Autor Eric Alterman v knize What Liberal Media? The Truth About Bias and the News píše, že v historii je to obvykle tak, že ten, kdo má dlouhodobě politickou moc, ovládá média, a že současná situace v Americe není výjimkou. Dále píše, že novináři sami stojí ve věcech politiky většinou ve středu, že v Americe mají sklon být spíš levicoví v sociálních otázkách a spíš pravicoví v ekonomických otázkách, což je způsobeno tím, že převážně žijí v velkých městech a vydělávají slušné peníze.

I kdyby však všichni novináři byli absolventi ústavu Marxismu-leninismu, nic by to neznamenalo, protože, jak píše Lind, "Můžete být levicový jen natolik, nakolik je levicový váš majitel," nebo jak vyplývá z toho co uvádí dále: "nakolik to majitel dovolí, přičemž on může být levicový (nebo pravicový) jen natolik, nakolik to dovolí situace, ve které je jejího hlavním zájmem udržet si své zisky a vliv na ty politiky, kteří regulují jeho společnost."

Proto přesvědčení, že levice v Americe ještě stále ovládá média, je anachronismus, jelikož levice už nemá politickou moc. Tento anachronismus však šťastně využívá pravice, což je ironické, protože pravice si už dávno uvědomila, jak je důležité ovládat média, a její dlouhodobá a úspěšná kampaň za tímto učelem by pro mocenské politiky mohla být vzorem.

Taková kampaň musí být v Americe vedena nepřímo, a to kvůli tradičnímu americkému názoru, že novináři musejí být neutrální. Proto "mainstreamová" média (což zahrnuje zprávy na hlavních komerčních kanálech a deníky - každé město má svůj deník, "celostátní" noviny New York Times a trochu bulvární USA Today) musí budit dojem, že jsou neutrální. Není tedy možné, aby pravicový majitel takový televizní okruh nebo noviny koupil a propustil všechny novináře, kteří nejsou ochotni držet se požadované linie. Majitel může mít "jen" vliv na redakci nebo na žurnalisty - např. omezit investigativní žurnalistiku apod.

Pravici však spoléhání na přirozený sklon hlavních médií podlézat politické moci nestačilo. Ačkoli totiž novináři převážně reflektují názory vládnoucí skupiny (v současně době tedy pravicové názory), neznamená to ještě, že budou pravicové myšlenky rozvíjet a artikulovat. A také nejsou ochotni vědomě napsat zprávu podávající falešnou informaci.

Řešením pro americkou pravici bylo vytvořit rozsáhlou síť stranických kanálů, novin, a ústavů, které dnes silně ovlivňují celostátní politiky a dokonce i "neutrální" žurnalisty, protože dodávají tolik informací, názorů, knih atd., že hlavní média se stále víc stávají jakousi "nástavbou", která leží na tomto pravicovém základu. Často se tedy stává, že i když se žurnalista snaží být vyvážený, jedná se o vyvažování mezi dvěma pravicovými názory.

Jak k tomu došlo? Podle Altermana v tomto vývoji hrála velkou roli pomoc milionářů, jako je Richard Melon Scaife. V roce 1964 Scaife nadšeně podporoval tvrdého pravicového kandidáta na prezidenta Barry Goldwatera. Když Goldwater utrpěl krutou porážku, Scaife došel k názoru, že "opravdu" pravicový kandidát národní volby nemůže vyhrát, protože levice má výhodu v médiích i ve "válce myšlenek a koncepcí". Proto začal štědře podporovat vytvoření sítě Washingtonských mozkových trustů v 60. a 70. letech, jako např. Heritage Foundation, Federalist Society a American Enterprise Institute.

Tyto bohaté mozkové trusty mohou finančně podporovat pravicové publicisty a myslitele, kteří pak publikují mnoho studií a referátů na pravicová témata. Asi nejznámější příklad této činnosti je kniha The Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life (New York: 1994), která cituje výsledky zkoušek inteligence a vyvozuje problematické závěry o genetické podřadnosti černých občanů. Toto tvrzení má přitom v Americe dlouhou historii, ovšem posledních 50 let bylo formulováno jen krajními rasisty, které hlavní proud společnosti ignoroval.

Kniha The Bell Curve však upoutala větší pozornost a dostalo se jí značného prostoru v tisku, jednak proto, že působí seriozním dojmem (má např. obsáhlý poznámkový aparát), ale hlavně proto, že tento výzkum byl podporován jedním z mozkových trustů, díky čemuž bylo možné pořádat ktématu semináře, zvát na ně žurnalisty a platit jim všechny výdaje, to vše vprostředí, které vypadalo velmi akademicky.

Důsledkem bylo, že knize věnoval celé jedno číslo časopis (kdysi levicový) The New Republic, čímž se prestiž knihy značně zvýšila. Bohaté ústavy také často mohou nakoupit tisíce výtisků své vlastní knihy, která se tak stane "New York Times Bestseller", a vyvolat dojem "intelektuální senzace".

Dalším tahem v nepřímém ovládání mediální scény bylo skupování médií pravicovými milionáři -- ti koupili nebo začali vydávat noviny jako např. Washington Times (Sun young Moon) nebo New York Post, televizní a radiové stanice (např. Rubert Murdochův kabelový televizní okruh Fox News). Ty sice nemají pověst seriózních médií, ale mají velkou sledovanost. V rádiu tak miliony lidí poslouchají jednu znejtvrdších pravicových osobností Rushe Limbaugha, v televize se dívají na Fox News nebo fundamentalistický Christian Broadcasting Network, čtou pravicové noviny. Levice nic ekvivalentního nemá.

Je pravda, že když čtenář se středovými politickými názory (nebo dokonce i neslabomyslný pravicový čtenář) čte v New York Post, že "Američané nesmějí zapomínat, že jejich národ bojuje o život -- a svobodu, že miliardy muslimů po celém světě a dokonce řada lidí na Západě, ve státech jako Francie a Německo, pohrdá Amerikou, jejími svobodami a zejména jejím úspěchem, že si svět nepřeje nic menšího než Ameriku ponížit," ví dobře, že je to nesmysl. Politicky naivní lidé nebo lidé nevzdělaní si ale nemusí být tak jisti.

Podivnější je, když v roce 2000 média uskutečnila kampaň, ve které se jim úspěšně podařilo vytvořit dojem, že Al Gore je lhář nebo alespoň člověk, který stále přehání. Začalo to v roce 1999, když Gore v jednom rozhovoru řekl, že když byl v senátu, ujal se inciativy, díky které vznikl internet -- je fakt, že Gore udělal spoustu práce, aby se vládní "ARPAnet" stal současným internetem. Ale prohlášení pro tisk z republikánské strany tvrdilo, že Gore řekl, že vynalezl internet, a pravicový tisk to opakoval tak často (a vymýšlel si další příklady), že nakonec dokonce New York Times věnoval celý článek tématu Goreova přehánění.

Takových příkladů Alterman uvádí víc (např. role pravicových médií a selhání hlavního tisku ve skandálu "Monica Lewinsky" i při informování o události na Floridě při volbách v 2000).

Na konci knihy Alterman píše, že žurnalismus je čestné povolání, které je pro demokracii nutné, že málo novinářů si přeje pracovat za podmínek, které ve své knize popsal, nicméně že v takových podmínkách pracovat musí. Řešení však nenabízí -- snad si jako novinář nemyslí, že to je jeho role. "Být známý prý znamená moc" začíná jeho poslední věta, "doufám proto, že tato kniha pomůže."