Masaryk jako sběr

Poučen zmíněnou drastickou zkušeností četby, rád bych doporučil všem, aby ji neopakovali. Masaryk se dnes v neakademických kruzích už příliš nečte a je to tak dobře. Při četbě většiny spisů jeví se současnému čtenáři být myslitelem poněkud mdlým a pisatelem neobratným. I citované Hovory s T. G. M. jsou koneckonců Čapkovou stylisticky nejkostrbatější knihou proto, že mu do nich starý pán kafral.

Sám Masaryk své spisy nijak nepřeceňoval. Můžeme opět citovat Hovory: "Tak to u mne bývalo vždycky; já jsem jakživ rád knih nevydával, nikdy jsem jich dost nevypiloval a nedodělal. Když jsem je vydal, bylo to jen proto, že jsem k tomu cítil aktuální podnět. Kdyby mně byli dali pokoj -- a já jim, snad bych nebyl vydal ani jedno dílo."².

Přes úctyhodný počet vydaných slov nebyl Masaryk mužem pera. Jeho spisy sílu jeho odkazu spíš oslabují než posilují. Tvrdí-li Masarykův učitel Platón, že to nejdůležitější napsat nelze, platí to pro Masaryka dvojnásob. Zatímco Platónovy spisy jsou inspirativní po více než dvou tisíciletích, ty Masarykovy ztratily inspirativnost už po jednom století. Masaryk byl v nejlepším slova smyslu člověkem dobovým. Sloužil své době jako roznětka, jako obří vrták, který probourává skály. Masarykův životopisec to na příkladu vyjádřil decentně: "Celý soubor úvah o české otázce představoval vlastně první filozofii českých dějin i české politiky. Vyvolal živou diskusi a přes mnohé odmítavé hlasy zapůsobil velmi inspirativně, a to i na své odpůrce. Jimi se stali zejména historik Jaroslav Goll a jeho vlivná škola v čele s J. Pekařem, odmítající ideovou souvislost obrozenského procesu s procesem reformačním, a politik J. Kaizl, hájící proti spirituální koncepci Masarykově tradiční mladočeský liberalismus; mezi mládeží to pak bylo radikální hnutí tzv. omladinářů v čele s Al. Rašínem a K. St. Sokolem, revoltující proti masarykovskému niternému "umravňování"."³ Masarykovy spisy leckdy spíše inspirovaly až následně plodnou diskusi, než že by samy oplývaly nadčasovou hloubkou. Řada jeho soudů je zjednodušujících, od pojetí a vysvětlení fenoménu sebevraždy ve stejnojmenné práci, až po drobnosti. Jako úsměvný příklad dobře poslouží třeba stručné hodnocení soudobé vážné hudby v České otázce: "Co do umělecké produkce hudební hlásí se v duchu Smetanových požadavků pokrokových i zde generace nová proti staršímu formalismu, jak jasně dokazuje Kovařovic svou ouverturou c-moll."⁴

Masaryk se celý život zabýval krásným uměním a celý život podřizoval jeho hodnocení vlastní etické koncepci. Vznikly díky tomu kouzelné a dodnes čtivé polemiky z pera F. X. Šaldy či Václava Černého. Masaryk proti nim dnes v přímé tištěné konfrontaci stojí jako ušmudlaný mudla proti Harry Potterovi a profesoru Brumbálovi.

Masarykovy Základy konkrétní logiky byly překonány už v době, kdy vyšly, a jsou stejně jako jeho přednášky Jak pracovat? důkazem jeho marné snahy bojovat s nastupujícím metodologickým a ideovým relativismem. Jejich hodnota je v jejich motivaci, bohužel nikoliv v jejich závěrech.

