Někdo to dělá proto, že to je velmi levné. A opravdu, doprava je mnohdy na celé dovolené to nejdražší. Někdo to dělá proto, že pozná mnoho zajímavých místních lidí, které by jinak nikdy nepotkal. Někdo to dělá proto, že to je ekologické. A někdo to dělá proto, že mu to poskytuje svobodu. Nemusí mít dopředu naplánováno, kde bude zítra nebo co zajímavého se mu má přihodit.

Někde jsem četl, že cílem cestování s cestovkou nebo na předem připravené místo do předem připraveného hotelu je, aby se člověk někde jinde než doma cítil, jako by byl doma. Někde jinde jsem četl, že cestoval vidí to, co vidí, zatímco turista vidí to, na co se přišel podívat. Nic proti tomu nemám. Lidé po světě cestují z různých důvodů a kolikrát je pohodlí a možnost o nic se nestarat důležitější než všechny ty ostatní věci a určitě si tuto možnost ještě mockrát zvolím také.

Když ale člověk jede stopem, jedna z věcí, kterou pozná, je, že svět vlastně není tak zlý, jak se jeví. Všude je spousta přátelských lidí, kteří vám chtějí pomoct a jejichž srdce je otevřené. A já jsem za to vděčný. Nejen že pomohli mně, ale že existují...

Proč že se tedy na mně lidé tak divně dívají, když jim o tom vyprávím? Dnešní společnost je prorostlá strachem. Při tom, jaké síly dnes formují moderní společnost, se není čemu divit. To, co lidem denně cpou všichni ti líní a neschopní žurnalisté, to, jak dnes funguje zábavní průmysl, to, že se téměř permanentně účastníme válek, které vedeme z velmi pochybných důvodů proti lidem, o kterých vůbec nic nevíme, a o jejichž dopadu na tytéž lidi také nic nevíme, v rámci nějaké globální války proti nepříteli, kterého nikdo nezná, v nás nemůže vytvářet jiné pocity.

Někteří lidé dnes došli až tak daleko, že si myslí, že aby byli v bezpečí, musí mít všechno velmi dobře promyšlené a musí být připraveni na každou možnou eventualitu. Musí vědět, co budou přesně dělat, když se stane tohle nebo když se stane tamto. Co kdyby mě tenhle stopař chtěl zavraždit? Co budu dělat, když mi položí nůž na krk?

Takováto pokroucená logika přeci nefunguje. Nemůže fungovat. Ta představa, že já bych si opravdu připravil ten nůž, co jsem samozřejmě s sebou v batohu z praktických důvodů měl, a někoho s ním zavraždil je ... řekněme ... absurdní. Ta představa, že někdo z těch všech lidiček, kteří mne vezli, by mě odvezl na nějaké opuštěné místo a tam mě zastřelil je ... absurdní. Já jsem se všemi těmi lidmi mluvil a poznal jsem je a nikdo mne, kupodivu, nezastřelil.

Takový způsob přemýšlení je mi opravdu cizí. Já bych nikdy nemohl žít s pocitem, že každý člověk, kterého potkám na Václaváku a má ruku v kapse, v ní potenciálně drží revolver a chce mě zabít. ,,Ale má v kapse levou ruku!'' ,,A co když je to levák?'' Takhle přeci nejde přemýšlet.

Život mi přináší mnoho různých problémů, tak jako každému jinému. A já musím věnovat energii na to, abych je řešil, ne abych si vymýšlel miliardy nových ve stylu: ,,a co bych dělal, kdyby se stalo tohle?'' Když uváznu v noci sám v Hamburku na nádraží a venku prší, musím vymyslet, co budu dělat. Ale nikdy bych nemohl apriori předpokládat, že uváznu v noci v Hamburku na nádraží nebo kdekoliv jinde a že venku bude zrovna pršet nebo sněžit nebo co ještě.

Opravdové riziko při stopování spočívá v tom, že se někde vyklopíte. Pravděpodobně proto, že řidič protijedoucího kamionu usnul nebo že do vás vjel nějaký hlupák, co si myslel, že je nejlepší řidič na světě. To se samozřejmě stává a stává se to často a jediné možné řešení je přestat jezdit autem.

V úvodu ke svým zápiskům z cesty jsem kdesi napsal:

,,Když jsme se s Elisabeth na Holešovickém nádraží loučili, stiskla mi podanou ruku silněji než obvykle. A hned přidala druhou a já také. Ještě jeden úsměv a byla někde pryč. A já jsem se zase začal schánět po Vláďovi, se kterým jsme za chvilku už seděli nad mapou Kokořínska v autobuse na Vandsdorf. Těžko říct, kde tu noc spala. Někdy v září měla začít někde v Řecku půlroční studijní pobyt na katedře antropologie. Řečtinu se učila po cestě a hlavně prý se ji naučí až na místě. Na místě, o kterém vlastně ještě ani kvůli všelijakým byrokratickým obstrukcím doma v Berlíně neví, kde to bude. Bez hodinek a bez mobilu, klid.

Veit Kuhn, zakladatel HospitalityClub.Org , tvrdí, že jestli existuje způsob, jak změnit lidi k lepšímu, jak mezi nimi budovat porozumění a odstranit jejich nesmyslný strach ze všeho, tak prorůstající dnešní společností, pak tím způsobem mohou být jedině taková setkání jako to mé s Elisabeth nebo s jinými lidmi, kterým jsem již pomohl tady v Praze.''

Proto ještě stále všechny povzbuzuji, aby to také zkusili a otevřeli se i úplně cizím lidem, stejně jako oni se otevřou vám. Hlavní prázdniny již skončily nebo končí a vzhledem k možnosti ubytování a poznávání lidí třeba přes HospitalityClub je teď ideální doba. Není to zas tak složité a na webu najdete pod heslem hitchhiking nespočet různých rad a tipů do začátku.

Přesto však bych chtěl dodat jednu snad až trapně soukromou poznámku: Než odjedete, buďte si vždy jisti, že zatím doma neztratíte to nejcennější.