|
16. 7. 2003
Jak Jan Urban ve veřejnoprávním rozhlase šíří propagandu ve prospěch Bushovy vládyÚkolem veřejnoprávního rozhlasu a televize je poskytovat nezávislé, analytické a kritické informace, udržující ve veřejném zájmu odstup od veškerých domácích i zahraničních mocenských center. Je paradoxem, sledujeme-li systematičtěji příspěvky Jana Urbana, hlavního zahraničního komentátora rozhlasové stanice ČRo 6, zjistíme, že tento někdejší disident a bojovník proti komunismu příliš nechápe zásady nezávislé novinářské práce.
Je výsměchem dějin vůči Janu Urbanovi, že ve svém zahraničněpolitickém zpravodajství, kdy se snaží omlouvat politiku současného amerického vládního establishmentu, paradoxně používá propagandistické postupy, které silně připomínají metody někdejšího komunistického Rudého práva. Zvlášť pozoruhodný byl v tomto smyslu jeho příspěvek, který se vysílal v pořadu Názory a argumenty stanice ČRo 6 dne 14. července. |
|
První zásadou profesionálního novináře je, že nepodlézá mocným ani establishmentu. Pohled na "novináře", který mocným podlézá, případně omlouvá jejich činy, je trapný. Prostě se to normálně nedělá, že by systematicky novinář psal o tom, jak je nějaká vláda či politik či vládnoucí politický establishment dobrý. Pokud se něčemu takovému novinář propůjčí, přirozeně se okamžitě vystavuje podezření, že funguje pro nějakou vládu jako profesionální propagandista. Myslím, že Jan Urban je příliš čestný člověk na to, aby takovou činnost vykonával vědomě. Ve svém psaní však projevuje pozoruhodnou směsici naivity a arogance. Jeho vnímání dnešního složitého světa -- aspoň tak, jak ho prezentuje ve svých politických komentářích, je prajednoduché. Přitom v něm projevuje určitou nadřazenost jako "majitel jediné skutečné pravdy" -- jen Jan Urban v dnešní době ví, jak všechno je správně. (V nedávném článku, publikovaném v časopise The American Prospect, české shrnutí ZDE, upozorňoval George Soros, že právě takovýto postoj nadřazenosti je to, co činí George W. Bushe nedemokratickým.) Tato Urbanova naivita jako by přežívala z období před pádem komunismu. Jenže bipolární svět už dávno zmizel a v současnosti je nesmírně obtížné apriorně označovat, i nepřímo a podprahově, nějakou zemi či její vládu, za vzor dokonalosti či politické zralosti. Je to černobílé vidění, které neodpovídá dnešnímu složitému světu. Jediné, co může dobrý novinář v dnešní nepřehledné situaci dělat, je snažit se to, co se děje kolem něho, analyzovat nezávisle a kriticky, bez ideologické předpojatosti, a snažit se korigovat obrovskou moc politiků tím, že vystavuje jejich činy neúplatně a systematicky veřejné kontrole. Novinář se nemůže vzdát svých kritických schopností jen proto, že snad usoudí, že vláda Spojených států je "lepší" než vláda nějaké arabské diktatury, a proto je nutno jí projevovat pozitivní vstřícnost. Novinář je tady od toho, aby odhaloval nedostatky jakýchkoliv vládních struktur, ať jsou v Saúdské Arábii nebo v Americe. Začne-li například politiku Spojených států omlouvat, je to vždycky podezřelé. Bohužel, zdá se, že Jan Urban píše o USA dost podobně, jak kdysi psávalo Rudé právo o "milovaném" Sovětském svazu. Když už Urban nakonec musí uvést o americké politice nějakou nepříznivou informaci, konstatuje ji, ale začlení ji mezi věty svého subjektivního komentáře, jímž tu nepříznivou informaci omlouvá anebo bagatelizuje. Rozeberme si jeho pondělní příspěvek v pořadu Názory a argumenty rozhlasové stanice ČRo 6 větu po větě. Urban píše:
Pouhých deset týdnů po skončení bojů v Iráku byla po mnoha jednáních jmenována nová irácká vládní rada. Kdyby se v rychlosti převádění moci na místní orgány ve vojenskou invazí dobyté zemi soutěžilo, Irák by určitě aspiroval na světové prvenství.
