24. 8. 2004
Povrchní čtení, povrchní psaní a povrchní myšlení - špína propagandistyReakce na článek "Dle Kotrby by se stydět měla Svobodná Evropa, ne KSČ" Jsou slova, na která se ve slušné společnosti nemá reagovat. A pak jsou slova, na která se reagovat musí. Ta sprostá dělají ostudu svým autorům - což je správné a mohou si za to sami - ale ta ostatní přinášejí falešné odpovědi a zkreslují realitu. Rok 1986 už opravdu nebyl obdobím vrcholící československé normalizace. |
Pokud se svět ve 20. století významně proměnil, pak to bylo za Gorbačova. Roku 1983 tehdy nejmladší člen ÚV KSSS Michail Gorbačov (52) prohlásil: "Jsme si jisti, že se sociální pokrok nedá zastavit, stejně jako se nedá zadržet historický přechod lidstva k socialismu. A socialismus znamená mír." (Pravda, 23.4.1983) Dlouhotrvající studená válka a taktika uzbrojování totiž dovedla sovětskou ekonomiku do patové situace. V té době si ještě většina z 15 milionů občanů československého státu nepřála destrukci socialistického systému. Přála si jeho demokratizaci. Přála si zachování sociálního systému, přála si ale i svobodně cestovat, poznávat. Přála si zvýšení své životní úrovně - viditelné třeba i v nabídce větších bytů, kvalitnější hromadné dopravy, spotřebního zboží i atraktivních potravin. Hitem dne byla idea, která odstartovala pokusy o reformu sovětské ekonomiky a společnosti - přestavba a nové, otevřené myšlení. Všechno začalo 11. března roku 1985, kdy se po tvrdých vnitrostranických bojích stal autor této koncepce generálním tajemníkem komunistické strany. Gorbačov pokračoval v Andropovem zahájené modernizaci hospodářství. 30. 7. téhož roku Gorbačov vyhlašuje moratorium na jaderné zkoušky. USA se nepřidaly. V tomtéž roce pak proběhla první, historická schůzka Gorbačov - Regan v Reykjavíku. Gorbačov na ni přišel s návrhem na úplnou likvidaci raket středního doletu v Evropě a zopakoval tak původní Reaganovu "nulovou variantu". V roce 1986 nahradil osoby jmenované Brežněvem svými "reformátory". Odzbrojování, konec studené války, svoboda tisku a náboženského vyznání, demokratizační proces a zavádění tržního prostředí byly úhelnými kameny Gorbačovovy politiky. V lednu 1986 předložil Gorbačov svůj plán denuklearizace světa ve třech etapách, s jasným záměrem odstranit všechny jaderné zbraně do konce roku 1999. V prosinci roku 1986 se už například Andrej Sacharov mohl vrátit do Moskvy a pokračovat ve své veřejné aktivitě. V letech 1987 a 1988 pomáhal Sacharov založit první nezávislé legální politické organizace sovětské inteligence a stal se hlavním mluvčím politické opozice Sovětského svazu. To vše na přímý zásah Gorbačova. A o tom všem se sovětské satelity dozvěděly, i když se jejich politbyra snažila o opak. Gorbačovovou snahou nebyla demontáž socialismu, ale obnovení dynamiky sovětského hospodářství. Jeho reformy se označovaly hesly perestrojka (přestavba) a glasnosť (otevřenost). Gorbačov chtěl pro socialistické státy více demokracie a tím i více socialismu. Chápal, že nelze výkonnosti socialistické ekonomiky dosáhnout strachem občanů, ale jejich přesvědčením. Přestavba a strategie urychlení se staly heslem, které shrnovalo novou politiku, naději pro světový socialismus, strategii, která měla mít komplexní ráz. Přestavba ale měla znamenat nejen zásadní přebudování hospodářského