Ve Francii žije největší židovská komunita v západní Evropě (okolo 600 až 700 tisíc lidí).Obecně jsou Židé respektováni, dobře asimilováni a jsou významně zastoupeni v politice.

Antisemitské předsudky, se znovu objevují po Šestidenní válce a dále sílí v 70,80. a 90 letech. Důkazem toho je i úspěch Le Penovi Front National a jiných extrémně pravicových hnutí popírajících Holocaust.

Počet protižidovských útoků dramaticky roste od začátku druhé palestinské intifády.V roce 2000 bylo z 216 rasistických útoků 146 motivováno nenávistí k Židům. Násilnosti vůči této menšině dosáhly svého vrcholu v době židovského svátku Jom Kippur, kdy byla třetina všech světových antisemitských ataků spáchána ve Francii.

Je zajímavé, že pachatelé těchto skutků zřídka kdy pocházejí z prostředí extrémní pravice, často se jednalo o neorganizovanou mládež z Magrebu či z jiných severoafrických komunit. Policie uvádí, že podezřelí nemají nějakou zvláštní ideologii, jsou motivováni hlavně nepřátelstvím k Izraeli.

Nová vlna antisemitských útoků začala v lednu 2002 a kulminovala na jaře, kdy se útoky proti Židům a jejich institucím objevovaly téměř každodenně. V reakci na to se zdvojnásobil počet francouzských občanů židovského původu odcházejících do Izraele.Brzy byla překonána rekordní úroveň emigrace z roku 1972. V létě 2002 došlo k mírnému poklesu útoků, a to na 395. Převažovaly antisemitské graffiti, ale došlo i k fyzickému napadání Židů a čtrnácti žhářským útokům na synagogy. Tyto násilnosti se odehrávaly hlavně na periferiích měst a na propalestinských demonstracích.

Je smutným faktem, že se množí i počet verbálních antisemitských útoků. K těm dochází na demonstracích nejrůznějších politických uskupení včetně Komunistické strany Francie, strany Zelených, Komunistické revoluční ligy, Ligy lidských práv a podobně. (antisemitské výroky byly proneseny na demonstraci proti Bushově návštěvě Paříže). Z tohoto vyplývá, že antisemitismus již tedy není pouze tématem krajní pravice, ale pozvolna se stává i záležitostí levicových stran.

Mnohé židovské organizace dávají antisemitské útoky za vinu prezidentu Jacques Chiraca, který je podle nich příliš pasivní Ten toto obvinění popřel se slovy "Francie není antisemitská země".

To je jistě pravda, nicméně počet útoků na Židy zůstává stále vysoký. Co proti tomu může stát udělat? Je snadné říci, že francouzská vláda by měla přehodnotit svou politiku k přistěhovalcům a pomoci jim plně se integrovat do společnosti.Je to velmi zdlouhavý a složitý proces, který by ale mohl přinést ovoce.

Důležité je soustředit se na zlepšení situace na předměstích, jež jsou postižena vysokou mírou nezaměstnanosti a kriminality a tudíž i nízkou životní úrovní. Mnoho mladých lidí z těchto "banlieu" před sebou nevidí žádno světlou budoucnost : pravděpodobně skončí jako jejich rodiče bez práce či závislí na sociální podpoře. Není tedy divu, že mládež hledá svou identitu někde jinde. Zřídka kdy se mohou ztotožnit se zemí svého původu či svých rodičů a zároveň nepatří ani mezi rodilé Francouze. Útoky jsou podle sociologů reakcí na sociální problémy a pocit vykořenění, kdy mládež není schopná najít svou vlastní identitu a tímto způsobem tak ventilují své vnitřní problémy. Hledá únik ze svých každodenních problémů a identifikuje se přitom s palestinským národem, který se stejně jako oni považuje za oběť západní společnosti.

Celá problematika spojená s otázkou antisemitismu tedy poukazuje na stále probíhající hojně medializovaný palestinsko-izraelský konflikt. Je zcela zřejmé, že značnou odpovědnost za nárůst protižidovských nálad může samotný Izrael, jehož politika vojenských zásahů na palestinských územích spojená s provokacemi a trvalým ponižováním a zastrašováním civilistů nadále roztáčí zlověstný kruh násilí. Teze Bushovy vlády o tom, že svržení Saddáma přispěje k oživení mírového procesu na Blízkém východě se nepotvrdila. Palestinská otázka zůstává nadále otevřená.

Právě Francii by měla využít svých přátelských vztahů s arabskými zeměmi a významněji se podílet na mírovém jednání. V tom případě by měla EU intenzivněji hledat společné stanovisko s USA a společnými silami se znovu pokusit přimět obě znepřátelené strany k nalezení příhodného konsensu. Pouze tímto způsobem by mohly jak EU tak USA dopomoci k uzavření konfliktu, jež si vyžádal mnoho nevinných obětí na obou stranách a který má i negativní projevy v Evropě.