Čtyřikrát vítězství, dvakrát prohra, lidovce v to nepočítaje (řekněme, že lidovci si vždy najdou jistou cestičku), to by bylo možné shrnutí výsledků relevantních stran ve volbách do EP, které se zdržuje jakékoliv hysterie, tolik obvyklé v českých médiích. Jestliže hysterie není na místě, je nanejvýš vhodná důrazná reflexe, zejména u všech, kteří volby "prohráli" (rozuměj ČSSD a ULD, tedy Unie svobody), neboť všichni ostatní získali, na jejich úkor a díky děsivě nízké volební účasti.

Nechci psát politicky závislé zprávy, můj komentář vychází čistě z osobní deziluze ze stavu české levice a obav z jejího dalšího možného vývoje. Nechci z výsledků voleb, které jsou obyvateli podceňovány a novináři přeceňovány, vyvozovat drakonické závěry a přispívat tak k účelové destabilizaci vnitropolitické scény, nicméně domnívám se, že pro ČSSD a pro českou levici jsou tato čísla doslova rudým signálem a výzvou k zamyšlení a přípravě dalších kroků.

Česká vnitropolitická scéna není a pochopitelně ani nemůže být konsolidovaná. Jedno je ale zjevné. Ke stabilizaci poměrů na úrovni západních demokracií a tedy k vytvoření stranického systému schopného alternace na ose pravice - levice postupně dochází. Jenže jaksi asymetricky. Zatímco pravice se pomalu ale jistě začíná otáčet okolo osy Občanské demokratické strany a propad kdysi k ODS alternativní Unie svobody to jen dokazuje, levice se zmítá v čím dál tím větších zmatcích, kruzích a spirálách. Ač se zdá, jakoby tyto zmatky způsobovaly půtky mezi jednotlivými vzdoroskupinami uvnitř stran a obecně existence komunistické strany, domnívám se, že skutečný kámen úrazu leží hlouběji, v ideových a programových východiscích levice jako takové.

ODS a ostatní strany na pravé části politického spektra svůj svatý grál nalezly. Je jím, jakkoliv pro mě zcela nepochopitelná, kombinace neoliberalismu ve stylu laissez faire 19. století, bezohledného vůči lidem i přírodě, prezentovanému tím, co by se v těchto podmínkách dalo zcela upřímně a nepokrytě stranou Hradu a beznadějně zoufalého konzervatismu, vzývajícího de facto již neexistující sociální hierarchii a model společnosti taktéž s viktoriánským nádechem, který je tak vlastní kalouskovské klice. Tento archaický koncept, snažící se čelit výzvám "postmoderní" společnosti doslova restaurací poměrů, které byly dávno považovány za překonané, je velice lákavý pro příslušníky zkonzumizovaných středních vrstev a je autenticky pravicový, alespoň z mého pohledu zleva.

Domnívám se, že tomuto je třeba čelit. V demokratické společnosti, která je založena na možnosti volby, je možné nalézt i jedince, schopné v rámci rozumové reflexe překročit rozměr představy o své velikosti a přijmout představu člověka jako člena společenství, které utváří a které utváří jeho, ne jen jako naprosto neomezené vůle po hromadění hmotných statků bez ohledu na cokoliv co překračuje neomezené Já. Kritická reflexe a tato představa jsou základy myšlení, které bych osobně označil za levicové.

Toto vědomí, ovšem v žádném případě není vlastní české představě o levici. Tato se skládá z myšlenek nostalgických pohrobků totalitního režimu, které spojuje s dnešními libertariány touha po člověku zbaveném všech strastí, ať už pomocí státního nebo globálního kapitalismu, každopádně člověka, který bude členem tupé masy podřizující se ideologickému či tržnímu zblbování a sebeoblbování. Dalšími představiteli levicového myšlení jsou lidé, naivně věřící v udržitelnost současného modelu sociálního státu, založeného na představě suverénního nezávislého státního celku, který je v době globalisace pomalu minulostí a je naprosto neudržitelný. Buď podléhají doktríně o nutnosti jeho nahrazení liberálním státem egoistů nebo se opijí představou, že vše funguje, tak jako dosud a není co měnit. Ekologický rozměr, natolik charakteristický pro západní levici, tedy charakteristicky "postmoderní" hodnota je českým levicovým voličstvem přehlížen zcela nebo chápán jako okrajová záležitost (a tak sociálně demokratičtí (sic!) ministři touží stavět jaderné elektrárny apod.), jenže ono to není jen o Zelených.

To je jen stručný nástin zásadních problémů a ideových východisek, který se snažil vyhnout otázkám na téma jak uchopit moc, tedy jaké vybrat leadery, jak reformovat stranu(y), jak získat voliče, což je druhé, neméně důležité téma, které je ovšem podmíněno reflexí výše uvedeného, lze-li stále doufat v přítomnost myšlení u českých voličů (a já v ní pevně věřím). ČSSD se za vedení Miloše Zemana stala nejsilnější stranou, která dokázala oslovit voliče, vyhrát volby a i přes všechny nedostatky vládnout efektivně celé volební období.

Problém nenastal, podle mého názoru, v osobě nového předsedy jako takové, ale ve změně stylu vedení strany -- Špidla reprezentuje spíše konsensuální snahu, umožňující nejrůznějším proudům projevit své přesvědčení, ovšem v podmínkách druhé poloviny 90. let se jedná spíše o oboj frakcí sledujících své vlastní mocenské zájmy.

Zatímco Zeman dokázal stranu dovést do vlády, ale nedokázal jí sjednotit jinak než svou osobností, Špidla přišel se vskutku sociálně-demokratickým obsahem, který ovšem v podmínkách současné vlády není možné prosadit bez jeho znásilňování. Není tedy divu, že se levicově smýšlející voliči utíkají ke komunistické straně, ovšem marně, nutno poznamenat -- tato strana založení na stalinismu a nostalgii po totalitě, která nedávno pohřbila naděje na reformu není s to naplnit jejich tužby ani náhodou.

Z toho, alespoň v mé úvaze, vyplývá, že je třeba zmátořit sociální demokracii a nabídnout voličům jednak autenticky levicový program hodný země integrované v evropských strukturách a také schopné vedení, které takový program prosadit. Při současném vedení není taková naděje ve výhledu, spíše hrozí faktické zrušení sociální demokracie ve stylu New Labour, chystané Stanislavem Grossem, kterému nemohu upřít inspiraci v současném britském premiérovi.

V parafrázi na stav české ekonomiky na začátku vlády Miloše Zemana -- sociálně demokratická levice je na dně a má se tedy od čeho odrazit -- ovšem odrazit se musí, jinak bude odsouzena k marginalizaci a České země se stanou neoliberálním rájem konzumních pozlátek a v důsledku toho levicového extremismu.