mechanismu, nýbrž i změny v navazujících oblastech, sociální počínaje a politickou konče. Prozatím Gorbačov budoval státní aparát a nahrazoval tak řízení státu stranou, což považoval za nepřijatelné. Ve své zahraniční politice zahájil odzbrojovací vyjednávání s americkým prezidentem Reaganem, které vyústilo v podepsání řady dohod o likvidaci atomových zbraní, v roce 1988 prosadil odchod sovětských vojsk a likvidaci skladišť jaderných raket v Afghánistánu. Kontakty, na které se značná část establishmentu západních zemí dívala s nedůvěrou, se rozvíjely při vzájemném setkání v Ženevě (listopad 1985, "Musíme ještě ujít dlouhou cestu, ale jdeme správným směrem", komentoval pak schůzku Reagan) a pak v Reykjavíku (říjen 1986, Gorbačov podmínil dohodu o konvenčních silách i raketách středního doletu ukončením SDI, z dohody sešlo) a poté na summitech ve Washingtonu (prosinec 1987, USA a SSSR se dohodly na úplné likvidaci jedné třídy jaderných zbraní. 8. prosince 1987 byla totiž podepsána Smlouva o úplné likvidaci raket středního doletu (500-5000 kilometrů). Zahrnovala zničení především sovětských SS-20, amerických Pershing 2, a řízených střel s plochou dráhou letu - Cruise Missile ) a v Moskvě ( květen 88, ratifikace smlouvy o raketách středního doletu Kongresem, rozhodnutí o vytvoření společné komise zabývající se lidskými právy ). Reagan se s Gorbačovem ve své funkci setkal ještě jednou -- v prosinci 1988 v souvislosti s Gorbačovovým projevem v New Yorku před OSN. Zde Gorbačov oznámil rozhodnutí snížit počet vojsk Varšavské smlouvy. Gorbačovovi se tak podařilo ukončit "studenou válku". Čistka na nejvyšších místech ruského stranického a státního aparátu skončila odstraněním dlouholetého sovětského ministra zahraničí Andreje Gromyka, který "postoupil" do úřadu předsedy Nejvyššího sovětu, který ale neměl fakticky žádnou moc. Sám Gorbačov pojmenoval v roce 1989 svou koncepci evropské zahraniční politiky jako "budování společného evropského domu". Citoval tím sice Brežněva při jeho návštěvě v Bonnu roku 1981, ale hodlal začlenění SSSR do Evropy realizovat v duchu perestrojky. Měl pro to podporu Británie i USA. V obou zemích v tu dobu vládly konzervativní kabinety. Světové události glasnosti pak měly předehru v New Yorku, když Gorbačov v prosinci vystoupil před generálním shromážděním OSN s tím, že bezvýhradně věří v právo na sebeurčení pro všechny národy. Svá slova posílil jednostranným stažením 500 tisíc mužů, 10 000 tanků, 8500 děl a 800 stíhaček z Evropy a stažením vojsk z Manžurie a čínských hranic. Přesto nastartovaná, ale neuřízená dynamika reformního procesu vedla ke konci KSSS i SSSR. V rozhovoru pro bratislavský list Národná obroda Gorbačov přiznal, že po okupaci Československa v roce 1968 měl spolupracovníky, kteří okupaci Československa odsoudili, ale on sám jako tajemník strany ve Stavropolu "musel podobné nálady odmítat". Gorbačovův názor na události "Pražského jara" a na Alexandra Dubčeka se prý začaly formovat až o rok později během jeho návštěvy Československa. "V Bratislavě a Brně jsem cítil, že Slováci a Češi násilný zásah v srpnu 1968 odmítají, viděl jsem negativní důsledky," uvádí Gorbačov. Gorbačova údajně velmi mrzelo, že nesplnil očekávání občanů Československa od jeho návštěvy země v roce 1987, aby se vyslovil k "Pražskému jaru" a okupaci, ale