Je charakteristické, že většina Masarykových politických bojů je dnes vybojována v jeho prospěch. Historie mu dala za pravdu ve sporu rukopisném, ve sporu o rituální vraždu židovskou, v boji za jugoslávské "velezrádce" i ve sporu s klerikální klakou. K tomu, abychom tušili, že RKZ jsou nepravé nebo že židé pravděpodobně nelační po krvi křesťanských panen na macesy nicméně dnes už nepotřebujeme číst Masaryka. Proti tomu hlavní ideový spor Masarykův (spojený ovšem s výše zmíněnými jednotnou ideovou a etickou nadstavbou), tedy spor o smysl českých dějin, trvá dodnes a točí se výš a výš ve spirále nových kontextů. I on inspiroval řadu zajímavých reakcí, Pekařem a Peroutkou počínaje, Černým, Nejedlým, Kunderou a Patočkou pokračuje a dejme Macurou a Havlem (jistě jen zatím) konče. K jeho pochopení nicméně také už není třeba vracet se k Masarykovi, jeho ideje po něm formulovali jiní (leckdy i ideoví protivníci) lépe. To koneckonců platí pro celé Masarykovo dílo: některé myšlenky z něj zaslouží opakovat každý den stokrát, nicméně ne Masarykovými slovy. Ta nemají estetickou sílu, zrazuje je forma, těžkopádnost, útržkovitost a nuda, a proto je Masaryk ve svých vykladačích (na prvním místě ovšem v Čapkovi, ale i v dalších) mnohem silnější než ve vlastních textech. Ostatně i jeho vlastní hesla a slogany (Tábor je náš program; Ne Caesar, ale Kristus atd.) dovedli jiní vyložit lépe než on.

Masarykovy knihy je jistě pěkné vydávat a uchovávat v domácích a úředních reprezentativních poličkách, nejlépe v jednotné úpravě sebraných spisů. Číst už je ale (na rozdíl od spisů o Masarykovi) potřeba není.

Masaryk jako krejčovský panák

"Mramorová hlava tvůrce československé samostatnosti a demokracie s charakteristickým profilem a bradkou sloužila nacistickým okupantům za terč, jizvy po kulkách teprve čekají na zručnou ruku restaurátora. Právě tak jako i silně poškozená brada TGM. Tu má s největší pravděpodobností na svědomí úder kladiva či tvrdý pád na zem při rekonstrukci paláce. Po osmačtyřicátém roce před totálním zničením vzácnou mramorovou bustu zachránil jeden z lidí na stavbě, který ji provezl střeženou vrátnicí. Ještě dnes na to vzpomíná: "Strážný naštěstí nepoznal, co to vleču na kárce ze stavby ven. Jen se zeptal: "Co to vezeš?" -- "Ale," neztratil jsem hlavu, "šutrák z kotelny, chci z něj nasekat pár popelníků..."""

Není divu, že to nejdůležitější, na co Nadace Muzea T. G. Masaryka hledá na svých internetových stránkách sponzorské peníze, jsou dvě Masarykovy busty, které chce odkoupit od Galerie české plastiky a od rodiny J. Mařatky. Busta je asi nejlepší metaforou významu, který dnes Masaryk pro českou společnost má.

Prezident osvoboditel se zařadil do fronty neoddiskutovatelných politických vladařů-světců českého mýtu, do fronty počínající Praotcem Čechem, Libuší a Přemyslem Oráčem a pokračující už bezpochyby historickými osobnostmi Přemysla Otakara II., Karla IV., Jiřího z Poděbrad, s trochou tolerance Františka Palackého a konečně právě T. G. Masaryka. Masaryk v tomto exkluzívním národním mauzoleu zatím chodí pro pivo, nikdo mladší se tam nedostal a ještě nějakou chvíli nedostane.

