O tom, jak nedůstojně se u nás zachází se žadateli o azyl, toho bylo napsáno již mnoho, podívejme se však jednou i na problémy těch nemnoha šťastných, kteří azyl již získali. Ani oni nemají na růžích ustláno. Ačkoliv Úmluva o právním postavení uprchlíků zavazuje signatářské země (mezi nimi rovněž ČR) k vytváření co nejpříznivějších podmínek pro vzdělávání a profesní uplatnění uprchlíků, domácí byrokracie a spleť leckdy nedomyšlených, ne-li přímo si protiřečících zákonů některým z nich právo na vzdělání upírá. V současné době se to týká skupiny deseti až patnácti azylantů, kteří studují na českých vysokých školách. Jejich problém spočívá v tom, že je jim již více než 26 let a nemají tudíž nárok na sociální výhody a dávky náležející českým i cizím studentům vysokých škol. Donedávna tuto mezeru suplovala podpora od OSF a UNHCR. Ovšem OSF své aktivity v ČR postupně omezuje, a tak již letos jsou tito studenti odkázáni pouze na podporu UNHCR. Když zaplatí pojištění a poplatky za koleje, zbude jim na celoroční živobytí (stravu, dopravu, oblečení, knihy, studijní materiály a veškeré další nezbytné výdaje) rovných 6000 Kč (!!!). Za takovou částku by v Praze nevyžil ani ten nejdrsnější alternativec či asketický hlasatel dobrovolné skromnosti. A navíc ani onu podporu od UNHCR nemají vzhledem k tíživé finanční situaci a naléhavým aktivitám agentury v zahraničí jistou, takže je docela možné, že se na začátku nadcházejícího školního roku ocitnou bez koruny, a tudíž bez jakékoliv možnosti studovat. Sehnat práci je pro mladého azylanta v Praze či blízkém okolí téměř nemožné, např. některé agentury zprostředkovávající práci studentům odmítají cizince šmahem. Názorná ukázka diskriminace v praxi - vždyť azylanti podle našich zákonů mají naprosto stejné právo na zaměstnání a rovný přístup k němu jako občané ČR.

O tom všem si povídám s mladým afghánským studentem ČVUT. Zná pět jazyků (včetně plynné češtiny) a jeho životní příběh, jímž se nápadně odlišuje od svých českých vrstevníků, by vydal na román. Po strastech občanské války v Afghánistánu, několikaletém životě v uprchlických táborech v Íránu a obtížné cestě na Západ se mu před několika lety podařilo získat azyl v ČR. Navzdory všemu, co zažil, si uchoval imponující kuráž a chuť do života. Studium ho velmi baví, věnuje mu veškerý čas a úsilí, ale krom toho si spolu můžeme popovídat o českých dějinách stejně jako o kterémkoliv z problémů mezinárodní politiky. S jeho rozhledem, vzděláním, zkušeností a důstojnou noblesou - další rys, jímž se výrazně odlišuje od většiny českých vrstevníků - si ho velmi dobře dovedu představit jako úspěšného diplomata.

Paradoxně dnes tento vysoce inteligentní a sympatický člověk neví, zda-li bude mít od září za co studovat, kupovat učebnice a žít v Praze. Jeho jedinou smůlou je jeho věk, 28 let, tudíž již nezapadá do škatulek českých zákonů a sociálního systému. Pokud se jemu a jeho kolegům nepodaří získat potřebné finance, nezbude jim nic jiného než vrátit se do pobytového střediska pro azylanty a žít ze sociální podpory. V takovém případě ovšem nemůže podle našich zákonů studovat. Několikrát se pokoušel tento bludný kruh rozetnout jednáním s nejrůznějšími úředníky včetně ministrů, všude ho ovšem, jak je v kraji zvykem, odbyli, leckdy s nehoráznými komentáři k tomu. "Opravdu to nechápu. Vždyť když bych dostudoval školu, mohl bych být pro Českou republiku svým věděním přínosem. Je snad pro stát lepší, abych ležel na gauči, koukal na televizi a žil ze sociálních dávek," říká mi. Obávám se, že státu je to, podobně jako mnoho jiných podstatných věcí, zcela jedno. Přitom v daném případě jde spíše o dobrou vůli než o finance.

Na minimální celoroční živobytí doposud každý z těchto studentů dostával celkem 55 000 Kč. I když si tuto částku vynásobíme deseti, patnácti, v labyrintu a bezedných propadlištích našeho rozpočtu s jeho bezprizornými a ztracenými miliardami je to pakatel. Navíc pakatel, jenž se naší zemi může mnohonásobně zúročit v podobě talentovaných mladých odborníků, kteří ji mohou obohatit nejen intelektuálně, ale i kulturně, odborníků, jaké si v naší neutěšené demografické situaci za pár let budeme nuceni draze platit z ciziny tak, jak to již dnes dělají např. naši němečtí sousedé.

Zdá se, že nikdo ze zodpovědných politiků si s tím ovšem hlavu neláme. Proč taky? Na rozdíl od řady i mnohem chudších zemí, v Čechách vzdělanost a vědění rozhodně nepatří k rodinnému stříbru. "Mám pocit, že v Čechách se lidé více oceňují podle toho, co mají, než podle toho, co vědí. Peníze tu znamenají více než vědění," dodává hořce afghánský student. Neveselá vizitka země, jejíž představitelé se stále častěji zaklínají frázemi o potřebě budování vzdělanostní společnosti. Na závěr dodejme, že všichni jeho kamarádi, jimž se poštěstilo dostat se dále na západ, bez problémů studují. Jejich znalosti a rozvíjené talenty tak nepochybně prospějí jak zemím, které je přijaly, tak možná jejich domovské zemi. To, že kultivace talentů a transfer vědění je pro zhroucené státy typu Afghánistánu, které se pomalu vzpamatovávají z dvaceti dlouhých let rozvratu a destrukce, tou nejlepší formou rozvojové pomoci, snad netřeba připomínat.

Absence solidarity s potřebnými, tím spíše pocházejí-li ze vzdálených krajů mimo Českou kotlinu, jaksi již patří k domácímu folklóru a mentalitě raného postkomunistického neokapitalismu. Avšak absence pragmatické starosti o budoucnost - to opravdu již zavání přímo reálným socialismem. Jak jinak nazvat chování státu, který pracovitým a nadaným lidem přibouchne dveře před nosem? Co však čekat od politiků, jejichž vlastní cesta za vzděláním a pochybným způsobem získané tituly ten reálný socialismus v mnohém připomínají?

Lubor Kysučan působí jako koordinátor pro uprchlíky v Amnesty International ČR