Pavel Paleček je doktorand historie na Masarykově univerzitě v Brně, zabývá se mezinárodními vztahy, historií komunistické perzekuce a dějinami přírodních věd. A tak ho při vedení interview zajímají děje, politika a vztah zpovídaných k historii. Stranou nechává jejich pocity, vnitřní hnutí, dojmy, myšlenky. Například Bořivoj Čelovský mu o svém mládí v protektorátu řekne: "Když mě Němci na Radhošti chtěli pověsit, zachránil mne jeden feldvébl..." Kolik potkáte lidí, kteří měli krátce před pověšením a můžou o tom vyprávět? Co se mu honilo hlavou, jaký je vlastně strach před smrtí, zvlášť před smrtí zbytečnou a nečekanou? A vůbec, jak se to Čelovskému vlastně přihodilo? Byl sice proti okupaci, ale přece jen ještě mladý na skutečného partyzána a něco platného odbojáře. Paleček se ale raději dál věnuje česko -- německému potýkání.

Karel Kaplan zase autorovi otevřeně přizná, že na přelomu 40. a 50. let nedokončil studia Vysoké školy politické a sociální. Autora rozhovoru to už ovšem nevede k dotazu, proč a jak se mu to povedlo, jaký byl důvod? Jak se tato líheň pozdějších stranických kádrů dala opustit, jak to na ní vůbec vypadalo? A jak se vlastně Karlu Kaplanovi následně podařilo dostat se do aparátu strany? Proč přešel z Karlovy univerzity na stranickou školu? Zajímala ho v padesátých letech víc politika než škola? Paleček se ale raději ptá na nevzdělanost jiných mladých aparátčíků té doby. Když se na jiném místě Kaplana přece jen otáže, jak se dostal do ideologického oddělení strany, jestli tam byl nominován, vybrán, nebo jestli mu někdo pomohl, historik odpoví jen: "po dokončení studia Institutu společenských věd ÚV KSČ." Paleček Kaplanovu vytáčku neprohlédne nebo prohlédnout nechce. Místo, aby se ptal znovu, nechá téma padnout pod stůl.

Kolovrátek

Formální a profesionální nedostatky by ovšem ještě nebyly největším hříchem. Hlavní problém těch rozhovorů je, že oslovení historici o sobě, svých výzkumech a o svém exilu (kterým všichni prošli) neříkají nic, co by už jinde (a někteří i několikrát) neřekli či nenapsali. Že třeba manželé Mikuláš a Alice Teichovi jsou jedni z poledních skutečných marxistů, to dokázali celou svou prací. Pravda Radomír Luža, syn za války zbytečně zahynuvšího generála Vojtěcha Luži, vůdce českého armádního odboje, šel a společně s dalšími partyzány popravil vrahy svého táty. Drama srovnatelné (málo ale přirovnávané) s bratry Mašínovými a jejich skupinou. Nicméně Luža už o tomto svém činu několikrát vypověděl. Že byl Jaroslav Krejčí naopak synem protektorátního premiéra je také známý fakt a knize dává zajímavé pnutí. Pnutí, které ale Paleček nijak nevyužívá.

A ani další oslovení historici neříkají o sobě, svých názorech a životě mnoho překvapivého. Česko-kanadský historik trávící penzi v Heřmanicích na Karvinsku Bořivoj Čelovský například znovu opakuje svůj už mnohokrát vyřčený odpor ke všemu německému. Už v knize Krize českého tisku napsal, že současná Česká republika žije z německých peněz, v životopise Emanuela Vajtauera už přirovnával EU k následovníku nacistické vize Nové Evropy.

Čelovský se dodnes vyrovnává s traumatem (a tím je mezi svými vrstevníky dobře viditelnou výjimkou, tedy stojí za pozornost) pasivního prožití protektorátu: "Cítím vinu za svou bezmocnost a za malé kompromisy, kterých jsem se dopustil, abych se uchránil před okupanty. Spolužák Jošt Bass, syn ostravského rabína, neměl šanci z pasti utéct, chodil po městě s Davidovou hvězdou na kabátě a žádný z pokusů, jak zachránit osmnáctiletého mládence před transportem, nevyšel. Jeho velký kamarád Jenda Borovec se nemohl vyhnout vstupu do německé armády, protože jeho otec byl Němec. Jeho dopisy z fronty jsou plné nenávisti ke všemu německému."

Stejně tak plný opatrnosti vůči současným Němcům je také Čelovský. Je znám jako zapřísáhlý odpůrce všeho německého a sudetského zvlášť. Také v Palečkově rozhovoru dává této své vášni volné otěže: "Znalost dějin Třetí říše mne vede k opatrnosti. Hledím si s nedůvěrou na přátelská gesta sudetských Němců, podložená německými penězi, vůči českým intelektuálům." Karl Popper, autor Bídy historicismu, by se nad tímto výrokem zaradoval. Nejen, že dějiny podle Čelovského jaksi zamrzly, ale dokonce ani lidé se nemění. Aniž by se zabýval sociologií a jejími trendy a zákonitostmi, odvozuje, že Němec roku 1939 je stejný jako ten dnešní. Vždyť Třetí říše a sjednocené Německo jsou jedno tělo, jedna duše, jedna vztyčená paže.

