Věci neodvratitelné vzbuzují obvykle strach, děs, vyvolávají paniku, ale nabízejí i jistotu, jistotu konce, ovšem kdo o takovou jistotu v dnešní civilizaci stojí? Konečnost nabízí ještě něco hodně důležitého, a sice proporčnost, spojuje bod A do pomyslného bodu B, máme možnost posoudit cestu, v níž se náš život realizuje. Vědomí konečnosti tedy nabízí možnost změny a možnost změny považuji za jeden z předpokladů smysluplného prožití života.

Dva zdánlivě vzdálené obory - řečeno metaforicky - úspěšně čelí času: medicína a umění. To prvé prodlužuje naše vzpomínky, naše přání, touhy a sny, to druhé konzervuje a uchovává lidské emoce, stopy lidské vůle a úpornou snahu překonat vlastní pozemskost i smrtelnost. Medicína tuto schopnost nemá, ale vždy jsem se s úctou hluboce klaněl práci lékařů a sester, není nic úžasnějšího, než pomáhat druhým k jejich štěstí. V atelieru se u malířského stojanu přesto cítím bezmocný a zbytečný.

Avšak k čemu by byla dobrá tělesná schránka bez duše a bez emocí? Medicína spravuje tělo, vyměňuje tkáně, opravuje - když to jde a nebo alespoň udržuje to, co si bere neúprosný čas jako daň za život. Medicína má na zkušenostech postavené prognosy, má své odborné škatulky, do nichž strká smrtelníky na základě statistik, ne na základě jejich individuálnosti. V medicíně funguje hledisko pravděpodobnosti, zatímco v umění platí jen pravidlo otevřenosti.

Co však platí v životě? Lidé nemohou zastavit čas, běh svého života, ale mohou ho kvalitativně ovlivnit v prožitcích a hlavně ve svých skutcích. Žádná medicína to za ně neudělá a když budou mít nakonec i trochu štěstí, mohou vybočit z oněch statistik, mohou popřít i ty nejpesimističtější prognosy právě a jen díky své individualitě, díky své víře, či vitalitě. Záruky nejsou žádné, mnohým se to povedlo, mnohým, kteří se o to snažili, ale nikoli. S časem je stále stejná potíž, pořád je ho zoufale málo..