Dokonce mi ani příliš nevadí, že mnozí, myslíce Evropskou unii, mluví o Evropě, neboť hospodářsky, politicky a kulturně nejvýznamnější evropské státy jsou členy Unie, zbytek se připravuje na vstup, nebo je s Evropskou unií propleten smluvními svazky. Je to sice nepřesné označení, ale ti, kteří je takto užívají, vědí, o čem je řeč. V hovorové řeči "Evropa" nahrazuje jednoslovné označení Unie a není tak ošklivá jako "Česko" a je jednoznačnější než "Unie".

Nehodlám vyvracet myšlenky prezidentova článku. Jsou jedním z možných pohledů na věc, zaměřeným na prezidentem přednostně vnímané prvky naší současnosti, které ale podle mého drzého názoru nejsou pro chápání přínosu evropské integrace pro občany nejdůležitější.

Nemyslím, že "Evropu" sjednocuje pouze jednotný trh. Prazákladem jejího sjednocení je hrozná zkušenost druhé světové války, z které se zrodil záměr změnit uspořádání kontinentu tak, aby územní spory a snahy o podmanění jedněch druhými ztratily smysl. Skutečnost, že zmizely viditelné hranice mezi státy a politické, sociální, ekonomické, kulturní a jiné aktivity členských států Unie koordinují orgány, odvozené od demokraticky vyjádřené vůle občanů, mi dává jistotu, že se přes naše hranice nepřevalí vojska jiné evropské země.

Svobodné vytváření kolonií občanů libovolné evropské země mimo jejich vlast kdekoli uvnitř Evropské unie ukazuje, že jsme se stali součástí společenství svobodných a mezi sebou v míru žijících národů. Vyhovují mi proto irské hospůdky v Praze stejně jako čtvrti holandských důchodců v jihošpanělských městech nebo smíšené francouzsko-německé ulice na Costa Brava. Zmizení viditelných hranic mezi Spolkovou republikou a Alsaskem-Lotrinskem, o které se v minulosti opakovaně přetahovali Němci s Francouzi, považuji za jeden z divů 20. století.

Občané vnímají stát především tehdy, když je obtěžuje, omezuje nebo když neplní své funkce. Existenci dobře fungujícího státu si tolik neuvědomují. Možnost pohybovat se volně po celém unijním území, usazovat se kdekoli dle libosti, zakládat firmy a v budoucnu i hledat zaměstnání po celém území Unie zbavuje občany celé řady obtěžování a omezování ze strany úřadů.

Uvolnění pohybu mas přes hranice národních států umožňuje vzájemné poznávání a sbližování národů. Oslabuje to navyklé vymezování jedněch národů vůči druhým. Předpokládám, že i v ČR se časem začne vytvářet povědomí společného evropského občanství, ke kterému se například hlásí mnozí Španělé, již mají proti nám časový náskok. Sjednocujícím činitelem Evropské unie se tak postupně stane vědomí důstojnosti postavení občana s jeho právy a jeho nadřazenosti nad národní stát.

Neděsí mě přejímání norem unijního práva, s kterým ruku v ruce přichází tlak na přizpůsobení administrativních postupů zvyklostem západní Evropy. Náš právní řád je produktem chaotického přechodu od totalitně deformovaného neřádu k právu demokratického státu, prováděný z velké části neumětelským vynalézáním jinde dávno vymyšleného. "Evropa" po této stránce má proti nám výhodu nepřetržité demokratické kontinuity, nesoucí s sebou propracovanost právních norem a postupů jejich uplatňování.

Je pravda, že se zvětšuje vzdálenost mezi občanem a centrem rozhodování, které se z beztak vzdálené Prahy částečně přenese do Bruselu. Jenže mi tyto prezidentovy úvahy připomínají anekdotické vyprávění Jana Wericha o dělbě pravomocí uvnitř jeho rodiny, podle něhož na něho jako hlavu rodiny připadalo řešení těch nejdůležitějších problémů, jako je vztah k Burkině-Faso, zatímco na manželku připadly hlouposti typu "co bude dnes k obědu."

