Ngowi podal západním čtenářům obraz toho, jak to během genocidy v zemi vypadalo. Například Ismail Muhakwa procházel s mačetou v ruce horskou vesnicí, v níž žil, a zabíjel své sousedy, kteří nebyli Hutu jako on. Jeho první obětí byl mladík, který se snažil přeplavat řeku a uniknout do Burundi. Pan Muhakwa dnes vypráví, jak ho utloukl a nakonec zabil nožem - a při tom zkroušeně chodí dům od domu a zatímco čeká na soud, žádá své zbylé sousedy o odpuštění. Tvrdí jim, že je dnes změněný - jako celá země.

Tento zemědělec, z něhož se stal před 10 roky masový vrah, je jedním z příkladů toho, k čemu v Rwandě nyní dochází. Začátkem dubna 2004 uplynulo 10 roků od výbuchu násilí, jehož obětmi se stalo více než půl milionu příslušníků národnosti Tutsi a také umírnění příslušníci většinové národnosti Hutu. Po dobu 100 dní byly oběti pronásledovány bez ohledu na to, zdali se uchylovaly do chrámů, na banánové plantáže nebo do močálů. Lidé byli rozsekání buď svými sousedy nebo postříleni vojáky.

Za genocidu se neuvěřitelně omlouval americký prezident Bill Clinton i Organizace spojených národů (OSN), že nezasáhli. Kanadský generál Roméo Dallaire byl postižen nutkáním spáchat sebevraždu za to, že jako velitel mírových vojsk OSN měl příkaz nezasahovat do vražedných záležitostí a jeho opakované žádosti o povolení zastavit krveprolití byly jeho nadřízenými soustavně odmítány. Násilí se rozlilo z Rwandy do sousedního Konga, kde vedlo ke dvěma občanským válkám.

Lidské jatky těžce poškodily dřívější belgickou kolónii a mnoho světových politiků i prostých lidí se ptalo, jak vůbec budou moci dvě tamější národnosti žít v budoucnu na jednom území. Je jich celkem něco přes 8 milionů a území, které obývají, je velké jako polovina malé kanadské provincie Nové Skotsko.

Podle nynějšího rwandského prezidenta Paula Kagameho (o němž jsem psal nedávno) dochází v zemi k většímu pokroku než by si kdo dovedl představit. Prezident prohlašuje, že se země nestane "rukojmím zármutku a nedůvěry". Přestože obě národnosti opět společně obdělávají terasovitá horská políčka, Tutsiové se neustále obávají svých sousedů Hutu. Ti si stěžují, že jim prezident Kagame odebral moc.

Jedním z dokladů o vzájemné nedůvěře je změna svatebních zvyků. Až do genocidy se obě národnosti mísily. Podle Jacquese Hitimany, 63-letého občana Hutu, by dívce Tutsi nepožehnala její rodina, kdyby se chtěla provdat za muže Hutu.

Zatímco pan Muhakwa se snaží navázat styky s rodinami pozůstalých, velice mnoho příslušníků Hutu ohrožuje pozůstalé, aby jim zabránili v případném soudním svědectví. Pan Benoir Kaboyi, výkonný tajemník IBUKA, asociace lidí, kteří přežili genocidu, říká, že dochází k otravám, vraždám a ohrožování těch, kteří genocidu přežili - a to po celé zemi.

Genocida skončila, když Rwandská vlastenecká fronta Tutsiů vedená panem Kagamem porazila extremisty Hutu. Tutsiové nyní z větší míry kontrolují vládu, hospodářství a armádu. Poměrný klid a prosperita v zemi přispěly k tomu, že první volby po genocidě vyhrál Paul Kagame, důstojník vycvičený v USA.

Během volební kampani se ale hromadily zprávy o tom, že policie vyhrožovala opozičním kandidátům a vládní sdělovací prostředky démonizovaly protikandidáta národnosti Hutu. Kritici říkají, že vládní autoritářství a ústavní zákaz byť i jen vyslovit slovo souvisící s etnicitou brání v rozvoji demokracie. Pan Kagame k tomu řekl: "Takovým kritikům odpovídám, že bychom se měli shodnout na tom, čemu oni říkají "demokracie". Já jsem už zapomněl standartní definici demokracie".