politické okolnosti to prý tehdy ještě nedovolovaly. "Smělé reformy Alexandra Dubčeka byly snahou zbavit se totality a spojit socialismus s demokracií. I když skončily tragicky, za cenu ztrát lidských životů hrubým porušením práva Slováků a Čechů na svobodnou volbu, nebyly zbytečné," zdůraznil někdejší komunistický vůdce Sovětského svazu, podle něhož bylo "Pražské jaro" začátkem konce totalitního systému, bez něhož by nebyla ani perestrojka. Po roce 1989 v jednom rozhovoru řekl stalinista, šéf MV KSČ v Praze Miroslav Štěpán, že vládnoucí komunisté v Československu už od roku 1988 reagovali na Gorbačova negativně a hráli s ním i "určitou hru". "Protože jsme jej prokoukli, komplikovali jsme jeho dohody uzavřené s Reaganem." Avšak nic nebylo v té době tak názorově rozmanité jako KSČ. Rok 1986 opravdu nebyl obdobím vrcholící československé normalizace, jak tvrdí Kubičko. Při počtu členů KSČ to ani nebylo možné. Jedna část komunistů, povětšinou ta starší z doby husákovské normalizace, sice chtěla, aby Československo přežilo dobu perestrojky co možná nejméně poznamenané glasností, a doufala v Gorbyho konec. Druhá část, složená zvláště z těch mladších (pragmatiků, jak říká Kubičko), si Gorbačovovu ideu vysvětlila přesně opačně. Kubičko má pravdu v tom, že Gorbačov navštívil Prahu až v dubnu roku 1987. Tady selhala má paměť, takže přesnější údaj jsem si musel dohledat v archivu... Vedení KSČ reagovalo na Gorbačova omezením dovozu sovětského tisku a výměnou Husáka za Jakeše. Rudé právo i Pravda cenzurovaly Gorbačovovy projevy. I to byla tehdejší "česká podoba glasnosti". Ale jednoznačné ujištění Gorbačova, že vojska Rudé armády nezasáhnou při předpokládané změně režimu, padla. A nejen v Praze. Na uzavřených jednáních summitů Varšavské smlouvy Gorbačov vícekrát řekl představitelům satelitů, že Sovětský svaz nehodlá zasahovat do jejich vnitřních záležitostí. Nijak a za žádných okolností. Reagoval tak na množící se dotazy z Polska, ale i odjinud. Většina satelitních představitelů věděla, že nelze udržet normalizační strnulost tváří v tvář sovětskému oteplování. Tím pražským zlomovým datem pak nebyl 17., ale 19. listopad 1989, kdy dal Gorbačov naposledy do Prahy vědět, že sovětské jednotky v zemi zůstanou za všech okolností v kasárnách. Pořadatelům pochodu studentů to tehdy řekl sám velvyslanec. A aby nemohlo dojít k "nepředvídaným událostem", v Praze byli přítomni pověření generálové KGB, stejně jako z druhé strany stejně pověření důstojníci dalších služeb. To ale Gorbačov nemohl říkat do rádia. Pravidla diplomacie jsou pravidla diplomacie. I v době tak citlivé, jakou byl rok 1989. V té době se povídal po Praze takový vtip, zralý na "Zlatou mříž". Bůh si zavolá Jakeše a Gorbyho a oznámí jim, že za dva dny bude konec světa. Gorby svolá Nejvyšší sovět a říká: "Soudruzi, mám dvě špatné zprávy. Za prvé, Bůh existuje. Za druhé, za dva dny je konec světa." Jakeš svolá Ústřední výbor a povídá. "Soudruzi, mám pro vás dvě dobré zprávy. Za prvé, Gorbačov není Bůh, a za druhé, za dva dny skončí perestrojka." "Navzdory obavám Václava Havla, slovo perestrojka nemělo obecně, z dlouhodobého hlediska být maršálskou holí na opozici," řekl pak zcela vážně německý historik, profesor Hans-Heinrich Nolte, odborník na historii východní Evropy z univerzity v Hannoveru, na pražské