Bylo by složité s Čelovským polemizovat pomocí historicko-filozofických diskurzů. Navíc by to bylo také zbytečné. Čelovský totiž v otázce česko-německého vztahu je ideologem, politikem, nikoli historikem.

Kaplanovi karlínští kucí

Také komunistický historik, bývalý člen KSČ, v 60.letech konzultant pro historii v Ideologickém oddělení ÚV KSČ, pozdější chartista a emigrant Karel Kaplan se v Palečkově práci opakuje. Opakuje své výzkumy kolem Gottwalda a jeho grupy, které už mnohokrát publikoval a ještě jistě publikovat v různých modifikacích bude. A také opakuje naučené fráze všech vyloučených reformních komunistů.

Generace nadšených mladíků, kteří v roce 1948 vstupovali do strany, tehdy podle Kaplana došla k závěru, že "se má udělat něco dobrého pro lepší svět, svět sociálně spravedlivý a pro zabezpečení republiky. Tyto ideály v nás byly a my jsme byli mladí, věřili jsme -- já jsem věřil --, že tato cesta musí projít těžkými otřesy a že jsou to nepřátelé, kteří chtějí tuto cestu znemožnit. Tomuto jsme, tedy většina z naší generace, uvěřili, a proto jsme byli dlouho přesvědčeni o oprávněnosti a správnosti politických procesů." Když se Paleček nevěřícně připtává, zda se vážně dalo politickým procesům věřit, odpovídá Kaplan ještě jednoznačněji: "Zkrátka jsme věřili, že procesy jsou oprávněné a správné. Také je důležité si uvědomit, jaká byla politická atmosféra v té době. Byla vyhrocená proti nepřátelům. Nevěděli jsme, že je to špatné, dozvěděli jsem se později, že procesy byly zcela vykonstuované." Kaplan dokonce tvrdí, že jeho generace byla zneužita. Jenže zneužiti byli jen ti, kteří zneužití být mohli nebo být chtěli. Právě kniha Palečkových rozhovorů ukazuje, jak jeden mohl být v 50.letech zneužit a jiný (třeba právě Bořivoj Čelovský) musel emigrovat.

Nikdo se ale Kaplana neptá, a tak on samozřejmě ani neodpovídá, proč věřili, proč věřit chtěli, zda víra roste ze strachu a taky zda historik moderních dějin může zpětně popisovat děje, které sám prožíval omámen vírou a strachem. Paleček nakonec alespoň klade otázku, zda historik má být apolitický. Kaplanova odpověď ukazuje člověka, který ví, že sám byl mnohdy zaujatý, politicky až příliš angažovaný, i když se snažil ustát svou profesionalitu, jak jen to šlo: "Historik by se neměl příliš angažovat v politice, protože ta vždy dává ideologickou šablonu. Dnes není možné angažovat se ve vědě i politice, obojí je časově velmi náročné." Jenže pak se nabízí opět nepoložená otázka, co kdyby se dalo stihnout dělat politiku i historii, bylo by to přípustné? Naštěstí se Paleček ani Kaplan nevyhnuli kontrastu, který na konci 50.let mladého historika konečně přinutil začít pochybovat. V roce 1958 se jako pracovník aparátu dostal k materiálům z archivů StB. "Byly to hrozně mučivé dny, často jsem o tom přemýšlel a nemohl spát. A to jsem ještě nevěděl všechno."

Rozhovor s Karlem Kaplanem je tak nakonec praktický aspoň pro čtenáře jeho četných knih. Ukazuje totiž metodiku, kterou je jeden ze zakladatelů studia českých soudobých dějin zvyklý používat, metodiku, která (opřena o jeden stěžejní archiv a dávno nastudovanou literaturu) dnes ztrácí pevnou půdu pod nohama, jak do historiografie nastupuje nová generace zvyklá na pestřejší spektrum materiálů. Když totiž Kaplan odcházel do exilu, aby zveřejnil materiály z archivu KSČ, odvezl si s sebou z archivu strany převzaté materiály. V Mnichově v 80. letech právě z nich čerpal a přidal archiv Svobodné Evropy. Také později, v době, kdy už byly archivy otevřeny v mnohem širším záběru a kdy se dalo vycházet z mnohojazyčné zahraniční i domácí literatury, používal Kaplan stejnou metodu. Velkou roli v jeho práci hraje osobní zkušenost, vzpomínka, paměť, a tak je Kaplan nakonec málo profesionálním historikem, ovšem až obdivuhodně poučeným a vzdělaným pamětníkem, jehož výpovědi budou jako takové brát historici mladších generací. Sám Karel Kaplan k tomu v Palečkově rozhovoru říká: "Nedovedu si představit, že by mladá generace mohla popsat třeba fungování komunistického aparátu. To bez zkušenosti nejde. (...) Směrnice pro činnost stranického aparátu jsou jen směrnice, praktická řešení se dělala úplně jinak, podle toho, jak šel život."

