Dětství

Narodil jsem se 19. března 1928 v Terezíně čp. 132 v nynější Dlouhé ulici. To je ta ulice, do níž byla v roce 1943, po přeměně Hlavní pevnosti Terezín na ghetto, přivedena železniční vlečka. Po ní přijížděly transporty Židů do Terezína a odjížděly do likvidačních táborů na východě. Předbíhám však o 15 let, v roce 1928 jsem měl před sebou několik let šťastného dětství. V letech dospívání jsem s dětskou a jinošskou citlivostí vnímal vše, co se v návaznosti na září 1938 a březen 1939 odehrávalo v Terezíně a jeho okolí. V červnu 1942, kdy byla Hlavní pevnost Terezín uzavřena jako ghetto, muselo veškeré civilní obyvatelstvo město Terezín opustit. Naše rodina se přestěhovala do 2 km vzdálených Bohušovic.

V posledních letech, při četbě českých i německých novin, historických periodik a monografií, při sledování zpráv v televizi a rozhlase, domácím i zahraničním, nabývám dojmu, že se mi mé dětství a mládí pouze zdálo. Přední představitelé České republiky i Spolkové republiky Německo ve svých vystoupeních hovoří o vzájemných vztazích obou států velmi uvážlivě a smířlivě. Jsou za to mnohdy kritizováni, velmi tvrdě zejména ve SRN. Věcná a korektní spolupráce historiků z obou stran je nezbytná. Je však třeba se vší rozhodností vystoupit proti neuvěřitelným nehoráznostem, které se vyskytují nejen v četných a obsáhlých "dopisech redakci" významných německých deníků, ale i v projevech čelných politických představitelů, jako je například Erika Steinbach, předsedkyně Svazu vyhnanců, poslankyně Spolkového sněmu za CDU.

Paní Erika Steinbach ve svých vystoupeních dává politika - demokrata prezidenta Beneše do jedné řady s krutými diktátory Stalinem a Hitlerem "... při nemorálním a mimořádně nekřesťanském pošlapávání základních práv a mnohonásobném zneuctění lidí ...". Ve svých vystoupeních opakovaně uvádí, že nejdřív proudili vězni do "nacistického Terezína" a po válce do "Benešova Terezína". Rozpor mých vzpomínek z dětství a jinošství s tím, co je nyní prezentováno v českých i zahraničních sdělovacích prostředcích, je nesmírná. Z českého tisku vymizelo slovo odsun, píše se pouze o vyhnání Němců. Četné "dopisy redakci" v německém tisku jsou vesměs selektivní kompilací výroků předmnichovských politiků a žurnalistů Velké Britanie a Francie, v nichž je například líčeno "utrpení tří a půl milionů příslušníků trpělivého německého národa pod knutou eines durch und durch verabscheuten Volkes, das eine fremde Sprache spricht und eine völlig verschiedene Weltanschaung hat" (lord Rothermere).

Mé rané dětství bylo skutečně šťastné. Terezín tehdy byl vzkvétající posádkové město. Moji rodiče, otec typograf, matka v domácnosti, milovali pěší turistiku, ve dnech volna zdolali se mnou a starším bratrem všechny význačné vrcholky Českého středohoří, tehdy osídleného převážně Němci. Na těchto výletech jsme vždy poobědvali na horské chatě či samotě, byli jsme srdečně vítáni a vzorně obslouženi. Veselé, v pestrých šatech oděné panímámy byly zvlášť laskavé k nám dětem. Když jsem začal chodit do školy, tyto výlety do Českého středohoří náhle ustaly.

Mnichovská zrada - konec šťastného dětství

Proč ustaly, proč jsme jako mávnutím kouzelného proutku přestali být vítanými hosty, jsem pochopil mnohem později. Hitler si ihned po svém nástupu k moci vytkl jako první cíl zničení a porobení Československa. Konradu Henleinovi, který s ním byl od roku 1933 ve stálém a častém spojení, přikazoval takové úkoly, které vylučovaly mírovou koexistenci německé menšiny v rámci Československa. Naprostá většina Němců byla Henleinem zfanatizována a propadla nacismu. Henlein zřídil "Überwachung der Mitglieder", přátelení s Čechy bylo nežádoucí, proto skončily naše pěší túry do Českého středohoří.

V září 1938 jsem byl žákem páté třídy obecné školy. Odhodlání bránit republiku, hrdě vyjádřené při květnové a zářijové mobilizaci, na Desátém všesokolském sletu (jehož jsem se zúčastnil), bylo vystřídáno zklamáním a potupou. Počet žáků v mé třídě vzrostl během několika dnů ze třiceti na devadesát. Terezín se stal první zastávkou pro mnohé české rodiny vyháněné z pohraničí. Většinou byly umístěny v prostorách Hlavní i Malé pevnosti Terezín. Kasematy sloužily jako dočasný příbytek stovkám rodin. Tam jsem navštěvoval své nové spolužáky. Kasematy byly propojeny se složitou soustavou podzemních fortifikačních staveb. Pro desetileté kluky bylo jejich "prozkoumání" obrovským dobrodružstvím.

Zřízení protektorátu - rychlé dospívání

Terezín velmi těžce prožíval události března 1939. Dobře si pamatuji, že řadu dní před patnáctým březnem otec nespal doma. Otec byl aktivní Sokol, pracoval bezplatně jako kinooperatér v biografu terezínské Sokolovny. Tam mu pomáhali aktivní vojáci z posádkové jednotky zbrojířů, zejména důstojník Batelka. Při setkání po válce nostalgicky vzpomínali, jak před patnáctým březnem 1939 rozváželi zbraně po sokolských jednotách v blízkém i vzdáleném okolí Terezína.