Stejně jako ostatní členové klubu je Masaryk coby symbolická busta využitelný pro kterýkoliv ideový politický proud, názor, a především pro kteroukoliv politickou stranu. Tak jako si Karla IV. můžou přivlastňovat čeští nacionalisté jako hrdého syna české matky, který umístil centrum římské říše do Prahy, stejně jako čeští kosmopolité coby evropského vládce znalého jazyků a tvůrce univerzity mezinárodního významu, může se dnes Masaryk třepotat na transparentech levice i pravice a nikomu to nepřijde divné. Starý pán je tvárný a mnohostranný a stejně jako bruselskému čurajícímu chlapečkovi mu sluší každý dres, který mu navléknete.

Skvěle využitelný je Masarykův boj za pozitivní program národní (rozvedený zejména ve spisech věnovaných české otázce), který postavil proti (zejména jím samým definované) Palackého negativní koncepci češství jako boje proti němectví. Pozitivní program národní dá se s trochou rétorické šikovnosti naplnit libovolným obsahem, v případě nedostatku původních myšlenek třeba i bojem proti němectví. Podobně využitelné je i geniální heslo na prezidentské standartě, neboť každý může prohlásit, že zvítězí právě ta jeho pravda.

Jediný problém, který s Masarykem coby bustou nastává, je ten, že si ho nikdy nemůžete přivlastnit celého. Právě proto, že může vlát na kterémkoliv transparentu, je Masaryk špatným tmelem a symbolem vyhraněné politické příslušnosti. Jeho jméno se sice ve stranických letáčcích vyjímá skvěle a leckterý nadšenec jistě i proaktivně dohledá citáty, kterými se můžou bít po hlavě političtí protivníci, vždy je tu ale nebezpečí, že protinadšenec učiní totéž naopak. Masaryk to umožňuje. Ani politická ikona tedy není TGM ideální, ale spíš zástupná. Který směr si ještě nestihl naglorifikovat vlastní velikány, nechť použije Masaryka.

Masaryk jako karikatura ve studentských časopisech

"...že pak zejména mládež, u níž není tolik životní zkušenosti, u níž je zkušenost in spe, má takovou sklonnost k velikým činům, nikdo nebude pochybovat. Není pochybnosti, že by mnohý člověk za ideu život položil, ale divné je, že týž člověk, když se po něm žádá ne život obětovat, ale několik let pevně pracovat pro týž národ, nebude pracovat a neodhodlá se k tomuto činu, k tomuto heroismu práce drobné, nudné. Kdyby někdo chtěl našemu českému studentstvu radit: Nemusíte tolik piva vypít a nemusíte tolik prokouřit, složte ty peníze pro své nuzné kolegy, to by byla láska k bližnímu -- vysmáli by se mu. Nuže, co to je? Ne že by ti lidé byli zlí, ale je to ta nechuť k malým obětem. A požádejte od téhož studentstva velkou demonstraci, která je mnohem hloupější a špatnější, - to ano. Co je to?"

Právě pro svou neoddiskutovatelnou velikost, tvárnost a laskavou vstřícnost se Masaryk bohužel zřejmě nemůže stát idolem dnešní ani příští mládeže. Namítnete, že i Dalajláma je laskavě vstřícný a mládež ho zbožňuje, jenže Dalajláma je představitelem okupovaného státu, je z dalekého východu, který nás okouzluje tím víc, čím méně mu rozumíme, a navíc o sobě tvrdí, že se narodil už čtrnáctkrát, což by rád každý.

Masaryk se spokojil s narozením jediným a kromě toho nemá ani žádný jiný atribut, který by ho předurčoval k tomu, aby ho mládež obdivovala. Nespáchal sebevraždu, nebral drogy, neupil se, neprovozoval magii a nepsal o svých depresích. Navíc mluvil-li k mládeži, doporučoval jí věci, které jí nemohly znít sexy snad ani v jeho době: "Naší mládeži je především třeba čistého, nezkaženého žití." (Naše nynější krize).⁷ Tvrdil-li, že mládež přitahují velké životní oběti a demonstrace, neplatí dnes už ani to. Každopádně Masarykova profesorská dikce, s níž psal o etice i všem ostatním, mezi mládeží v kursu není a nikdy nebude.

