Ba co víc, jestliže někdo z cizí vesnice začne šířit klepy o hříších rodného kněze, Slovák, který si sám sebe alespoň trochu váží, se postaví na obranu svého kněze. To teda ne, možná ve vaší vesnici (anebo u vás v Americe) knězi smilní s děvčaty a chlapci bez rozdílu, možná, že váš kněz je chamtivý, ale ten náš je příkladem ctnosti.

Proč je to tak? Protože na církvi a knězi se dodnes zakládá život slovenské vesnice. Věřícími vážený a milovaný kněz, a takových je na Slovensku doposud mnoho, o všem ví, o všem rozhoduje, každého rozsoudí, každému pomůže. Milovaný kněz, to je štěstí pro celou vesnici, idol Slováků, předmět závisti všech okolních vesnic. Je učitelem, vychovatelem a léčitelem duší v jedné osobě. Slováci si toto všechno uvědomují a nepovolují, aby základ jejich života někdo rozkolísal. Všechno zlé, co se týká tohoto základu, se tabuizuje.

Bolševici přišli k moci a rozdrtili všechna staletá ruská tabu současně. Pravoslavného cara, vlast, církev, kněze, a to nejhlavnější -- Boha. Všechno smetla ruská revoluce a občanská válka a na jejich místa nastoupily nové idoly. Nikým nepoznaní Marx a Engels se pro negramotné mužiky najednou stali rodnými. Lenin, Stalin a revoluce, to byly nové symboly víry. Novorozence pojmenovali zkratkami všech svatých na ráz: Karlen, Melor, Vladlen, Kim, nikoliv však Kim jako Kimirsen, ale jako Komunistická internacionála mládeže. Na všechno, co bylo proti novým idolům, se uvalilo tabu. Nové, vratké, ale tabu.

Snad je třeba se divit, že liberální sovětčíci, potomci těch, kteří organizovali a opěvovali honitbu na pravoslavné popy a do otřesených duší mužiků vštepovali vědecký ateismus, se na začátku perestrojky se stejnou revoluční silou ohnali proti nový sovětským tabu. Byli přece dětmi a vnuky likvidátorů odvěkých ruských svatyň a krátkodobé, objektivně nestabilní sovětské svatyně najednou začali nenávidět.

Prvně se pustili do diskreditace Stalina, a to okamžitě po jeho smrti. Později, v průběhu celé Brežnevovy éry, diskreditovali komunistický mýtus tím, že ho vtloukali ostatním do hlavy zvlášť idiotským způsobem. Potom se objevil Gorbi a sovětská tabu začala padat jedno za druhým. Stalina nejprve postavili na stejnou úroveň jako Hitlera, aby ho později ještě více ponížili. Potom začali řešit Lenina a vyřešili. Ukázalo se, že byl syfilitik, že měl polovinu mozku jako shnilý ořech, tak krvelačný byl náš dědoušek Lenin, všechny kázal zastřelit, zvláště pak "představitele reakčního duchovenstva". Poslední informace se zakládá na pravdě, ale že by o tom snad naši liberální sovětčíci déle než sedmdesát let nevěděli? Věděli, ale své poznání o bolševických krutostech tajili jako nedotknutelnou rezervu a čekali na vhodný okamžik. A potom zničehonic: tak takový jste vy, soudruhu Lenine!

Později se fašistickým stal celý sovětský režim a bylo řečeno, že ve druhé světové válce soupeřili dva totalitní dravci, jeden horší než druhý. My a Němci. Celé generace našich lidí byly vychované na příkladech boje s fašismem. A liberální sovětčíci jim vmetli do tváře, že ti, kdo rozdrtili "fašistickou havěť", byli také fašisti, jenomže o tom nevěděli. Věděli o tom pouze liberální sovětčíci, ale mlčeli a třásli se hrůzou před nevyhnutelnou plynovou komorou, která je čekala v případě německého vítězství.

Liberální sovětčíci, opojení vlastní smělostí, nikoliv prozíravě šlapali po sovětských svatyních, neschopní uvědomit si, co znamená tato všeobecná deidealizace pro ně samotné, se tak vydatně a velkolepě živili propagandou světlých komunistických ideálů.

Jak jsou dnes jen smutní! Vždyť ještě nedávno stačilo, aby se vysoce postavený sovětský liberál vydal do Francie po stopách leninských míst, napsal poému o tom, jak v městečku Longiuemau, kde Lenin kdysi zorganizoval letní stranickou školu, je dnes pila a šíří se z ní vůně dialektiky poznání -- a sovětčíkovi okamžitě na podnose nesou Leninskou anebo Státní cenu, a jeho čerstvé, ještě vařící Longiumau zahrnují do učebních osnov škol a univerzit. A takové "longiumau" není problém vytvořit za pár hodin.

Jak zoufale se dnes snaží postarší liberální sovětčík, potomek drsného bolševika a pěvec všech období tání, který opěvoval leninskou stranickou školu ve Francii, vydělat na volném trhu jen drobek z toho, co mu ve velkém Sovětském svazu samo veplulo do rukou!

Naše komunistické idoly a tabu, které je chránilo, byly ve své podstatě krátkověké. Nebylo nutné po nich šlapat se samurajskými pokřiky a s horkými soply pod nosem. Jemně a nenápadně se daly odsunout, zaměnit, bez násilí na vědomí miliónů sovětských lidí.

Ne nadarmo však bylo řečené, že zrádci vyběhnou sami se sebou. Liberální sovětčíci doslova za pár měsíců otrávili všechny studně, ze kterých po desetiletí sami pili, a nové studně nevykopali.

A v takovémto stavu zatím žije celé Rusko. Staré studně jsou otrávené, nové se prý snaží vykopat naši sovětští popi, avšak zatím bez očividného úspěchu. Ano, pravoslaví je budoucnost Ruska. Zatím však není jasné, zda se nám podaří dožít se této další zářivé budoucnosti v pořadí. Aby se popi začali podobat na duchovní a věřící doopravdy věděli, proč báťuška v chrámu mává kadidlem, musí se vystřídat celé generace nejenom duchovních, ale i věřících.