Unii neuchrání armáda z úředníků

Jan Vidím

V poslední době je z mnoha stran, včetně generálního tajemníka NATO George Robertsona, slyšet kritiku tristního stavu evropských ozbrojených sil. Jejich zaostávání za Spojenými státy je stále markantnější, což činí z evropských států značně problémové spojence. Na druhé straně se v Evropské unii stále hovoří o posilování tzv. Evropské bezpečnostní a obranné politiky (v Česku je známa pod zkratkou EBOP) a o posilování role Evropy ve světě. Jistě nejsem sám, komu tento vývoj připadá paradoxní: evropské státy nejsou schopny dostát svým aliančním závazkům, a přitom některé země naznačují, že Evropa je vlastně na nejlepší cestě k tomu stát se další světovou supervelmocí! ODS se nikdy netajila a netají svými zásadními výhradami k určitým aspektům evropské integrace, mezi ně.

Faktem ovšem je, že tato politika se již stala součástí zakládajících smluv a dalších politických aktů, s nimiž Česká republika při svém vstupu vyslovila souhlas, a které jsou tedy pro nás závazné. Ať se mi (a vám) to tedy líbí nebo ne, nejde již nadále o otázku, zda EBOP chceme, či ne, ale jakou ji chceme mít. A to je otázka stále aktuální. Tato politika se dosud nachází ve fázi zrodu a je možné ovlivnit její formování žádoucím směrem, například na právě probíhající mezivládní konferenci. A i když očekávat, že by vládní vyjednavači akceptovali v této otázce názor ODS, je jako doufat, že Francie začne praktikovat proamerickou politiku, dovolím si nastínit základní teze, které by podle mého názoru měla Česká republika ve vztahu k EBOP respektovat.

Domnívám se, že rozvoj EBOP v sobě nese tři hlavní rizika. Za prvé jde o riziko centralizace a omezování suverenity členských států. Oficiálně sice zůstává bezpečnostní a obranná politika na mezivládní úrovni, ale jak dlouho ještě? Proslovy o Evropě jako světové mocnosti mě v tomto ohledu nijak neuklidňují. Trvám na tom, že obranná a bezpečnostní politika je základním pilířem suverenity státu a nelze ji v žádném případě delegovat na bruselské ústředí. Proto zásadně odmítám i zavádění většinového hlasování v této oblasti. Je jasné, že dosáhnout konsenzu v rámci Unie, která bude mít 25 členů, včetně tradičně neutrálních států, nebude v otázkách spojených s bezpečností a obranou jednoduché. Za přijatelnější řešení, než je většinové hlasování, však považuji určitou formu užší spolupráce, pokud ovšem na jejím počátku bude stát jednomyslné politické rozhodnutí. Druhou hrozbou, kterou EBOP představuje, je nebezpečí oslabení transatlantické vazby. Politika některých evropských zemí přitom tomuto svazku příliš neprospívá - a to je značně eufemistické vyjádření. Zatímco ale vojenské struktury EU existují spíše na papíře a v rovině řídicích institucí, Severoatlantická aliance je reálnou zárukou naší bezpečnosti. A není tajemstvím, že tato záruka je založena především na vojenské a politické angažovanosti USA v Evropě. Stejně tak je známo, že vojenské jednotky vyčleněné pro Unii jsou tytéž, které jsou předurčeny pro plnění úkolů v rámci Aliance.

Proto je zcela nezbytná harmonizace strategického plánování mezi EU a NATO, jinak hrozí zmatek v přípravě a výcviku jednotek, což ve výsledku neprospěje nikomu - ani Unii, ani NATO, ani České republice. Konečně za třetí riziko považuji skutečnost, že EBOP byla dosud vnímána optikou vytváření dalších a dalších institucí, které v konečném důsledku pouze maskují politickou nejednotnost a nedostatečné vojenské prostředky. A tak zatímco vymýšlení nových orgánů jde Unii přímo skvěle, snaha posílit obranné rozpočty (viz itragický stav rozpočtu našeho ministerstva obrany), výzkum nových technologií nebo mobilitu armád vychází zatím, až na výjimky, naprázdno.

Naprosto se nebráním spolupráci v této oblasti, ale místo různých grandiózních plánů bych rád viděl jediné: zřetelné posílení akceschopnosti ozbrojených sil evropských zemí. Jsem tedy ochoten EBOP akceptovat, a dokonce podporovat, ale pouze pokud bude respektovat zásadní hodnotu suverenity členských států, bude podporovat pro nás nesmírně důležité transatlantické spojenectví, a především místo armád bruselských úředníků posílí bojeschopnost armád skutečných. To nejsou nesplnitelné cíle, vyžadují ale místo laciného hurá-evropanství pevnou politickou vůli k jejich důslednému prosazování.

(Autor je předsedou výboru pro obranu a bezpečnost Sněmovny za ODS)