Jaké byly důsledky Mnichova a 15. března 1939 pro Čechy, co získal Hitler? Zřízením protektorátu byli všichni Češi okradeni o hotové peníze, byl znehodnocen jejich majetek. Kurs koruny k marce byl stanoven 1:10, reálný byl nejvýše 1:6. Byla zřízena celní unie, Němci se zmocnili bank, všech významných podniků, všude dosadili své Treuhändery. Češi byli v horším postavení, než obyvatelé kolonií. Spolková republika Německo nikdy neuznala neplatnost mnichovské dohody. Důvod - nikdo by nespočítal, jaké loupeže se v letech 1938 a 1939 hitlerovské Německo dopustilo.

Pro Hitlera bylo nejdůležitější, že okamžitě získal obrovský zbrojní potenciál a moderní výzbroj pro 40 divizí. V živé paměti mi utkvěla okázalá procedura předávání zbraní z rukou československých vojáků do rukou německých vojáků. Bylo to na rozlehlém terezínském náměstí, nezapomenu na výraz zoufalství a beznaděje ve tvářích našich potupených vojáků.

Po odchodu československé armády a po zabydlení Wehrmachtu byl život civilního obyvatelstva v Terezíně neutěšený. Hitler urychleně budoval 40 nových divizí. Terezínská kasárna zaplnily tisíce nováčků, kteří po krátkém výcviku odcházeli na frontu. Chamberlain sklízel plody své "mírotvorné" politiky.

Otec pracoval v Sokolovně jako kinooperatér i po patnáctém březnu 1939. Po zrušení Sokola provozovalo biograf město. V neděli otec promítal odpolední a večerní představení, vždy jsem mu nosil teplou večeři. Z promítací kabiny jsem pravidelně sledoval filmový týdeník. V září 1939 jsem zhlédl týdeník se záběry řad německých tanků kosících kulometnou a dělostřeleckou palbou polské korouhve jízdy útočící s tasenými šavlemi. Celý následující rok filmový týdeník přinášel záběry z vítězného tažení Wehrmachtu Evropou.

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že oněch 40 nových divizí, vyzbrojených československými zbraněmi, zásadním způsobem ovlivnilo bleskové ovládnutí Evropy Hitlerem. Henlein se opakovaně hlásil k úloze, kterou při tom sehráli Němci v českém, moravském a slezském pohraničí. K civilnímu obyvatelstvu Terezína se němečtí vojáci chovali přezíravě a arogantně. V červnu 1940, po kapitulaci Francie, se cítili pány světa.

Otec, zkušený radioamatér, zkonstruoval "čerčilku", adaptér, po jehož vložení do radiopřijímače bylo možné poslouchat zahraniční rozhlas (zakázáno pod trestem smrti). Z Londýna také koncem roku 1940 přišly prvé potěšující zprávy. Luftwaffe ztratila počáteční pětinásobnou převahu ve vzduchu a prohrála bitvu o Anglii. Hitler musel ustoupit od invaze na britské ostrovy. Velkou posilou pro Čechy v protektorátu byl prosincový projev presidenta Beneše. V Londýně již pracovala Státní rada, poradní sbor prozatímního státního zřízení Československé republiky.

Studentem reálného gymnázia

Po mnichovském diktátu bylo z Litoměřic do Terezína přemístěno Jungmannovo reálné gymnázium. Ve školním roce 1938-39 a 1939-40 bylo provizorně umístěno v terezínské zásobárně. Koncem roku 1940 bylo zrušeno, většina studentů přestoupila do reálného gymnázia v Roudnici.

Profesorský sbor gymnázia a studenti oživili kulturní a společenské dění v Terezíně. Dokud nebyl zakázán Sokol, působili starší studenti jako cvičitelé. O kulturní život Terezína se nejvíce zasloužil profesor Slunečko. Jako režisér se studenty uvedl drama RUR a komedii Charleyova teta. Výraznou postavou profesorského sboru byl farář Frajt. Spolu s profesorem zpěvu Kulhánkem kolem sebe shromáždili početný orchestr a pěvecký sbor. V kostele každou neděli při velké mši zněla dokonalá chrámová hudba. Mše byla vždy zakončována chorálem Svatý Václave.

Sám jsem se stal primánem gymnázia ve školním roce 1939-40. Optimismus mládí je nezničitelný, a tak jsme si užili dost legrace. Prima byla umístěna v kreslírně a stěhovala se vždy do té třídy, která měla právě kreslení. Často nás pedagog vůbec nenašel. Atmosféra ve škole byla přátelská, kantoři se k nám chovali laskavě, snažili se nás něco naučit. Tehdy jsme si ještě neuvědomovali, co nás čeká v nejbližších letech.

Do primy nás nastoupilo devatenáct, k maturitě jsme se dostali pouze tři. Do sekundy nebyl z rasových důvodů povolen zápis dvojčatům Škobisovým. Potkal je stejný osud jako všechny židovské děti. Maturanti z roku 1939 se sice mohli zapsat na vysoké školy, ty však byly záhy zavřeny. Řada z nich byla 17. listopadu 1939 zatčena a odvlečena do koncentračního tábora, několik jich tam zahynulo. Maturanti z roku 1940 byli totálně nasazeni na nucené práce do "říše".

Koncem roku 1940 jsem se stal studentem sekundy roudnického reálného gymnázia. Zpočátku nás bylo ve třídě osmdesát, v kvartě už jen padesát, do kvinty nás smělo postoupit dvacet. O tom, kdo bude pokračovat ve studiu, rozhodoval "Institut für Arbeitswissenschaft Prag", podle výsledku náročného testu.

