Soukromá zrcadla bývají plná hrdinsky planoucích očí vzývajících zbraň jako milenku svou, družku proradně neřestnou, toužící zabíjet pro mír i pro válku. Dneska zůstat básníkem je hazard z největších, jedinec musí jít s dobou, nechce-li skončit pod mostem v nepěkné opuštěnosti všemi. Kde konec milovanému básníku Jaroslavu Seifertovi, jeho lásky veršované vrchovatě k radosti čtenářů poezie...jak by se asi nositel Nobelovy ceny podivil dravosti, neúctě a hrubosti pronikající do morku kostí, dnes i dětských zločinců.

Být prvním na světě, vypouštět úsudky o druhých v listech a médiích kasovních, ideově neohrabaných, prodejných a podporujících lidskou neomalenost a temné pudy. Doba krvavých divadel, piklí a nehezkých rejdů dávno pominula, ale herci a režiséři tehdejších památných odporností se znovu chápou každé příležitosti, aby se předvedli a připomenuli všem: už jsme zase tady! Vyrukují na nás se svou bezohlednou logikou moru, označují cejchem vybrané a odsouhlasené k předhození veřejnosti už vším a každým důkladně otrávené, očekávající od zvolených a vyvolených nápadité duševní pochody -- řešení sociálních problémů, zajištění bezpečnosti, možnost čerpání financí na úvěr bez vydřidušských poplatků hraničících s lichvou (střední stav, tepna každého funkčního státu je podvazována zbytečným politikařením).

A těch očekávání je daleko více a jsou všeobecně známa. Volič dál jasně najevo mínění o vychytralých praktikách všech nakažených politickými ambicemi, neustálému mlácení prázdné slámy a foukání mrtvým koním mezi půlky. Přišel v malém počtu, ale protest tichý a opatrný k ničemu ty nahoře nezavazuje. Mnozí lidé se dovolávají Stvořitele. Chyba. On je sice Stvořitel, ale není Řešitel. Ze špatně napsaného kusu se musí každý vyhrabat sám, bohužel, neboť slibovaná záchranná síť mocistranou má větší oka, než je přípustné v jakémkoli jiném demokratickém moři.

Velkopanské chutě dokáží rozhodit i lidi se slušně funkčním mozkem. Pochodují v zájmu zachování existence pod jinými prapory beze spěchu, s rozvahou a vědomím, že loajalita a sklon k poslušnosti vede k úspěchu v jakémkoli společenském uspořádání. S takovými jedinci nebývají potíže, stačí naznačit a plní přání a úkoly bez zbytečného intelektuálního mlžení.

Lidem se někdy zdá, že v popředí vidí stejné tváře a slyší stádní bukot lehce připomínající doby minulé. Připomíná to onen starý vtip: Kapelník jde na pohovor kvůli licenci, aby kapela mohla veřejně vystupovat za honorář. Ptají se ho, ptají, on vyjde ven, muzikanti se na něho vrhnou a chtějí vědět, co tam tak dlouho dělal, co říkal. I praví: řekl jsem, že jsme hráli pro barony, fabrikanty, fašisty, i rudoarmějce....chlapi křiknou: To si neměl říkat, to tu licenci nedostaneme! Jak neměl říkat, odvětí udiveně -- vždyť tam všichni seděli.

Dobře v zemích, kde politické hašteření, chudé odnože vzdělanosti, hledání pravdy ve hvězdách, bezohledná logika růstu, starost o obživu, temné stránky vzestupu nehodných, ukrutnost, hamižnost, podivné finanční transakce, slaboduchost, protřelost, špinavé obchody a neúcta k lidem, je řešena k pokojnému lidskému žití. Slyšel jsem v hospodě u půllitru zapomnění toto: V Alpách jsem přespal u sedláka, tenkrát tam volili prezidenta, a tak jsem chtěl bejt přátelskej a povídám mu: Volíte prezidenta, žejo, a koho budete volit vy? A on chvilku mlčel, pak před sebe plivnul do trávy, posadil si klobouk na zátylek a ukázal na pastvu, kde se pásla pohádkově čistá kráva a zahuhlal: Tohle je můj prezident.

Jenomže, doma není nikdo prorokem. Chceš smíření, holenku, tumáš po hubě a nezáleží na tom, zdali dlíš na Hradu nebo v podhradí. My vnuci vždy spravedlivých se postaráme, aby zůstalo dusno, nedopustíme žádnou změkčilost, hájíme svaté věci!

Nastala tehdy doba, kdy měl první demokratický prezident oceňovat vyvolené metály. Seděl jsem v hospodě u Černého Orla s bývalým hercem, manželem bývalé spisovatelky, oba řečeno krátce blízkohradní vyvolenci. Povídalo se a přetřásalo všechno, kdo chodí do hospody ten dobře ví, že k řešení bývá množství rozličných témat. A já tehdy hrdinně vykřikoval, že vyznamenaný by měl být Pavel Wonka, protože zahynul ve vězení za politické přesvědčení. A bývalý režisér se na mne osopil, ať nekecám a konám, tedy napíšu žádost na Hrad k rukám vrchního velitele a prezidenta, že se postará přes švagrovou, aby tu žádost dostal osobně do vlastních rukou. Zda dostal, nevím, odpověď přišla od jeho úředníka a zkrátím to: pan prezident bude na vězně svědomí myslet příště. Nemyslel dostatečně, P. Wonka nemá ocenění dodnes a bude-li mít je ve hvězdách a možná ani tam ne!

Jaksi se zřejmě nehodí vyznamenat muže usouženého, umučeného chorobou a ponechaného osudu ve věznici roztomilou soudkyní chodící si ladně po zemi, cpoucí se baštou a kvákající o nevině -- na stranu druhou je velmi žádoucí soudit velkohubě bez soudů a s důrazem na pomstu za hrob.

Čeládka nemorálního ražení se semkla kupodivu silně a vytváří dojmy a pocity blízké fašistickým pohádkám později uvedených do praxe k údivu lidstva. Dokud nedupou tobě samému po palcích, zůstaň zalezlý a tvař se neutrálně. Nic nezkazíš a vyzraješ nade vším stejně jako ti včerejší lezci do partajních pater, odmítnutí pro vlezlost a malost a pozítří se radující, že vyvázli bez partajních neštovic. Být za bukem se vyplácí. Držet zobák je zázračná vstupenka ke korytům - opatrnost a zbabělost společně kopulují a vznikne zmetek.

Příslib zaopatření na věčné časy může být a zřejmě je i lákadlem převelikým. Loajalita, poslušnost a uměřenost v postavení veličiny je vymožena okolnostmi. Nic na tom nemění fakt, že zatímco křiklouni s máslem na hlavách notně žluklým poručníkují a vydávají se za vítěze nad mocnými doby minulé, zapomínají zvolení, a rádi, na lidi podobné Pavlu Wonkovi. Proč? Cítí totiž nebezpečí z odhalení jejich mrzké touhy po vlastním blahu. Člověk zůstane člověkem, i kdyby čert na koze jezdil.

Chronická ctižádost není optimistická diagnóza, je těžko léčitelná.