Je to zavádějící. Je to apologetická a neúplná informace. Tato vládní rada byla ustavena minulou neděli, přičemž měl nad výběrem jejích členů právo veta americký administrátor Iráku Paul Bremer. Legitimitu této rady zpochybnila celá řada hlasů, v Iráku i v zahraničí. V úterý se v šiitské čtvrti Kazimyah v Bagdádu konal pohřeb jednoho významného šiitského duchovního. Mnoho účastníků pohřbu kritizovalo novou radu. Zdůrazňovali, že je nezvolená a že nemá žádnou legitimitu. Městský úřad v městě Fallujah vládní radu odmítl s tím, že byla vybrána podle etnických měřítek, zdroj v angličtině ZDE. V Iráku se skutečně dosud nekonaly žádné všeobecné volby. Seriózní komentátor by se o tom zmínil. U značné části irácké populace je americká a britská armáda nepopulární, v jednom iráckém městě nedávno požadovali místní policisté, aby okupační vojska ze země odešla. Tvrdili, že nemohou vykonávat svou práci, protože je místní lidé považují za kolaboranty s okupanty. Jmenování "nové irácké vládní rady" americkou okupační mocí s právem veta je sporné. Z právního hlediska nemají Spojené státy k jmenování takové "vládní rady" mandát. Proč o tom Jan Urban neinformuje? Bez výše uvedeného kontextu je Urbanovo vychvalování "dalšího amerického úspěchu při budování kapitalismu" zavádějící. Urban dále konstatuje:
Stále však platí staré pravidlo parlamentní demokracie v éře televizního zpravodajství, a to, že domácí události a kontexty jsou stokrát důležitější než všechno, co se stane v zahraničí. A tak se politická a mediální debata ve Velké Británii a Spojených státech těchto dní nesoustřeďuje na současnost a už vůbec ne na úspěchy posaddámovské obnovy Iráku, ale na minulost. Základním a vášnivě probíraným tématem je, zda Tony Blair či George Bush a jejich spolupracovníci nemanipulovali se zpravodajskými informacemi s cílem získat podporu pro invazi a odstranění Saddáma Husajna. Popularita obou pánů rychle klesá.
To jen také neférové zkreslení. Jan Urban v komentáři nepřipomněl, že absolutně nejde v tomto případě o podružné vnitropolitické, domácí britské či americké spory. Jde o zásadní věc: Britská a americká vláda zdůvodňovaly nutnost zaútočit na Irák vážným nebezpečím, které údajně představoval Irák Spojeným státům, Velké Británii i mezinárodnímu společenství svými zbraněmi hromadného ničení. Dokladovala to tím, že prý "Irák je schopen zaútočit v zahraničí svými zbraněmi hromadného ničení" do 45 minut, a mimo jiné i nepravdivým tvrzením, že se Irák údajně pokoušel koupit uran z Nigeru v Africe. Nyní bylo s konečnou platností oficiálně potvrzeno, že tyto údaje nebyly pravdivé. V demokraciích je vyhlášení války jiné zemi a vojenský útok proti ní velmi vážná věc. Americký Kongres a britská Dolní sněmovna byly přesvědčeny, že je nutno zaútočit na Irák, protože údajně existují pádné důkazy o vážné hrozbě od Saddáma Husajna proti britským a americkým zájmům. Vojenský útok na jinou zemi musí mít právní opodstatnění, jinak se svět octne v anarchii. Nyní vychází, jak se zdá, najevo, že právní opodstatnění útoku na Irák bylo v obojích zemích chabé. Vyvolává to velmi vážné ústavní otázky, protože žádný vedoucí představitel demokratické země si nemůže dovolit zatáhnout svou zemi do války bezdůvodně. Tuto vážnou diskusi, která se rozhořela v Británii i v Americe, není možno bagatelizovat jako údajné "domácí politikaření" . Znovu tu Jan Urban -- v politováníhodné tradici někdejší Svobodné Evropy -- selhává při svém úkolu vysvětlovat české veřejnosti, že podstatou demokracie na Západě je ostrá veřejná diskuse. Stavět se na stranu establishmentu a bagatelizovat kritické hlasy, které jsou motorem demokracie, jako účelové a bezvýznamné politikaření věčných kverulantů a nespokojenců či jako "politické harašení" (viz níže) připomíná někdejší totalitní postoje. Je neporozuměním demokracii. Urban:
Mediální debata ve Velké Británii a Spojených státech těchto dní nesoustřeďuje na současnost a už vůbec ne na úspěchy posaddámovské obnovy Iráku, ale na minulost.