Od roku 1940 až do konce války byla atmosféra v gymnáziu tíživá. Ředitelem gymnázia se stal horlivý kolaborant Živný, každý den stál u hlavního vchodu do gymnázia a vyžadoval arijský pozdrav zvednutím pravice. Postrachem všech středních škol byl zemský školní inspektor Werner. Navštěvoval hodiny češtiny, hledal chyby v našich sešitech, ty házel na zem a vyučujícím přikazoval, aby je sbírali. Vždy hřímal, jaký jsme národ, když neovládáme ani vlastní jazyk.

S rostoucími neúspěchy Wehrmachtu na frontě, zhoršující se hospodářskou situací a konečně s nástupem totální války se měnil i charakter výuky. Stále častější byly brigády při sklizni brambor, řepy, vyučování bylo rušeno nálety, uhelnými prázdninami. Ve školním roce 1944-45 se již nedalo hovořit o výuce, v únoru 1945 jsme byli (chlapci) nasazeni na kopání zákopů na Moravě.

Dvě heydrichiády

Civilní život v Terezíně se v letech 1941 až 1942 blížil svému závěru. Povzbuzením sebevědomí obyvatel Terezína byla prohra Luftwaffe v bitvě o Anglii. Filmové týdeníky, které jsem mohl stále sledovat z promítací kabiny v Sokolovně, ztratily na čas svou nadutost. Ta se znovu objevila po napadení Sovětského svazu Wehrmachtem v červnu 1941. Během tří letních měsíců bylo obsazeno milion km² území Sovětského Svazu. Obyvatelé Terezína, stejně jako celého protektorátu, však nevěřili v trvalý úspěch Wehrmachtu.

Hitler byl ale jiného názoru. Byl přesvědčen, že nastal čas konečného řešení prostoru české kotliny, "vyčištění" od méněcenných Slovanů a Židů, osídlení Němci. Odvolal říšského protektora von Neuratha, kterého jmenoval v březnu 1939 a do Prahy vyslal jako zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Začala první Heydrichiáda. Heydrich do Prahy dorazil 28. září, okamžitě zavedl stanné právo, dal zatknout a do koncentračních táborů (KT) odeslat tisíce obyvatel protektorátu, předsedu protektorátní vlády Eliáše nechal odsoudit k trestu smrti.

Mezi zatčenými byla i řada mých učitelů, mnozí z nich se nevrátili. Z roudnického gymnázia to byl profesor Broft, který zahynul v Osvětimi, z koncentračního tábora se nevrátil ředitel obecné školy v Terezíně Josef Král, zatčen byl i terezínský farář Frajt. Gestapo zvýšilo se vší brutalitou svou aktivitu. V tajném projevu, předneseném ihned po nástupu do funkce, Heydrich jasně formuloval způsob splnění Hitlerových představ. Jako první přišli na řadu Židé, na Čechy mělo dojít až po vítězném ukončení války.

V září a říjnu 1941 opouští Terezín Wehrmacht. Proč se tak stalo, jsme pochopili koncem listopadu. Ze stadionu u Sokolovny, kde terezínská mládež trávila většinu volného času, jsme spatřili přicházet nekonečné pětistupy utrmácených lidí se žlutou hvězdou. Každý měl na sobě co nejvíce šatstva a nesl svá zavazadla. Byl to prvý transport Židů do Terezína. Transporty vycházely z bohušovického nádraží a zaplňovaly celou silnici od Bohušovic až k Terezínu. Do konce června tyto transporty zabydlely všechny vojenské objekty města. V září 1942 (civilní obyvatelstvo již bylo vystěhováno) bylo v Hlavní pevnosti Terezín vězněno 60 000 Židů, přibližně desetinásobek všech obyvatel Terezína v roce 1938. To byla pro Terezín větší katastrofa, než povodeň v roce 2002.

Zima 1941-42 byla neobvykle tuhá. Podmínky ubytování vězňů ve vojenských objektech byly nelidské: zima, přeplněné ubikace, nedostatečná strava, nevyhovující hygiena. Již počátkem roku 1942 jsme ve večerních hodinách často pozorovali, jak z bran jednotlivých kasáren vyjíždějí káry, naložené čtverhrannými bednami - primitivními rakvemi. Počet rakví postupně narůstal, zesnulí byli pochováváni na bohušovické kotlině. Od podzimu 1942 byli zesnulí z terezínského ghetta spalováni v krematoriu postaveném v blízkosti terezínského hřbitova. Černý dým nepřetržitě se valící z komínů krematoria připomínal obyvatelům širokého okolí, co se v Terezíně odehrává.

Skličující situaci v protektorátu nám pomáhal překonávat poslech Londýna a Hlasu Ameriky. Voskovec a Werich si dělali krásnou legraci z Hitlerových prohlášení o dobytí Moskvy. Před Moskvou skončil mýtus Blitzkriegu.

Druhá heydrichiáda, po úspěšném atentátu na Heydricha, byla velmi krutá. Odvetná opatření řídil K. H. Frank. Bylo vyhlášeno stanné právo, na Himmlerův rozkaz došlo k hromadnému zatýkání (10 000 rukojmí), stanné soudy odsoudily k smrti na 1400 osob, bez soudu bylo popraveno dalších 600 lidí. Mezi popravenými byly intelektuální špičky českého národa, univerzitní a středoškolští profesoři, spisovatelé, soudci, inženýři, architekti, lékaři, vesměs zatčení při prvé heydrichyádě. Každodenně byly vylepovány červené plakáty se jmény popravených, ta byla opakovaně předčítána v rozhlase. K obětem heydrichiády patří i 3000 Židů, zařazených do tří mimořádných likvidačních transportů.