Přes to všechno prosazuje vláda usmíření, zejména neobvyklým pokusem o občanskou spravedlnost. Loni čekalo ve vězeních na soud 115 tisíc lidí. Vláda potom rozhodla, že ti, kteří se přiznají a budou jmenovat i další vrahy, budou propuštěni a budou souzeni svými sousedy před tradičními občanskými soudy, kterým se v Rwandě říká "gačáča". Tak bylo propuštěno 23 tisíc vězňů a dalších 30 tisíc má být propuštěno do konce června.

Soud gačáča má právo uvalit trest doživotního žaláře. Provinilci jako pan Muhakwa, kteří litují svých činů a přesvědčí soudce o tom, že se opravdu přiznávají ke všemu, co se jim klade za vinu, mají naději na mnohem mírnější tresty, z nichž by si mohli část odpykat činností pro obec. Pan Muhakwa strávil 6 roků ve vězení, přiznal se a byl propuštěn na svobodu. Tento 52-letý otec 9 dětí čeká na svůj soud gačáča. Pokud nepracuje na polích, navštěvuje pozůstalé po genocidě. Řekl, že přiznání zločinů bylo prvním krokem k přestavbě jeho života. Jenže neznal toho mladíka, kterého zavraždil a tedy nemůže žádat jeho rodinu o odpuštění. Dochází klidu tím, že se s ním usmířili jeho vesničtí sousedé. Nyní považuje občany Tutsi za své přátele a nemá pocit, že by na něho hleděli křivě. Když sedí v prašné místnosti 70-leté paní Speziozy Nikaburové, přiznává, že se účastnil vraždy jejích dvou synů. Ona mu naslouchá a říká, že pouze lidé, kteří vraždili, viděli všechno, co se dělo a tedy o tom nyní mohou vyprávět.

Ne všichni propuštění ale změnili svoje názory. Sám pan Muhakwa upozorňuje, že mu někteří lidé vyhrožují za to, že sdělil úřadům jméno pašeráka, který během genocidy prozrazoval úkryty Tutsiů. Proto pan Muhakwa zůstává většinou doma a vyhýbá se hospodám z obavy, aby ho někdo neotrávil.

Prokurátor Desire Kayinamura prohlásil, že nejméně 8 provinilců bylo odsouzeno provinčním soudem k trestu smrti za to, že zavraždili ty občany, kteří genocidu přežili, a to ze strachu, že ti by proti provinilcům svědčili. Několik dalších případů se ještě vyšetřuje.

Tribunál OSN v sousední Tanzánii vyšetřuje podezřelé původce genocidy a zatím jich odsoudil 18 k trestům v rozmezí 10 roků až doživotí - 3 zprostil obžaloby. Rwandské úřady jsou velice kritické vůči tomuto tribunálu a obviňují jej za to, že je pomalý, neúčinný a neznalý osudu obětí.

Po hospodářské stránce se ale Rwanda vzchopila. Zprivatizovala klíčový průmysl a s velkou mezinárodní pomocí reorganizuje svoji infrastrukturu. Kolem hlavního města Kigali vyrůstají bohaté vily a úřední budovy ze skla pro čerstvou smetánku. Produkce čaje a kávy se vrátila na úroveň, jaká byla před genocidou a hrubý domácí produkt vzrostl na dvojnásobek, t.j., na 1.7 miliardy amerických dolarů.

Obnova byla umožněna návratem Tutsiů z exilu - přinášejí peníze i znalosti. Jenže statistické údaje zakrývají tvrdou skutečnost, že více než 60% občanů žije za jediný dolar denně a 90% občanů závisí na práci v zemědělství. Podle paní Alison Des Forgesové z organizace "Human Rights Watch" se sídlem v New Yorku vypadá Rwanda spořádaně a stabilně, ale rostoucí rozdíly mezi bohatými a chudými nevěští pro stabilitu nic dobrého.