konferenci Forum 2000 v roce 1997 a přiznal, že Havel a nastupující vlivová skupina měla z perestrojky strach. Nolte dokonce účastníkům konference nabídl vysvětlení. "V sedmdesátých a osmdesátých letech probíhaly na Západě intenzivní diskuse o socialismu. Západní intelektuálové četli a zaníceně diskutovali o tom, co se stalo v Praze v roce 1968. Probíhali také debaty o globalizaci a v roce 1974 začal Imanuel Wallerstein psát svou knihu o světových systémech." Kubičko ale bohužel neumí číst. A to je jeho největší problém, když už píše. Jinak by věděl (a nebo jako politický "komentátor" veřejnoprávní rozhlasové stanice měl vědět), že mnou zmíněný odkaz KSČM na Šmerala není z mé hlavy, ale vychází z citátu předsedy KSČM Grebeníčka, vyřčeného v Parlamentu při brífinku na závěr schůzky se Stanislavem Grossem. Byli jsme tam všichni, kteří se zabýváme vnitropolitickou žurnalistikou. Jen Radko Kubičko byl nejspíše v hospodě. Český rozhlas reprezentovali kvalitnější žurnalisté, kteří ovšem neměli důvod Kubička informovat. Definice současné etapy činnosti KSČM jako šmeralovské od samotného předsedy Grebeníčka však já osobně považuji za velmi významný signál dovnitř KSČM více, než navenek. Vyřčený veřejně pak je rozbuškou pro posjezdový souboj s opravdu tvrdými stalinisty, který musí následovat a už se počíná na vnistrostranické úrovni projevovat. A proto jsem ho ve svém článku připomněl. Stejně jako Dzeržinského pracovní heslo Davěraj i pravěraj. Ve vysvělivce jsem zcela jednoznačně šéfa Čeky označil za temnou postavu ruské historie a jím řízenou instituci za v historii nejmocnější a nejkrutější represivní a špionážní službou na světě. Potřebuje tato vysvětlivka komentář a nebo vymažeme Goebbelsův citát o tisíckrát opakované lži jen proto, aby si Kubičko nepřečetl jméno ideologa Třetí říše? Ve svém textu jsem identifikátor komunistický použil 12x a KSČ 5x - v souvislostech informativních. Zato Kubičko použil v replice 66x slovo komunistický či komunista a 26x KSČ. Povětšinou v souvislosti s mou osobou. Na jeden rozhořčený článek je nálepkovacích identifikátorů, majících mi nasadit psí hlavu, až dost. Zbytek Kubičkova textu a jeho žurnalistickou úroveň, plnou nadávek a předpojatosti, si laskaví čtenáři ohodnotí sami. Není to tak těžké... Změna povahy je opravdu věc nevratná."Podle Sartra lidé často utíkají k formám sebeklamu, jakými jsou útěk a omlouvání, nebo k pokrytectví obmyslnosti, v němž se vědomí snaží lhát sobě samému tím, že oklamává vlastní motivace a maskuje a idealizuje vlastní cíle. Lidé to dělají proto, aby unikli úzkosti, která je uvnitř svobody, aby se vyhnuli odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Je to svět neautentického bytí měšťáků." , napsal Salvatore Puledda roku 1994 v knize INTERPRETACE HUMANISMU, jejíž předmluvu napsal právě Gorbačov. Tato věta platí i pro Kubička. Zidealizoval si své vlastní žurnalistické začátky. Nevidí, co nechce vidět. Neslyší, co nechce slyšet. Vizitku svému předchozímu působišti (nezaujatého žurnalisty RFE, který píše pouze vyváženě a objektivně) dal Kubičko sám. I pro současnost. Svým vlastním textem. Literatura ke studiu: Gorbačov, Michail Sergejevič: Přestavba a nové myšlení (Perestorjka i novoje myšlenije dlja našej strany i dlja vsego mira); LF, Praha, Svoboda 1987, přel. Miroslav Brož a kol. |