Dne 10. června je vyhlazena středočeská obec Lidice, po dvou týdnech východočeská obec Ležáky. Na všech křižovatkách silnic, na nádražích nepřetržitě probíhala kontrola osobních dokladů. Celý policejní, bezpečnostní a represivní aparát se chápal sebemenší záminky k zatčení kohokoliv, nejčastější příčinou zatčení bylo "schvalování" atentátu na Heydricha.

Dne 20. června 1942 bylo na základě lživého udání gestapem zatčeno 86 studentů vyšších tříd roudnických středních škol. Ten den jsme od prvé vyučovací hodiny až do pozdního odpoledne nesměli opustit třídu. V té době byli zatýkáni a vyslýcháni naši starší spolužáci, 16 chlapců ze sexty a 29 chlapců a děvčat ze septimy. Byli odvezeni na Malou pevnost Terezín, kde byli znovu surově vyslýcháni. Protože se nepodařilo získat dostačující "důkazy" pro soudní řízení, rozhodl osobně K. H. Frank o odeslání všech septimánů a tří sextánů do KT, ostatní měli být vězněni na MPT tři měsíce, vesměs byli vězněni déle.

Dva studenti gymnázia zemřeli jako vězňové na MPT, z těch, kteří byli odesláni do KT, zemřelo jedenáct. Tragický osud potkal studentku Sylvu Ratajovou. Ta se snažila pomoci spoluvězeňkyni, o níž ani nevěděla, že je Židovka. Poslala ji do MPT balíček, čímž porušila rasové zákony, platné i v protektorátě. S těmi, kteří pomáhali Židům, bylo zacházeno jako se Židy. Během několika dnů byla znovu zatčena, v březnu 1943 zemřela v Osvětimi.

Národ posilovaly projevy presidenta Beneše a ministra Jana Masaryka v londýnském rozhlase, pravidelné vtipné programy Voskovce a Wericha v Hlasu Ameriky. Potěšující byly i zprávy o měnící se situaci na východní frontě, o úspěších spojeneckých vojsk v Africe, o vypovězení války Japonsku a Německu Spojenými státy americkými.

Nahlédnutí do Malé pevnosti Terezín

Provoz kina v terezínské Sokolovně skončil v červnu 1942 odchodem civilního obyvatelstva z Terezína. Velitel MPT Heinrich Jöckel ukradl ze Sokolovny promítací aparaturu a na MPT zřídil biograf. Před vánočními svátky v roce 1942 se do našeho bytu v Bohušovicích dostavil Scharfführer SS z MPT s příkazem pro otce: dvakrát týdně promítat v biografu pro personál MPT.

Policejní věznice byla na MPT zřízena v roce 1940 z příkazu Reinharda Heydricha, tehdy sídlícího v Berlíně. Měla název "Geheime Staatspolizei - Staatspolizeistelle Prag - Polizeigefängnis Theresienstadt". Většina vězňů pobyla v MPT krátkou dobu, každodenně bylo "antonem" do Prahy převáženo až deset vězňů k výslechům na gestapo. Pro většinu vězňů byla MPT přestupní stanicí na cestě do některého KT.

Krátce po nástupu jako kinooperatér do biografu MPT otec navázal tajné spojení s vězni, především bývalými Sokoly, členy různých odbojových skupin. Prostředníky byli vězňové z dílen, pověření údržbou aparatury, přípravou filmů k promítání, vytápěním a úklidem kina. Toto spojení vězňů MPT s vnějším světem trvalo od prosince 1942 do 25. května 1944, kdy jsme byli s otcem v kabině zadrženi a uvězněni (bratr Josef a já jsme s otce občas docházeli na MPT jako pomocníci). Spojení s vnějším světem bylo důležité především u nových vězňů, dařilo se zabránit dalšímu zatýkání.

Noc z 25. na 26. května 1944 byla asi nejhorší v mém životě. Byli vyslýcháni otec a všichni, kdo se podíleli na tajném spojení MPT s vnějším světem. Já jsem přišel na řadu jako poslední již v ranních hodinách. Před výslechem jsem potkal vysvlečeného zkrvaveného otce, v náručí nesl své oblečení. Vyslýchal mne Jöckel, vyslýchané tloukl kovovým držadlem biče na psy. Dělal jsem naivního hlupáčka, který o ničem nevěděl. Měli jsme štěstí, že k zatčení došlo před svatodušními svátky. Na samotkách jsme se mohli domluvit, jak vypovídat. Soustavné výslechy začaly až 30. května, vedl je vyšetřovatel Skalák z kladenského gestapa. Výslechy probíhaly bez bití, jen s psychickým zastrašováním.

Před výslechy (byl jsem předveden třikrát) jsme čekali v místnosti před Jöcklovou kanceláří. Tam jsem se setkával i s Dr. Miladou Horákovou, pro niž jsme také pracovali. Ve dnech vyšetřování bylo velice špatné počasí, chladno, déšť a sníh. Na celém prvním dvoře byl na dešti a sněhu transport polských vězňů. Seděli v blátě a loužích, na zkřížených nohou měli položenu hlavu, na hlavě ruce. Každý den jich několik ubylo. Kolik takových transportů prošlo, MPT již nikdo nezjistí.

Otec a všichni účastníci tajného spojení (s výjimkou Dr. Horákové), byli deportováni do KT Flossenbürg, matka, bratr Josef a já jsme byli po 14 dnech propuštěni. Otec se vrátil domů v červnu 1945 s podlomeným zdravím.

Konec druhé světové války

Debakl Wehrmachtu u Stalingradu určil další vývoj na východní frontě. Wehrmacht brzy na to opustil Afriku a ztrácel pozice v Itálii. Jaký bude konec války, bylo jasné již v polovině roku 1944, kdy byla otevřena západní fronta. Počátkem roku 1945 to pochopili i vládcové protektorátu. V archivech jsou uloženy zprávy zaslané z protektorátu Československé vládě v Londýně. Ze zpráv vyplývá, že Frank a Henlein chtějí použít stejné metody, jako před Mnichovem 1938: po válce destabilizovat situaci v Československu, zejména v pohraničí.