Další fakt, který Masaryka mládeži vzdaluje, je podstavec jeho nepochybného významu. O Masaryka se jaksi nelze vášnivě přít, jeho hodnota je implicitně mimo debatu. Když se někdo, jako například Václav Klaus, pokusí Masarykův monolit aspoň trochu nadrolit (Václav Klaus přednesl 2. března 2000 na mezinárodní konferenci T. G. Masaryk, idea demokracie a současné evropanství projev Masaryk a jeho obraz v dnešní české společnosti, ve kterém vymezil šest mýtů, které podle něj Masaryka staví mimo jeho skutečnou politickou osobnost. Byl to mýtus o Masarykově ideové neutrálnosti, o jeho nestranickosti, o jeho téměř "absolutistickém" pojetí demokracie, o zvládnutí konstituce nového státu, o Masarykově světovosti a kultivaci Evropy a konečně o jeho otevřenosti, autentičnosti a neelitářství), dokáže tím prakticky jen vlastní nedočtenost a historické mezery.⁸ Masaryk totiž do orloje národních panovníků z boží vůle patří právem a většina popsaných mýtů nejsou mýty. Jenže hlaste se k někomu, o koho se ani nemůžete pořádně pohádat.

To jediné, čím by mohl Masaryk u sentimentálnější části mládeže bodovat, je popis jeho poslední cesty dejme tomu od K. Čapka nebo J. Seiferta. Jinak se pro mládež hodí (stejně jako každá jiná nezpochybnitelná veličina) pouze k parodování v nezávislých tiskovinách. Sečtělí recesisté mohou v referátech s názvy Odpověď sociální nebo Rusko a Arktida brousit svůj vtip nápodobou Masarykova nudně mentorského stylu a karikaturisté se vyřádí při ilustraci Masarykovy ideje drobné mravenčí práce, kterou vedle Karla Čapka pěkně popsal třeba i Václav Havel v Moci bezmocných: "V době, kdy Čechy i Slovensko byly pevnou součástí rakousko-uherské říše a kdy neexistovaly ani faktické, ani politické, ani psychologicko-sociální předpoklady pro to, aby naše národy hledaly svou identitu mimo rámec této říše, založil T. G. Masaryk český národní program na myšlence "drobné práce" tj. poctivé a odpovědné práce v rámci existujícího uspořádání v nejrůznějších oblastech života, směřující k povznesení národní tvořivosti a národního sebevědomí."⁹ Vidíte už Prezidenta osvoboditele, kterak na černobílém obrázku ve studentském plátku nese stéblo, staví pyramidu nebo lepí pytlíky?

Masaryk jako zdravá výživa

"Já jsem také historie."

Ideály humanitní ¹⁰

Ve světle zatím probraných možností jeví se mi v postmoderní české společnosti nejlepším, nejúčelnějším a nejužitečnějším využití Tomáš Garrigue Masaryka jako jména pro jogurt. Mléčná pochoutka by byla jemná a smetanově bílá jako prezidentova bradka a zaručovala by konzumentovi dlouhověkost a celoživotní vitalitu. Jogurt Masaryk by na rozdíl od jogurtu Danone posiloval národní vědomí a sokolského ducha.

