranice těžce vydobytých současných morálních a právních zákonů, a jak jsme krásně manipulovatelní v emocionálních případech, aniž bychom si uvědomovali, že se sami manipulujeme do záhuby a do orwellovského světa bezpráví, s tím rozdílem, že k tomu máme daleko lepší technologické možnosti, než tomu bylo v době napsání románu "1984".

Takže, o co jde. V roce 2002 byl unesen syn jednoho německého bankéře jménem Jakob von Metzler. Podezřelý únosce se brzy našel, byl to student Gäfgen, který chlapce tuším doučoval. Student se pod tíhou pádných, tehdy ještě legálních, policejních argumentů nakonec k únosu přiznal. A teď nastal hon s časem, neboť únosce za žádnou cenu nechtěl prozradit, kde malého Jakoba ukryl. Nikdo ovšem netušil proč, nikdo netušil, že chlapec je již dávno mrtev, zavražděn oním studentem.

Také teď máte pocit, že nemáte žádné slitování s tím únoscem, a že mu přejete muka pekelná. Ano, takový pocit má většina lidí. Ale pojďme dál. Na scénu nyní vstupuje frankfurtský policejní viceprezident Daschner. Aby zachránil život toho dítěte, o kterém nevěděl, že již nežije, pohrozí únosci mučením, velkoryse za asistence lékaře. Ano, vážení přátelé, i já sama bych to šla z něj vymlátit, zapomněla bych na slušné vychování a povolila bych uzdu mateřskému instinktu. Je to přirozená reakce. Ale to není předmět sporu.

Student se nakonec přiznal bez mučení, přece jenom strach byl větší. Viceprezident Daschner byl obžalován "že zločinu těžkého nátlaku". Otázka zní, může se v extremních případech, jako je tento, porušit právo a kde jsou hranice násilí, které může policie a právní stát proti podezřelému použít?

Tato debata rozdělila Německo na dvě části, stejně jako svět válka v Iráku. Jedni tvrdí, že v takových případech, kdy jde o záchranu jiných lidských životů, je možno použít mučení, a tudíž musíme změnit zákon a pana Daschnera zprostit viny.

Druhá skupina tvrdí, a s tím se tvrdě ztotožňuji, že neexistují v právním státě žádné výjimky, které by ospravedlňovaly mučení, ani v případě záchrany života dítěte, i když to zní hrozně. Protože, pak se můžeme vydat do muzeí, oprášit staré mučednické nástroje z dob dávno minulých a vydat se do psychiatrických léčeben a věznic, abychom z nich povolali sadistické psychopaty, kteří by za peníze daňových poplatníků v našem novém právním systému vyškolily fundované vyšetřovatele-mučitele.

Ano, americký Pentagon by nám v tom byl oporou, má v tom bohatou praxi. A nezapomeňme na příručky o mučení pro nové vyškolené vyšetřovatele, a pak na nové vyškolené úředníky, kteří by kontrolovali, zda mučitele mučí v souladu s předpisy, ano, a musel by vzniknout nový vědní obor, "torturologie", který by se zabýval výzkumem nových mučedních metod. A to jsem jistě nevyčerpala všechny obzory, které se nám touto nepatrnou změnou v našich zákonech otvírají. A těch nových pracovních příležitosti, co se jen naskýtá!

Toto téma je o to aktuálnější v době takzvaného "boje proti terorismu", kdy politikům byla do rukou dána moc oklestit naše individuální svobody díky novým protiteristickym zákonům, a proto se týká nejenom nás všech v Evropě. Jak takový protiteroristický zákon v Německu vypadá dnes v praxi, jsem nedávno viděla v jednom pořadu na německé TV stanici WDR. Byl to příběh jedné 27-leté slečny XY, která dodnes nemá ponětí, že se stala součástí mašinérie nových protiteroristických zákonů v Německu.

Slečna XY byla průměrná zaměstnaná mladá žena s průměrnými zájmy, jako třeba, jestli si koupí támhleten svetřík nebo ne, a jakou si dát barvu vlasů, protože v sobotu má jít na večírek. Jejím jediným prohřeškem bylo, že měla náhodný rozhovor s paní YZ.

A paní YZ byla podezřelá osoba, která byla v tuto dobu pod dohledem. Dle nového protiteroristického zákona spadla slečna XY taktéž pod dohled. Byl zmapován její život, měla 24 hodin na krku "velkého bratra", byly čteny všechny její e-maily, byl zmapován jakýkoliv její pohyb na internetu a prověřeny její finanční možnosti. Nepamatuji se už, jestli v době sledování nebo poté se slečna XY ucházela o nové zaměstnání na letišti. Při klasické prověřovací kontrole nového uchazeče, vypadla slečna XY hned v prvním kole. Nepřipomíná vám to něco? Nemysleli jsme si donedávna, že už to všechno máme za sebou, že už nikdy více? Ty zákony jsou možné také proto, že mnoho lidí si myslí "já žiju spořádaným životem a mě se to netýká". Omyl, týká se to nás všech. Je zajímavé, že politické strany v Německu, které mají ve svém názvu křesťanství, chtějí upravit zákon ve prospěch mučení a propustit Daschnera (kupříkladu Stoiberova CDU). Mimochodem tyto strany byly i pro válku v Iráku a patolízalsky dělaly vše pro "nenarušeni transatlantických vztahů". Vždycky jsem si myslela, že křesťanství je o všeobjímající lásce a o "odpusť a bude ti odpuštěno", a ve své podstatě proti vraždám a válkám. Nebo, že bych se mýlila, a že by to bylo "oko za oko a zub za zub"? No, a když úspěšně zakončíme tuto debatu a mučení pevně zakotvíme v našem právním systému, pak je možné, že bychom mohli oprášit některá morální dilemata zakotvená ve Starém zákoně, jako například ukamenování za cizoložství, nebo uříznutí ruky za krádež. Poznámka na okraj:pevně doufám, že to neprojde, protože ruku na srdce, lide český, kolik z nás by to zavedení starozákonních zákonů přežilo, a ti co by přežili, kolika z nich by zůstala aspoň jedna ruka, když krást je u nás národní sport?