Několik měsíců před koncem války je v Berlíně zřízena "Abwehrschule" s cílem vytvořit a vycvičit diverzní jednotky složené z příslušníků SS, SA, Hitlerjugend a nacistické strany. Jednotky byly cvičeny v Praze, Krkonoších, Teplicích, Karlových Varech a jinde. Byly vybaveny falešnými českými průkazy, na různých místech, především však v Sudetech pro ně byla zřízena tajná skladiště se zbraněmi, třaskavinami, potravinami, civilním oblečením, lůžkovinami. Tuto "Maulwurfaktion" řídil osobně K. H. Frank.

Německý teror se v posledních dnech války vystupňoval, jako odveta za rostoucí aktivitu odbojových a partyzánských skupin. Tento teror před koncem války a gerilová válka po podpisu bezpodmínečné kapitulace Německa (místo velmocemi dohodnutého klidu zbraní), nemohly zůstat bez odezvy u obyvatelstva Československa.

Gerilovou válku vedly specielně vycvičené jednotky (Wehrwolf, Guttenberg, Zeppelin, Vernichtungsbrigade Egerland, atd), měly vojenské velení, trest smrti za zradu. Hlavním úkolem bylo destabilizovat situaci především v pohraničí, jako doklad neschopnosti Československa udržet na území s německou většinou pořádek. Mělo se tak stát hlavně před konáním mírové konference, aby byla prokázána oprávněnost mnichovské hranice.

Otázka německé menšiny na území osvobozeného Československa byla nejbolestivějším problémem exilové Československé vlády a domácích odbojových skupin. Názor na řešení se vyvíjel postupně, domluva s exilovými Němci byla nemožná. Vždyť i Wenzel Jaksch protestoval jménem sociálních demokratů memorandem u vlády Velké Britanie proti prohlášení mnichovské dohody za neplatnou od samého počátku. Teror proti českému obyvatelstvu protektorátu za obou heydrichiád, vystupňovaný teror před koncem války, likvidační teror v koncentračních táborech, pochody a transporty smrti vylučovaly mírovou koexistenci německé menšiny s českou většinou.

Winston Churchill při rozhovoru (3. dubna 1943) s presidentem Benešem, jemuž byl přítomen i Jan Masaryk, měl apokalyptické vize událostí, které se odehrají po válce: "Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme teď dost a pak začneme mírovou práci". To, že k ničemu takovému u nás nedošlo, je dokladem kulturní a demokratické vyspělosti Čechů.

Apokalyptickým způsobem však líčí poválečné události v Československu nejen paní Erika Steinbach, ale i přední německý historik Ferdinand Seibt, autor díla Německo a Češi. Monografii vydala v českém překladu Academia Praha v roce 1996, recenzoval ji profesor Univerzity Karlovy Jan Křen. Ve vystoupeních paní Steinbach a v monografii historika Seibta není ani slovo o gerilové válce, probíhající zejména v pohraničí, s maximální intenzitou v období mezi podpisem bezpodmínečné kapitulace Německa a Postupimskou mírovou konferencí.

Historik Seibt píše: "Když pět dní po Hitlerově sebevraždě, 5. května, už dost pozdě na to, aby se válečné události daly nějak ovlivnit, bylo v pražském českém rozhlase vyhlášeno všeobecné povstání, rozpoutalo se pro pražské Němce pravé peklo." Následuje popis krvavých zločinů revolučních gard, páchaných na Němcích. Toto pojetí je v naprostém rozporu se skutečností.

Pražští Němci byli vesměs vyzbrojeni. Nepochybně v Praze byli i "absolventi" Abwehrschule, proti pražským povstalcům často bojovaly skupiny výrostků, vyzbrojení příslušníci Hitlerjugend. K. H. Frank a vojenský velitel Prahy předstírali ochotu vyjednávat, především se však snažili získat čas, aby Prahu mohly ovládnout povolané jednotky SS. Již ve 13.00 dne 5. května zaslal SS-Gruppenführer Karl von Pückler, vrchní velitel jednotek SS na území protektorátu, tajný telegram hlavnímu stanu armád Mitte: "Podporu říšské vlády ... bezohledné nasazení proti povstalcům." Polní maršál Schörner v rozkazu do Prahy mimo jiné přikazuje: "Povstání musí být potlačeno všemi prostředky." Stovky tanků vyslaných do Prahy, tisíce příslušníků zbraní SS způsobily největší ztráty na životech při pražském povstání, vesměs bezbranných civilistů. Ty bezohledně vraždily na přístupových cestách ku Praze a v okrajových čtvrtích Prahy.

Oddíly SS s válečným šílenstvím nemilosrdně vraždily i nedokonale ozbrojené povstalce. Praha byla dělostřelecky ostřelována, bombardována byla výhradně zápalnými bombami. Při odstraňování barikád a postupu jednotek SS do středu města sloužili civilisté jako štíty. Bylo stříleno i po zdravotnících, kteří se snažili pomoci raněným. Pražští Němci jednotkám SS pomáhali při vyhledávání povstaleckých skupin. Nelze se divit takto vyprovokované a mnoho let se hromadící nenávisti Čechů vůči Němcům.

Navíc Schörner nerespektoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa, podepsanou 7. května ráno na velitelství generála Eisenhowera v Remeši. Dne 9. května, kdy Praha již byla z větší části obsazena Rudou armádou, bojovaly jednotky SS až do 17.00 v jihozápadních předměstích Prahy. Armáda Mitte složila zbraně až 11. května po poslední bitvě u Milína, nedaleko Příbrami. Žádnou z těchto skutečností nevzali Erika Steinbach a historik Seibt na vědomí.