To, co dnes česká společnost potřebuje, už není Masaryk, ale Masarykové. F. X. Šalda v druhém ročníku svého Zápisníku napsal: "Experimentum crucis čekalo v té nebo oné formě na každého velkého myslitele. Starý Kant pokouší se překlenout propast mezi subjektivismem a objektivismem a doplnit svou subjektivnou filosofii filosofií objektivnou. Pozdní Comte buduje svou "affektivnou" nebo mystickou filosofii a politiku a stává se tak bezděky původcem četného odpadlictví od svého směru. Masarykovo experimentum crucis bude, soudím, ještě větší a ještě složitější. Jelikož jeho filosofická tvorba byla neobyčejně blízka tvorbě básnické, bude i jeho experimentum crucis příbuzno zkoušce, kterou prochází básník. Co rozhoduje konec konců o vnitřní úspěšnosti básníkově? O tom, zda nežil nadarmo? Jen to, že se život připodobní jeho dílu, např. jeho figurám, že je napodobí, že mu dá za pravdu. Že ti různí Wertherové a Faustové, ti různí tatíci Goriotové a tatíci Grandetové, ti různí Oblomovové, Levinové a Pierrové, ti různí Stavroginové a Karamazovové, ty různé Madame Bovaryové vyskytnou se rázem v životě, každý je náhle vidí a jako takové rozpoznává, že se stávají úslovím a příslovím. Nuže, o to v podstatě půjde i v případě Masarykově: jak a pokud příští život český bude žíti filosofii a politiku Masarykovu; jak jí bude věrný; jak ji do sebe pojme a jak se do ní vtělí a včlení. To ovšem není již věc jednotlivcova, nýbrž věc celého národa; a ani ne již národa dnešního v jeho empirické skladbě, nýbrž věc duší příštích a nenarozených posud." ¹¹

Nuže, my jsme ty duše příští a nenarozené posud. Masaryk jako spisovatel, filozof, busta i karikatura je prakticky zbytečný, Masaryk jako jogurt nebyl dosud vynalezen. Jediný Masaryk, který nám zbývá, je Masaryk jako osobní příklad. Ne jeho psané dílo, ale jeho způsob života můžou být inspirativní, stejně jako vědomí, že takový život může mít praktické výsledky. Vrátíme-li se k Hovorům s T. G. M., je v nich i tento odstavec: "Když už jsem byl prezidentem, přijel za mnou německý filozof Fritz Mauthner, že prý nechce nic, jenom se podívat, jak vypadá šťastný člověk. Šťastný, proč ne? Ale kdybych byl zůstal kovářem v Čejči, byl bych asi stejně šťasten, jako jsem teď." ¹²

Dalo by se pokračovat v Čapkovské dikci a říci, že až bude každý kovář v Čejči šťastný po způsobu Masarykově, budeme dobrým národem. Odpusťme si ale huráobrozenské proklamace, a konstatujme jednoduše, že by nám stačili lidé, kteří by pro naši dobu udělali totéž, co Masaryk pro tu svou. Lidé, kteří by dokázali budit debaty, jež (aniž by se věnovaly SuperStar nebo jiným sportům) rozhýbou národ. A především lidé, kteří by uměli přijít s programem, jenž by místo upoceného počítání politických bodů od voleb k volbám dodal (ne-li vymyslel) naší současné národní existenci v Evropě a ve světě jakýkoliv smysl. (A to i když popis takového smyslu musí ztroskotat podobně jako ztroskotal u Masaryka. Nemožnost popsat hudbu ještě neznamená, že píseň nezní.)

Použitá literatura:

• Čapek, K.: Hovory s T. G. Masarykem, Praha, Československý spisovatel 1990
• Havel, V.: Moc bezmocných, Praha, Lidové noviny 1990
• kol.: Václav Černý -- život a dílo, Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 1996
• Klaus, V.: Masaryk a jeho obraz v dnešní české společnosti (internetová verze z www.npes.cz)
• Masaryk, T.G.: Česká otázka, Naše nynější krize, Praha, Čin 1948
• Masaryk, T. G.: Ideály humanitní, Praha, Melantrich 1968
• Masaryk, T.G.: Jak pracovat? Přednášky z roku 1898, Praha, Čin 1926 (internetová verze na tgm.bloguje.cz)
• Polák, S.: Tomáš Garrigue Masaryk (internetová verze na mujweb.cz/www/tgmasaryk)
• Šalda, F. X.: Šaldův zápisník -- ročník druhý, Praha, Československý spisovatel 1991
• www.masaryk.cz

Vyšlo v revue Dobrá adresa