Důsledek tohoto pamětnického přístupu je třeba vidět ve spekulacích, které Kaplan v rozhovoru před ochotně naslouchajícím studentem rozvíjí. Například, jak sám říká, nedovede pochopit, proč Gottwald nechal popravit Slánského, když stačilo pár měsíců počkat, protáhnout proces odvoláním, Stalin by zatím zemřel a (podobně jako Husák ve svém procesu) odsouzení by byli zachráněni. Zatím, jak Kaplan poznamenává, chtěl mít Gottwald vnucenou nepříjemnost rychle odbytou. Navíc nemohl odhadovat budoucnost, Stalinovu smrt ani svoji v rychlém sledu. Vkládat do dějin takovéto spekulace nemá smysl. Zvlášť když Kaplan jako historik komunistické strany ví, že už v roce 1936 musel Slánský odstoupit z vedení strany a odejít na pražský kraj, protože se Moskvě protivily jeho příliš samostatné politické aktivity. A vykonavatel Stalinovy direktivy už tehdy nebyl nikdo jiný než Gottwald, tehdy dlící v Moskvě.

O Češích, ne pro Čechy

Od všech zpovídaných se tak nakonec nejvíc liší Igor Lukeš, historik narozený po druhé světové válce, který odcházel do exilu až po srpnu 1968. Ne jako Kaplan, aby se stal svědomím národa, ne jako Čelovský zatížený osobními traumaty druhé světové války. Odešel, protože tady nemohl žít ne jako historik, ale jako člověk, jako občan. "Neměl jsem mentalitu Jana Palacha, byť mi jeho čin vyrazil dech. Druhá možnost, disidentství, mělo smysl pro člověka, který už v životě něco dokázal, protože jenom tak měl jeho hlas skutečnou váhu; pro jiné to byla jízdenka do holešovické Tesly. Třetí alternativa, Josef Švejk, byl ve všech atomech husákovského Československa, ale mými hrdiny byly jeho protipóly: Adolf Opálka, Jan Kubiš a jejich kamarádi. Zůstala pro mě už jen čtvrtá možnost, odchod do exilu. Ale nešel jsem do Ameriky studovat historii. Na to jsem ani nepomyslel. Šel jsem tam proto, abych se vymanil ze svěráku husákovského Československa. Kdybych ho tehdy znal, mohl bych říct s Jiřím Kolářem, že jsem nešel do ciziny. Tu jsem naopak nechal za sebou." Když jej komunisti nutili ke vstupu do strany, přiznává, že se nechoval hrdinsky: "Nevím už přesně, jaké věty jsem ze sebe vysoukal. Koktal jsem a nebylo v nich žádné hrdinství. Ale bylo mezi nimi to důležité slovo "ne"."

V exilu se pak Lukeš etabloval na Bostonské a Harvardově univerzitě. Sedí v klubu se třemi nositeli Nobevy ceny. Píše o českých dějinách spíš pro svět než pro Čechy. Ať už jeho nadhled a odstup (tedy v Čechách také jistá nepopularita jeho prací o našich dějinách) vychází z čehokoli, důležité je, že se projevuje. A tak nakonec jakoby přes Palečkovy rozhovory Lukeš odpovídal na Čelovského traumata: válka a následný odsun je podle něj bolestný problém, "protože obě strany mají svou pravdu. Kdyby nebylo sudetského hajlování v říjnu 1938 a šílení v březnu 1939, kdyby nebylo běsnění Heydricha, kdyby nebyla pečkárna a vrah K.H.Frank, nebylo by ani české nenávisti, která vedla ke zločinům vůči sudetským civilistům a nakonec jejich vyhnání. Přesto ale ani Heydrich ani Frank ani všechny jejich zločiny dohromady nedaly Čechům po válce právo vraždit neozbrojené a nebránící se civilisty." A také Karla Kaplan a jeho konzervativní přístup k dějinám Lukeš nechtěně odkazuje do minula, když připomíná, že "v historické profesi platí asi totéž, co můžeme sledovat například v módě: trendy. Jak odchází starší generace, přichází nová a ta nechce a nemůže jen opakovat, co už řekli jiní." Sice jeho vlastní historické postřehy, jako vážně míněná poznámka, že Lenin byl sadista, nejsou zrovna zlomové, podstatný ale je Lukešův pohled na historii a na vlastní dílčí úděl v ní. "Jsem spíš typ člověka, který se dívá na konkrétní stromy. Myslet na les a smysl jeho tisíciletých (či ještě delších) dějin si netroufám. Když mám touhu se podívat dál a z velké výšky, čtu Bibli."

Do studené vody se má skočit rovnou, aby nepříjemný pocit rychle odezněl. Po chvíli se dostaví pocity mnohem libější a smířlivější. A není to jen tím, že se plavec aklimatizuje, možná i na kalné a chladné vodě tu a tam najde něco přívětivého, něco, kolem čeho si dá i dvě tři tempa, než zase vyrazí dál v té břečce kolem. Jsou v Exilu a politice místa, kde je zajímavé se zastavit, bohužel mnoho míst jen bublá již dávno propláchnutým bahnem.

vyšlo v revue Dobrá adresa