Zvláštní nezvedenci, tyrani duchovna, ochablí glosátoři, politikové bez ducha a další druhy a podruhy škodící chásky, podléhají mylnému úsudku, že jsou zeměpáni. (A známe i ty, co si připadají rekovsky a pošilhávají po božském sídle Valhaly).

Máme sklony k šíření různých pověstí a přitom významem nepřesahujeme octomilku ani banánovou mušku. Inteligenční testy mají výpovědní hodnotu pouze v našem úzkém společenství. Zajímavější je spíše posoudit informaci, zda gótský král Almarich s jeho dokonalým vydrancováním Římu nebyl slabým odvarem dnešních darmošlapů barvících si pro pokročilý věk a sešlost zbytky peří; superlabužníci zla kvetou v umělých podmínkách, nemají a mít nebudou tolik štěstí, aby byli zbaveni sedmi démonů, jako Maria z Magdaly. Konání dobrých skutků se nevyplácí, funguje pouze v literárním tvaru, na filmových plátnech a televizních obrazovkách -- spokojenost a blaženost, zármutek a žal, pozitivní a pasivní vědomí, libovolně si můžeme dosazovat další připodobnění našeho slabého uvědomění si stávající situace.

Kolik století nás dělí od středověku? A jak mnoho vody uplynulo v řekách, kdy u Tiberiadského jezera poutník zahlédl Nejvyššího, ubírajícího se pustinou ducha a fyzických sil daleko od lidí, aby se nevrátil -- k čemu trhat trn z paty někomu, kdo si trní v libuje?!

Být uctíván a posléze ukamenován, kdo stojí o podobnou poctu, pokud se nenachází v extatickém stavu a vidění růžodolu. Všudypřítomná nelaskavost zasáhne krátkozraké, prosté, střídmé, babraly, nabubřelce, lichotníky, pravdomilné, vznětlivé i kultivované, inteligenty i blby, svezou se s nimi inkvizitoři, disputanti, krvelační, zuřivci, zádumčivci -- každý dostane na konci cesty lepanec, aby si uvědomil bláhovost svého počínání a přesvědčení o lidské výjimečnosti.

Šťastní lidé prý nesní. Musím vám to říci, i když vím, že to pro zemřu. Tato slova zazněla od bytosti změnotvorné, konající dobré skutky a nehledící na vlastní slávu a prospěch. Naučili jsme se prospívat hlavně sobě samým, druzí podle nás žijí v jiném světě, vzdáleném naší genialitě a jedinečnosti.

Zkoumání deformací je návratnou investicí, potřebnou k pochopení života. My šlapeme po této zemi, pohybujeme se v minovém poli odpadů a zbylých látek, kapsujeme se na úkor méně schopných, neděláme ciráty a nezdržujeme se žádným vnuknutím zlého a nebezpečného. Žijeme rychle a vydatně planě, vzpomínáme na doby blahé i neblahé a připravujeme pasti pro naše děti.

Mutanti podle jakéhosi strašáku existují, nebude dlouho trvat a můžeme se prý dočkat překvapivých pohledů. Konečně, díky televizním zpravodajstvím jsme mohli vidět na vlastní oči zbytky podivných bytostí po jaderné katastrofě v jisté elektrárně -- tvrdili tehdy pesimisté, že houby v lesích svítily a světlušky měly provždy zhasnuto. Odtrhávání obecného mínění, jeho bagatelizace, usměrňování diskusí správným směrem, tedy vládním, potažmo ekonomickým zdrojem neúcty k přírodě, neschopnost přiznání chyby, malověrnost a přehlíživost díky hluboce zakořeněnému hlupství, to všechno vyvolává pocit beznaděje, zmaru a vlažného uvažování o budoucnosti. Konání dobrých skutků se rovná často (a stále častěji) misi určené k záhubě. Popudlivé povahy jsou blízko k amoku. Zmaření touhy, doznání vlastní neschopnosti vzepnout se k odporu, v lepším případě opuštění pohodlí vykládaného jako pokrok a nutnost k žití v této směšné době, vyvolávají úděsnou představu, že nechceme trpět, neumíme to, nejsme ochotni slevit z laciných priorit ukrajujících navíc nenávratně naše životy. Křišťálová studánka, hluboký les, kapradí, vůkol rudý vřes...to je krásná pohádka, vzdálenost mnoha let, tiché varování, že jednou budou podobná přirovnání brána jako jakýsi vetřelec série jedna až sto dvacet. Skořápka naší planety je křehká, vody, lesy a pole ohrožené našimi odpady, přebytky nadbytků. My sami spoluurčujeme chod biologických hodin, jsme prokurátory i soudci a měli bychom si bez obalu přiznat, že nepůjde podruhé už žádný veleduch kolem Tiberiadského jezera. K čemu by nás zdržoval, od čeho odrazoval!?

Sebezničující procesy konají bezradní a navíc duševně nevyvážení jedinci. Komu není rady, tomu není pomoci. Vyvážíme do chudšího světa lidem pozlátka pokroku, učíme je sobectví a touze po materiálních pahodnotách, vytváříme vražedné mise zabíjející tvořivý a přírodní život. Náš pokrok je založen na neúctě k druhým, jinak uvažujícím, máme utkvělou představu o našich pravdách a potřebnosti řídit kormidlo lodi svět do námi určených klidných, ba dokonce pohodlných vod. Jenom nám jaksi uniká, že neplujeme jen na vlnách vodních, ale stále častěji písečných.

I husa se ozve, když přijde její čas, kejhne a poslouží u stolu. My, geniálové, ani tolik neučiníme. K hrdinství sklony nemáme a ke všemu jsme nejedlí.