Historik Seibt ve své knize a paní Erika Steinbach ve svých vystoupeních odsuzují "brněnský divoký odsun" a "ústecký masakr". Nehovoří však o tom, že na konci dubna 1945 i po přechodu fronty byly v Brně systematicky zakládány požáry významných budov. V archivu ministerstva vnitra ČR lze jistě nalézt stovky hlášení a zpráv o záškodnických akcích diverzních skupin vyškolených v "Abwehrschule": zakládání požárů, vykolejování vlaků, přepadávání četnických stanic a vojenských útvarů, kladení bomb, vyhazování do povětří muničních skladů.

Sám si dobře pamatuji vyhození terezínské prachárny. Ta se nalézala vlevo od silnice E-55 dva km před MPT při jízdě od Prahy. Dodnes je na jejím místě 50 m široký kráter. Na železniční trati Praha - Ústí musela být mezi obcemi Oleškem a Bohušovicemi přerušena doprava, celý den byly sbírány nevybuchlé granáty a další munice nejen na trati, ale v širokém okolí prachárny. Ještě v roce 1947, když jsem se studenty roudnického gymnázia sklízel v Krušných horách seno, byla větší část usušeného sena diverzanty systematicky podpalována. Stačilo zapálit první usedlost na návětrné straně a shořely i všechny ostatní. Co by asi udělali Němci s Čechy, kdyby se něco podobného stalo za protektorátu. Lékaři Raška a Patočka (viz níže), likvidovali epidemii tyfu a bacilární úplavice v bílinském okrese, způsobenou úmyslným zločinným znečištěním tamních zdrojů pitné vody.

Po ukončení války jistě došlo k politováníhodným excesům, ty však nebyly programem československé vlády. Prezidentem Benešem byly odsuzovány a v případě zjištění viníků i trestány. Destabilizace situace na území osvobozeného Československa přece byla hlavním cílem diverzních jednotek, vyškolených v "Abwehrschule". Podle hlášení ministerstva vnitra (8. srpna 1945) se jednalo o široce založenou, dobře organizovanou a výborně vybavenou akci mnoha tisíců osob, vojensky a odborně školených.

Je s podivem, že nejen renomovaný historik Ferdinand Seibt a paní Erika Steinbach, ale i český historik Jan Křen, exprezident Václav Havel, předseda senátu Petr Pithart, senátor Jan Ruml, bývalý předseda Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých Oldřich Stránský se ve svých vystoupeních a písemných sděleních o gerilové válce na území osvobozeného Československa nikdy ani slovem nezmínili. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že s německou důkladností zorganizovaná a vedená gerilová válka negativně ovlivnila vztah Čechů a Němců po válce. Organizátoři gerilové války museli počítat s "nevinnými" obětmi v řadách Němců.

"Nacistický Terezín" = "Benešův Terezín"

Tato rovnice je v různých podobách stálou součástí vystoupení paní Eriky Steinbach. Podle předsedkyně Svazu vyhnanců do Terezína nejdříve proudily transporty Hitlerových vězňů, po válce transporty Benešových vězňů. Vše co se dělo v Terezíně před válkou, za války a po ní jsem prožil a viděl na vlastní oči. Mohu s naprostou určitostí prohlásit, že tvrzení paní Steinbach je nehorázná a obludná lež.

Hlavní pevností Terezín - ghettem - prošlo v letech 1941-45 celkem 150 tisíc vězňů (nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemí, Dánska, Maďarska a Slovenska), téměř každý čtvrtý zemřel v Terezíně. Do likvidačních táborů na východě bylo z Terezína posláno 87 tisíc osob, přežily necelé 4 tisíce.

Nejotřesnější události však v Terezíně proběhly až na samém konci války. V polovině dubna 1945 bylo v ghettu 17 tisíc původních vězňů. V posledních dnech dubna a počátkem května k nim přibylo dalších 15 tisíc vězňů v transportech smrti. V otevřených nákladních vagónech byli stojící vězňové několik týdnů na cestě bez jídla, pití, základní hygieny. Poslední transport převzal MUDr. Raška 5. května na bohušovickém nádraží. Bylo v něm 1700 vězňů, z toho 200 mrtvých. Pološílení vězni se snažili ze stojícího vlaku utíkat, ještě 5. května po nich ostraha transportu střílela. MUDr. Raška zjistil na tělech mrtvých známky kanibalismu.

Je nezapomenutelnou zásluhou MUDr. Rašky a MUDr. Patočky, že se Terezín nestal ohniskem epidemie skvrnitého tyfu, která mohla propuknout nejen v Čechách, ale i v zemích, do nichž směřovali osvobození vězňové. Za protektorátu MUDr. Raška pracoval ve Státním zdravotním ústavu (SZÚ) ve IV. oddělení epidemiologie a mikrobiologie. Již v dubnu MUDr. Raška z rozboru vzorků krve vězňů MPT, dopravených tajně do SZÚ, bezpečně věděl, že v MPT propukla epidemie skvrnivky. Tehdy byl pověřen právě vzniklou Českou národní radou (ČNR) vedením České pomocné akce (ČPA) Terezínu.

S mimořádnou rozhodností a odbornou autoritou Raška za pomoci manželky a dalších lékařských kapacit (Patočka, Charvát, Budín, Veselý, atd) zorganizoval personálně i materiálně ČPA.

Dne 2. května si Raška, doprovázen vedoucím lékařem roudnického okresu MUDr. Slachem, vynutil vstup do MPT. Otevření brány MPT se Raška domohl rázným energickým vystupováním a vysvětlováním zástupci velitele MPT Kleinovi, jaké smrtelné nebezpečí hrozí v podobě skvrnivky nejen vězňům, ale také dozorcům a strážným MPT, jejich rodinám.

