Paměťová karta jeho fotoaparátu byla vymazána vojáky 82 letecké brigády, kteří Gilkeyho a ostatní novináře vykázali z místa neštěstí do vzdálenosti 20 mil. "Rozhodně ty vojáky respektuji," říká Gilkey. "Chápu, že byli rozrušení a rozzlobení, protože ztratili přátele. Ale kdo jim dal právo bránit novinářům v prácii a zabavovat nafocený materiál? Kdy se tohle stalo standardním postupem?" Fotograf Chip Somodevilla doprovázel 9. prosince v Bagdádu dva irácké rybáře na malé loďce uprostřed řeky Tigris, když před loď dopadla střela z vysokorychlostní pušky.

"Podívali jsme se směrem, ze kterého střela přiletěla - stál tam palác, který dříve patřil synovci Sadáma Husajna - a uviděli jsme několik mužů, kteří mávali zbraněmi nad hlavou a křičeli." Somodevilla poslal po incidentu e-mail svému vydavateli. Spolu s rybáři namířil loď ke břehu. Jeden z mužů na břehu byl Američan v civilních šatech, vybavený vysokorychlostní puškou s dalekohledem a tlumičem.

"Zeptal se, kdo jsem a co tam dělám," vzpomíná fotograf. Američan, který vypadal jako příslušník nějaké speciální jednotky nebo snad rozvědky, "mě požádal, abych předložil nějaké osobní doklady a pak se pokusil zničit můj novinářský průkaz. Vyptával se mě na účel mého pobytu a pak se otočil k Iráčanům, kteří tam byli se mnou," aby potvrdili jeho verzi.

"Poté, co na mě stříleli, jsem se cítil v ohrožení a snažil jsem se onoho Američana přesvědčit, že jsem na jeho straně," říká Somodevilla. "No jasně. John Walker [Lindh, takzvaný "Americký Taliban"] toho taky hodně sliboval," obořil se na mě Američan. "Co jsi vlastně udělal pro svoji zemi?" Nakonec nechal Somodevillu odejít jen s varováním: "My tě sledujeme!"

"Naši novináři v Iráku jsou vytlačováni z míst, o kterých chtějí informovat, je jim nařizováno, aby opustili místa výbuchů a útoků, jsou jim zabavovány materiály a reportéři jsou dokonce zatýkáni," říká Sandy Johnsonová, ředitelka washingtonské kanceláře agentury Associated Press. 12. listopadu poslalal Johnsonová do Pentagonu dopis, podepsaný třiceti dalšími mediálními firmami, ve kterém vyjadřovala své obavy z "rostoucího počtu počtu incidentů, při kterých jsou žurnalisté v Iráku omezováni při své práci americkými jednotkami."

"Problém vidíme v tom, že takové chování se stává pravidlem," říká Johnsonová. "To, že americký voják zabaví paměťovou kartu fotoaparátu nebo kazetu z videokamery pod namířenou zbraní. A Pentagon to ví. Celou válku jsme absolvovali víceméně bez incidentů. A přitom stačí, aby Pentagon odeslal do Iráku zprávu že takové chování je nepřijatelné."

"Jsme si těchto obvinění vědomi a prověřujeme je," prohlásil zdroj z Ministerstva obrany, který si nepřál být jmenován. "A děláme vše, cco je v našich silách, aby velitelé věděli, jak se správně chovat k médiím." Jenže mnozí velitelé o tom očividně nevědí. Mediální organizace hovoří o stále rostoucím počtu případů zastrašování novinářů. Na základě těchto informací od novinářů pracujících v terénu vytvořila organizace Military Reporters And Editors výbor, který se má touto záležitostí zabývat. Výbor na ochranu novinářů také najal vyšetřovatele, který má podobné incidenty v Iráku prošetřit.

"Toto je bezpochyby nejhorší a nejstrašnější konflikt za poslední půlstoletí," říká Lucy Dalglishová, výkonná ředitelka Výboru reportérů za svobodu tisku. "Je to tam velmi, velmi nebezpečné. A když jsou vojáci nervózní, čemuž se nikdo nemůže divit, mají tendenci střílet na cokoli, co vypadá, že by mohlo vystřelit na ně," včetně novinářů.

Dalglishová říká, že zatímco během samotné války se armádě dařilo držet tisk pod kontrolou," ve chvíli, kdy jsme se přeměnili v okupační mocnost, začalo být pro vojáky velmi obtížné uhlídat to, co médeia měla či neměla vidět. A tak se snaží naši práci ztížit. A všechno jim prochází."

Novináři, kteří sledují situaci doma si stěžují, že jejich práce je stále více zpolitizovaná a díky Pentagonu stále obtížnější. Investigativní reportér Mark Benjamin z UPI napsal sérii reportáží o nemocných vojácích a záložnících - více než 8500 amerických vojáků bylo evakuováno z Iráku ze zdravotních důvodů, které nesouvisely s vojenskými operacemi - a o špatných podmínkách, ve kterých žijí záložníci ve Fort Stewart, Georgia, kteří čekají na lékařskou péči. Jeho články přiměly několik členů Kongresu a Senátu, aby poslali své lidi do Ft. Stewart a požadovali zlepšení podmínek. Jenže přiměly i Pentagon, aby ignoroval jakékoli další Benjaminovy žádosti o informace.

"Nemám žádné důkazy o tom, že by Pentagon ůmyslně ztěžoval mou práci," řekl mi Benjamin s tím, že již tři měsíce čeká na informace týkající se amerických válečných obětí, na které má nárok na základě Zákona o svobodném přístupu k informacím. "Myslím si ale, že většina novinářů se mnou bude souhlasit, že pokud napíšete něco kontroverzního, Pentagon si dává s informacemi na čas."

Novináři jsou jsou znepokojeni tím, co vnímají jako velmi jednostranné rozhodnutí Bílého domu a Pentagonu omezit možnost médií hovořit o politicky nejcitlivějším aspektu války - repatriaci těl vojáků, kteří zahynuli v Iráku. "Na základě politických rozhodnutí je na letecké základně Dover je výrazně omezena možnost fotografování a omezené jsou i možnosti na Arlingtonském národním hřbitově," říká Jim Crawley, vojenský reportér listu San Diego Union-Tribune. "Tato mezení nejsou doma činěna nijak unáhleně. Jsou to s chladnou hlavou učiněná rozhodnutí lidí, kteří mají čas si vše promyslet. A je možné, že jsou tyto restrikce politicky motivovány." Pentagon o této věci tvrdí, že se nejedná o snahu zamlčovat počet obětí, ale o pokus chránit soukromí pozůstalých.

"Jediné, o co žádáme, je fair play," říká Sig Christenson, vojenský reportér San Antonio Express-News, který momentálně pracuje v Iráku. "Je to velmi náročná práce, ale to, co tu děláme je v souladu se skvělou tradicí americké demokracie - informovat lidi doma o tom, co se tady děje, ať je to dobré nebo špatné. Američané by nám měli být vlastně vděční."

Zveřejněno se souhlasem držitele autorských práv pro ČR a SR Fabiana Golga