Každý pochopí, že návrat židovského státu, po téměř dvoutisícileté nepřítomnosti, na palestinské území nemůže být palestinským obyvatelstvem ani arabským světem vnímán jako spravedlivý, a kdyby český národ, v rámci vstupu do Evropské unie, žádal o navrácení historického korutanského území, všichni by se mu bezesporu vysmáli. Mezi českým vztahem ke Korutanům a židovským vztahem k Palestině je ale jeden podstatný rozdíl. Židovský národ dokázal přežít téměř 2000 let rozptýlení po celém světě díky své náboženské víře, podle které je národem "vyvoleným" bohem k vládě nad světem a Palestina je "zaslíbená země", slíbená mu bohem odměnou za dodržování pravidel náboženské víry. Vztah k Palestině je proto v židovském národě zakotven hluboko v jeho náboženské víře, ale bohužel stejně tak je zakotven ve víře muslimů, kteří už ve středověku sváděli s křesťany války o "svatou zemi" a svaté město Jeruzalém.

Pro demokratické národy, v jejichž životě náboženská víra nehraje centrální úlohu, vztah k územím, která kdysi získaly a později ztratily, díky průmyslové globalizaci světa ztrácí čím dál víc na významu. Evropa, která je po zkušenostech dvou světových válek zaujata ekonomickým soutěžením a ne už dobýváním nových teritorií, je tedy americkou podporou izraelského záboru Palestiny, proti vůli většiny evropského obyvatelstva, zatahována do války proti muslimskému světu, která je svou podstatou náboženská. Přitom americký prezident Clinton téměř vyjednal palestinsko-izraelský mír a na konci jeho prezidentského období mu v dokončení jednání zabránila jen další vlna palestinského násilí, vyvolaná zjevnou izraelskou provokací, když současný izraelský premiér, tehdy vůdce opozice, vstoupil, obklopen stovkami policistů, do nejposvátnějšího muslimského chrámu v Jeruzalémě.

Je možné, že prezident Bush, který po nástupu k moci od palestinsko-izraelských mírových jednání ustoupil, skrývá za svou politikou přesvědčení, že muslimský svět, jehož náboženská víra definuje jeho odlišnost od západní civilizace, je třeba zlikvidovat názorným používáním síly. K tomu ovšem demokratický svět nemůže používat středověké nebo starověké prostředky, aniž by se sám měnil ve starověkou nebo středověkou kulturu.

Židovský národ zažil podobnou situaci, když od 4. století před naším letopočtem čelil nástupu řecké a římské civilizace. I když se, podobně jako dnešní arabská populace, neodolatelně přizpůsoboval půvabům řecké kultury, ve chvílích, kdy se Řekové nebo Římané pokusili vnutit mu svou kulturu a nahradit židovské náboženské zákony helénskými, docházelo k povstáním. Zatímco první povstání bylo, díky slábnoucí moci Řecka, úspěšné, další dvě velká povstání proti římské moci, v letech 66-70 a 132-135 našeho letopočtu, skončila porážkou a většina židovského obyvatelstva, která neutekla, byla zabita nebo prodána do otroctví.

Demokratický svět samozřejmě nemůže proti muslimskému světu použít takovýchto prostředků a ani jim nemůže dát na vybranou, jestli chtějí přestoupit na křesťanskou víru nebo být upáleni. Místo toho se mohou "křesťanská" vojska pohybovat po Iráku a být terčem arabských geril. Těžko odhadnout, jak dlouho by musela okupace iráckého území trvat, aby odpor arabského světa alespoň výrazně zeslábl. Američany předpokládané dva roky jsou nepochybně příliš krátká doba vzhledem k tomu, že zatím odpor jenom vzrůstá. Potrvá-li tato situace ale dlouho, nedá se vyloučit, že se "neposlušným" populacím nakonec podaří na americké území dopravit nebo vyrobit tam zbraně hromadného ničení a odpálit je. (Americkým novinářům se už dvakrát podařilo dopravit do USA nepozorovaně uran.) To by ovšem nejspíš znamenalo obsazení dalších arabských států a minimálně v USA by demokracii nahradil válečný stav. FBI už v současné době může sledovat americké občany prakticky bez soudního dohledu. A přitom by to ještě zdaleka neznamenalo konec "války proti terorismu".

Zvolíme-li si pravděpodobnější verzi, že americká okupace Iráku je důsledkem (i když z hlediska mezinárodního práva neospravedlnitelným) teroristických útoků na USA, vrátíme se k tezi, že jsme zataženi nebo zatahováni do náboženské války za znovudobytí "zaslíbené země" Izrael. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by stát Izrael nechtěl v konfliktu s Palestinským národem, neustálým poukazováním na jeho terorismus, postupně zabrat celé území "zaslíbené země".

Současný americký pokus obnovit mírová jednání mezi Izraelem a Palestinci zatím rozhodně vyznívá spíše jako pokus vyvolat, po okupaci Iráku, v arabském světě dojem, že americká vláda se nevzdala snahy o spravedlivé řešení palestinsko-izraelského konfliktu. Stačí si připomenout, že pro Billa Clintona nebylo problémem přimět Izrael k vrácení řady území dobytých Izraelem během izraelsko-arabských válek a vytvořit palestinskou autonomii, zatímco současná americká vláda ještě Izrael nepřiměla k ničemu kromě řečnických ústupků.

Angažováním se v náboženské válce se západní svět nevyhnutelně dostává do konfliktu s vlastními hodnotami, kde na předních místech stojí objektivní myšlení, vypěstované několik set let trvající tradicí vědeckého výzkumu, respekt k nezávislosti individuality a náboženská tolerance. Takový konflikt se nevyhnutelně promítne a už promítá do demokratického politického systému zemí, které se do něj dostávají. Kromě omezování práva na soukromí amerických občanů může být příkladem i zákon o sledování odmítnutých žadatelů o azyl prostřednictvím čipů napojených na systém GPS, o kterém má v blízké době hlasovat britský parlament. K podobným zákonům se budou chtít uchylovat i další státy, které se připojují k protiprávní americké okupaci Iráku. Odsunutí cizích vojsk z Iráku a prosazení rezoluce OSN z roku 1948 o rozdělení palestinského území mezi židovský a palestinský národ by demokracii rozhodně prospělo více než současný stav, který může mít pro světovou demokracii těžko předvídatelné důsledky.