Týž den probíhaly v MPT poslední hromadné popravy. Z příkazu K. H. Franka mělo být popraveno 70 vězňů. Když byli vyvolávání na více než třemi tisíci vězňů zaplněném Appellplatzu IV. dvora, vystoupilo jich pouze 52. Těm, kteří na vyzvání nereagovali, zachránil život Raška. Dozorci a strážní MPT se neodvážili, z obavy před nákazou, do davu více než tří tisíc vězňů vstoupit.

Raška a Slach byli vpuštěni na I. dvůr, v krankenrevíru a v přilehlých kasematech spatřili palandy po třech nad sebou, na nich a na zemi mrtvé, umírající a nemocné vězně, všechny zavšivené. Na IV. dvůr vpuštěni nebyli. Raška dohodl s MUDr. Syllabou, vězněm MPT, přípravu dvaceti vzorků krve vězňů ze IV. dvora na druhý den. Po celou dobu pobytu na MPT Raška a Slach slyšeli střelbu, probíhala poslední hromadná poprava na MPT.

Druhý den ráno "uvítal" Rašku v bráně MPT velitel pevnosti Jöckel. Mával parabelou, odháněl Rašku od MPT, požadoval oprávnění ke vstupu. Raška se nedal zastrašit, důrazně a energicky Jöcklovi sděloval, že skvrnivka ohrožuje i jeho s rodinou. Jöckel se odvolával na negativní výsledky rozborů krve vězňů MPT, provedené na německé klinice Univerzity Karlovy. Ty byly vědomě zfalšovány. V krankenrevíru, před hlavněmi automatů namířených dvěma příslušníky SS, Raška Jöcklovi dokázal, že ze dvaceti vzorků krve vězňů IV. dvora devatenáct dávalo pozitivní Weil-Felixovu reakci, dokládající skvrnivku. Na Raškovu žádost o vpuštění na IV. dvůr reagoval Jöckel řevem, vyhnal jej z MPT a odkázal na Mezinárodní červený kříž (MČK) působící v ghettu - Hlavní pevnosti Terezín.

Tam Raška skutečně našel pana Paula Dunanta, zástupce MČK. Ten však Raškovi důrazně opakoval, že odpovídá pouze za ghetto a tam že skvrnivka není. Raška již věděl o likvidačních transportech přijíždějících do ghetta. Připomněl Dunantovi odpovědnost, kterou jako představitel MČK má, pokud ví, že hrozí vypuknutí epidemie skvrnivky. Dunant se dal přesvědčit, byla svolána porada, které se zúčastnil zástupce K. H. Franka Rudel, velitel MPT Jöckel, velitel ghetta Rahm, důstojník SS pražského gestapa, německý lékař z Litoměřic Krönert, Dunant a Raška. Rahm a Jöckel do samého konce jednání protestovali, neboť měli za úkol totální likvidaci jak ghetta, tak MPT. Rychlý postup obou front však takové řešení vylučoval. Raškovi bylo sděleno, že smí okamžitě zahájit ČPA, ne však jako akci ČNR, ale pod záštitou MČK.

Raška se vrátil do Prahy, kde byla ČPA již připravena. Dopoledne 4. května dorazila do MPT kolona autobusů a dalších vozidel s lékaři a zdravotními sestrami, s mikrobiologickou laboratoří a dalším zdravotním materiálem, s lůžkovinami atd. Raška celou akci energicky řídil. Po prohlídce MPT lékaři ČPA začali okamžitě pracovat dezinfektoři. Ti předávali odvšivené a vykoupané vězně lékařům k diagnostice, ti je podle zdravotního stavu rozmisťovali do improvizovaných nemocnic, nemocní skvrnivkou (všem vězňům byla odebrána krev na Weil-Felixův test) byli izolováni.

Situaci v Terezíně zkomplikovalo pražské povstání. Z Prahy nepřicházela připravená personální a materiální pomoc. Do boje se skvrnivkou se zapojili zdravotníci z blízkého i vzdáleného okolí Terezína (z Mělníka, Roudnice, Loun, Slaného, Libochovic atd).

Odpoledne 8. května Terezínem projely prvé tanky sovětské armády. Tehdy již bylo jasné, že ČPA nemůže epidemii zvládnout, neboť nové ohnisko se nalézalo v ghettu. Velitel projíždějících sovětských jednotek doporučil požádat o pomoc generála Rybalka. MUDr. Rašková Rybalka přesvědčila o nezbytnosti okamžité pomoci Terezínu. Dne 10. května převzala sovětská armáda kontrolu nad Terezínem, do Terezína bylo odveleno pět polních nemocnic.

Paní Erika Steinbach má pravdu jedině v tom, že na konci války přestaly do Terezína proudit transporty Hitlerových vězňů. Potom již nikdy žádný transport vězňů do Hlavní pevnosti Terezín nepřijel. Rozpoutala se však urputná bitva s epidemií skvrnivky. Čeští a sovětští lékaři a zdravotníci, tvořící tým čítající více než tisíc osob, vykonali v Terezíně obrovský kus hrdinské práce. Zachránili před jistou smrtí tisíce bývalých vězňů, zabránili rozšíření epidemie skvrnivky do širokého okolí, i za hranice Československa. Počet obětí skvrnivky překročil 2000, oběti na životech byly i v řadách zdravotníků.

Likvidační charakter transportů přijíždějících do Terezína v posledních dnech války dokládají výpovědi vězňů: transporty byly formovány tak, že jako poslední byli do všech vagónů rozmisťováni vězňové z infekčních baráků. Ještě žijí zdravotníci, bývalí členové ČPA, kteří z úst vězňů tato svědectví vyslechli.