Občan vyspělé evropské země vyřídí největší část svých životně důležitých potřeb rychle a věcně správně na nejbližším obecním úřadě. To, co musí vyřídit jinde, jsou věci, jejichž nezbytnost z hlediska krytí bezprostředních každodenních potřeb je o to nižší, čím dále je od něho rozhodovací centrum, které je řeší. Problémy, jež řeší Evropská komise a Evropský parlament, většinou vnímá jako něco vzdáleného, nepotřebného, nesrozumitelného. Všude v Evropě je proces integrace vyvažován decentralizací a zkvalitňováním služeb nižších správních orgánů.

Prezidentovo znepokojení nad demokratickým deficitem Evropské unie mi připadá nepatřičné. Znepokojuje mě demokratický deficit českého Absurdistánu, na který narážíme na každém kroku. Nedokonalost současného modelu účasti občanů na tvorbě, výkonu a kontrole společné unijní politiky nevnímám "na vlastní kůži" každý den tak, jako omezování občanských práv domácími politickými elitami a státním aparátem. Nejsme státem s plnohodnotnou demokracií jen proto, že lze beztrestně hrubě nadávat prezidentovi na jeho vlastních webových stránkách. Zmírnění nedostatků "tuzemské" demokracie považují za výchozí předpoklad pro to, abychom mohli dávat "Evropě" lekce o demokracii.

Pan prezident by měl poměřit své názory na velikost nadnárodního celku jako činitele, snižujícího efektivitu veřejné správy a patrně též omezujícího demokratičnost Unie, s realitou U.S.A., které tradičně považujeme za skvěle spravovanou zemi a za vyspělou demokracii. Přenechám mu řešení otázky, zda existují nějaké specifické podmínky, které způsobují, že v U.S.A. kvalita veřejné správy a demokracie velikostí celku netrpí, zatímco Evropská unie ano, či zda vůbec pohled na U.S.A. dobře spravovaný demokratickým státem není nakonec jen mýtem.

Myslím si ostatně, že deficit demokracie v Evropské unii sice skutečně existuje, ale je odrazem přechodnosti vývojové podoby uspořádání unijních institucích. Východiskem je pouze pohyb vpřed, směrem ke konfederačnímu nebo federativnímu uspořádání Evropské unie s plně rozvinutými demokratickými orgány.

Přestože pan prezident nevyslovil tentokrát obavy z ohrožení naší národní identity jejím rozpuštěním v mnohonárodním celku, pro úplnost uvádím, že evropský integrační proces sám o sobě nevidím jako hrozbu národní svébytnosti. Ve světě, jenž je propojený nadnárodní organizací výroby a rozdělování, výkonnými prostředky dálkové komunikace, možností volného pohybu osob a stále širším používáním jednotícího univerzálního jazyka, je samozřejmě národní identita zatlačována do pozadí a může být ohrožena.

Ale její ohrožení není tolik ve vnějších podmínkách jako v nás samých. Neúcta k dějinám země, k jazyku, kultuře, podporovaná jak chováním politických elit, tak médii a vzdělávací soustavou, jsou větší hrozbou než otevřené hranice, internet, usazování cizinců v zemi a všudypřítomnost angličtiny. Budiž nám příkladem nešpanělské národy Španělska, jejichž národní identita by měla být ohrožena ještě více než naše, protože jsou součástí nikoli velmi volného společenství národních států, ale jednotného, v nedávné minulosti centralisticky spravovaného státu. Tyto národy prodělaly od pádu Frankovy diktatury bouřlivý rozvoj, během něhož se upevnil pocit národního sebeuvědomění jejich příslušníků, správa jejich věcí přešla převážně do rukou autonomních orgánů, samozřejmostí se stala dvojjazyčnost území s přednostní místního jazyka před jednotící španělštinou, nebývalého rozkvětu dosáhla jejich kultura.

Citelnou vadou krásy integračního procesu je pouze to, že z něj těží i organizovaný zločin. Ten se sice organizoval na nadnárodní úrovni již dříve, ale zrušení administrativních hranic mezi státy uvnitř Unie usnadnilo jeho rozvoj. Jediná logická odpověď na tuto tendenci je nadnárodní spolupráce a vzájemná koordinace bezpečnostních orgánů, zahrnující i používání eurozatykače.

Svůj názor shrnuji tak, že stabilní evropský mír, vyšší míra individuální svobody a odstranění dělicích zdí mezi evropskými národy jsou pro mne významnějšími hodnotami než hmotný blahobyt. Nestavím jej proti názoru prezidentovu, spíše vedle něj, jako jinou možnost pohledu na věc.