Tvrzení o tom, že Saddám může zaútočit zbraněmi hromadného ničení do 45 minut, sice nebylo vyloženě základním kamenem argumentace Blairovy vlády pro útok na Irák, ale v oficiální zprávě britské vlády o Iráku ze září 2002 bylo zvýrazněno. Blairovi lidé věděli velmi dobře, že tisk si povšimne těchto informací a rozšíří je s velkým důrazem.

Nemám nic proti tomu, že se vláda snažila co nejvíce využít výzvědných informací, které měla k dispozici, konstatuje komentátor a pokračuje: Politikové vydechují propagandu asi tak, jak my ostatní vydechujeme kysličních uhličitý. Opravdu znepokojující však je, že pan premiér, jak se zdá, nevěděl, o čem jeho propaganda vlastně mluví. Jeho zločinem nebylo, jak se zdá, podvádění, ale nevědomost - a to je daleko více znepokojující nedostatek u vedoucího politika, který vede zemi do války.

Irácká válka je tématem, o němž se referuje neuvěřitelně zkresleně. Předsudek, že šlo o zbytečnou a bezohlednou akci, rychle tvrdne v ortodoxii.

Nezapomínejme, že se válka vedla proto, že Saddám po dobu 12 let odmítal plnit rezoluce OSN, bezpochyby vyvíjel nové zbraně hromadného ničení a také proto, jak uvedl loni v květnu Hans Blix, že "nedošlo k pokroku v celé řadě zásadních otázek ... šlo o dlouhý seznam zakázaných zbraní, o nichž Irák nevysvětlil, kam se poděly."

"Materiál", o němž Saddám přiznal, že ho vyrobil v devadesátých letech, ale o němž se stále neví, kde je, zahrnuje, mezi jiným: 3,9 tun plynu VX, 8500 litrů antraxu, 550 dělostřeleckých granátů obsahujících yperit a 25 raketových hlavic obsahujících biologické zbraně. Ti, kdo se stavěli proti válce a jsou nadšeni, že nebyly v Iráku nalezeny žádné zbraně hromadného ničení, by se měli ptát: co přesně se stalo s tímto smrtícím arzenálem? Nezapomínejme, že tohle byl irácký inventář, nikoliv seznam, který by vypracoval Západ.

Proto bylo nutno zaútočit na Irák. A irácký lid byl osvobozen od hrůzné tyranie - a pozitivní důsledky tohoto konfliktu už byly četné. Libye souhlasila, že odzbrojí, Írán povolil mezinárodní ispekce svých jaderných instalací, vyšetřovatelé OSN v Tripolisu a v Teheránu pomohli objevit obchod s jadernou technologií, který řídil pákistánský vědec Abdul Qadeer Khan.

V Británii ovšem pokračuje vnitropolitické hašteření. Za to nese velkou měrou vinu premiér Tony Blair. Blairova vládní zpráva o Iráku a její nepřesnosti byly přímým důsledkem Blairova přesvědčení, že dokáže přesvědčit kohokoliv o čemkoliv - přitom to už delší dobu není vůbec pravda.

Nenávist mnohých lidí vůči Blairovi je však v Británii úplně zaslepila a zkreslila jejich hodnocení irácké války. Jsou daleko více nadšeni budoucím pádem britského premiéra, než byli nadšeni pádem Saddáma Husajna.

Přitom hrozba terorismu stále trvá, uzavírá a četnými aktuálními příklady to dokladuje autor.