Epidemie skvrnivky v Terezíně byla zdolána až v polovině června. Vyšetřeno bylo více než 20000 vězňů, v provizorních nemocnicích bylo tehdy hospitalizováno 4000 těžce nemocných. Terezín byl neobyvatelný, teprve po důkladné sanaci v něm byla do konce roku 1945 umístěna jednotka sovětské armády.

Malá pevnost Terezín sloužila jako věznice již za Rakouska a Československa. Nikdy však v ní nebylo vězněno více než několik stovek vězňů. V květnu 1945 v ní za nelidských podmínek trpělo 5500 vězňů, kruté podmínky byly na IV. dvoře, kde živořilo 3500 vězňů. Sem také byla epidemie skvrnivky přenesena z podzemní továrny Richard nad Litoměřicemi. Tam pracovalo 12000 vězňů z KT Litoměřice, pobočného tábora KT Flossenbürg. KT Litoměřice byl masivně zavšiven (skvrnivku přenáší veš šatní).

Malou pevností Terezín - věznicí pražského gestapa - prošlo od června 1940 do května 1945 minimálně 32000 vězňů (zaevidovaných), nejméně 2500 z nich v MPT zahynulo, převážně násilnou smrtí.

V MPT, kde až do 15. května působila ČPA, byli po válce vězněni Němci. Nejdříve to byli příslušníci zbraní SS, kteří pracovali při exhumaci hromadných hrobů, v nichž byly pochovány tisíce vězňů z ghetta, MPT a KT Litoměřice. Krematorium na bohušovické kotlině od března 1945 nepracovalo. Exhumovaní byli pohřbeni na Národním hřbitově u MPT. Na prvé tryzně na Národním hřbitově promluvili Jan Masaryk a Milada Horáková.

Od 1. června zřídilo v MPT internační tábor ministerstvo vnitra, tábor byl zrušen v roce 1948. Táborem prošlo celkem 3800 osob, mužů, žen a dětí. Celkem dvakrát přišly do MPT větší skupiny vězňů, v květnu 1945 400 mužů z věznice na Pankráci, v srpnu 1945 postupně asi 1200 osob z tábora "stadion" v Praze. Nejvyšší zaznamenané číslo vězně internačního tábora je 3626. Z MPT nedošlo k "divokému" odsunu. Ve třech skupinách bylo v roce 1946 z MPT do Německa odsunuto 1200 osob.

Stovky osob byly z MPT předány bezpečnostním a vyšetřovacím orgánům případně soudům (váleční zločinci, pracovníci gestapa, váleční zajatci), mezi nimi velitel MPT Jöckel a někteří dozorci MPT. Asi 450 osob bylo z MPT propuštěno z humanitárních důvodů do léčebných ústavů a zařízení či útulků. Celkem v internačním táboře zemřelo 548 osob, jako příčina smrti je uváděno celkové vyčerpání, sešlost věkem, srdeční slabost, enteritis, souběh několika příčin. Asi padesáti vězňům se podařilo uprchnout.

Porovnávání utrpení Němců v MPT po kapitulaci Německa s utrpením Židů v ghettu a politických vězňů v MPT, pravidelně obsažené nejen v projevech Eriky Steinbach, ale i v monografii historika Seibta, je nesmyslná nadsázka.

Závěr

President Beneš - politik demokrat byl hlavou malého demokratického státu ve středu Evropy, obětovaného Hitlerově rozpínavosti. Pozdější události tvrdě poučily západní mocnosti o Hitlerově věrolomnosti. Po prohlášení mnichovské dohody za neplatnou od samého začátku, bylo neplatné vše co se odehrálo po září 1938: Hitlerem vynucená demise presidenta Beneše, volba nešťastníka Emila Háchy prezidentem druhé republiky, zřízení protektorátu atd. Ministr zahraničních věcí Velké Britanie Anthony Eden v závěru dopisu Janu Masarykovi (15. červen 1944) píše: "Při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou na stanoviska vlády Jeho Veličenstva mít vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později".

Podle George Glose, profesora univerzity v Yale v USA, položil základ k odsunu sudetských Němců sám Neville Chamberlain. Vystřízlivěl z léčky, kterou mu nastražili pomocí exponentů německé menšiny v ČSR Henlein a jeho druhové. Chamberlain proto navrhl, aby byly po válce do Německa odsunuty i za válečnou kolaboraci s nacistickým Německem menšiny z Československa, Polska a Maďarska. Tento návrh byl přijat Rooseveltem, Churchillem i Stalinem, definitivně byl potvrzen Mírovou postupimskou konferencí.

Odsun probíhal pod dohledem Spojenecké Kontrolní rady. Byli to opět lékaři Raška a Patočka, kteří plně respektovali vysoké zdravotní požadavky se strany spojeneckých orgánů, vypracovali závazné směrnice a odborné požadavky. Ty měly autoritativní váhu a byly dodržovány. V žádném ze středisek, v nichž byli shromažďováni Němci, nedošlo ke vzniku epidemie. Po skončení odsunu tlumočili představitelé Spojenecké Kontrolní rady prostřednictvím ministra zahraničí Jana Masaryka československé vládě uznání: "Za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů. Způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení ... zasluhuje největší chválu".

Mé mládí se mi přece jen nezdálo. Pouze se naplnila slova prezidenta Beneše (14. prosince 1945): "Naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září roku 1938 sousedního početně velkého národa ... který klesl tak žalostně nízko. ... Přijde chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až ty své nové lži budou přednášet. ... A konečně přijdou opět, aby od očisťování přešli k útoku.