Vidíte, Urban zaznamenává další "úspěchy při budování kapitalismu"! Tato jeho věta je také zmanipulovaná a zkreslená. Nevím o podstatnějších úspěších "postsaddámovské obnovy Iráku", faktem je, že až donedávna se objevovaly opakovaně články o tom, že se americko-britské správě stále ještě nepodařilo odstranit v zemi chaos, zavést pravidelnou dodávku pitné vody a elektrického proudu (rodiny musely ještě donedávna brát vodu ze špinavé řeky a docházelo proto k vážným onemocněním malých dětí, v situaci, kdy nebyly nemocnice vybaveny potřebným množstvím léčiv). Americká správa navzdory příslibům nevyplácela plat příslušníkům armády a státním úředníkům, kteří se dostali do vážných existenčních potíží. Toto všechno vedlo k podstatnému poklesu popularity Američanů u řadových Iráčanů. To jsou alespoň informace, které průběžně přinášejí britské sdělovací prostředky. Hovory o "úspěších postsaddámovské obnovy Iráku" jsem v mezinárodním tisku nenalezl, možná jsem se špatně díval... Urban:
Základním a vášnivě probíraným tématem je, zda Tony Blair či George Bush a jejich spolupracovníci nemanipulovali se zpravodajskými informacemi s cílem získat podporu pro invazi a odstranění Saddáma Husajna. Popularita obou pánů rychle klesá. Dnes už jsou celé dvě třetiny Britů přesvědčeny, že jim premiér ať už vědomě, či nevědomky uváděl nepravdivé informace. Na obou stranách Atlantiku se poprvé od oficiálního konce války objevily hlasy požadující dokonce rezignaci nejvyšších představitelů.
"Základním a vášnivě probíraným tématem je, zda Tony Blair či George Bush a jejich spolupracovníci nemanipulovali se zpravodajskými informacemi" -- z toho, jak je formulace sestavena, je okamžitě zjevné, že se skutečnost, o níiž referuje, Janu Urbanovi nelíbí. Formulace obsahuje podprahový nesouhlas. Proč si kritikové vůbec dovolují zpochybňovat činy velkých politiků, Tonyho Blaira a George Bushe, kteří přece provedli tak lidumilný útok na Irák, stěžuje si podprahový kontext Urbanových vět. Téma se podle Urbana probírá vášnivě, nastolují ho tedy zjevně emocionální, zaujaté, nevyvážené, neobjektivní osoby. Urbanův nesouhlas vyplývá i z výrazu dokonce: kritikové požadují dokonce rezignaci politických velikánů a la Masaryk, Blaira a Bushe..., požadují, jak Urban nesouhlasně a úslužně vůči americkému establishmentu píše "rezignaci nejvyšších představitelů". Ale oni jsou to přece představitelé nejvyšší, to je přece svatokrádež něco takového požadovat, jak si to ti anarchističtí kritikové vůbec mohou dovolit! zní podprahový význam této věty. A pak Urbanův nesouhlas vyvře naplno:
Okurková sezóna zahalena do hávu mravního rozhořčení nad proradností válečných štváčů proměnila načas politiku v naprosto virtuální realitu.
Není to pravda, viz výše -- pokud se prokáže, že zdůvodnění útoku na Irák mělo vážné chyby, je to velký politický a ústavní problém. Považuje-li Jan Urban diskusi na toto téma za "virtuální realitu", domnívá se snad, že by, jeho slovy "nejvyšší představitelé" zavedených demokracií měli mít absolutistické právo vyhlašovat vojenský útok na kohokoli bez předložení přesvědčivých důkazů parlamentu? Z toho, že tuto závažnou diskusi bagatelizuje a označuje ji za "virtuální realitu", zdá se, Urbanovi vyplývá, že Bush a Blair by podle něho se ze svých válečných akcí vlastně parlamentu zodpovídat nemuseli a parlament nemá právo vést o jejich činech diskusi, analyzovat, na základě jakých informací šéfové vlád obou zemí rozhodli o vojenském útoku na jinou zemi, a pokud byly důvody pro útok nedostatečné, vyvodit z toho důsledky, i kdyby by jimi mělo být jen výrazné zlepšení procedur získávání a zpracovávání výzvědných informací. Urban:
Případné zkreslování zpravodajských informací pro politické cíle by samozřejmě bylo těžkým prohřeškem, pokud by bylo prokázáno, a to zatím nebylo.
Toto je také neúplné, a tedy neseriózní. V předchozím příspěvku v ČRo 6 ze 7. července argumentoval Jan Urban, že parlamentní výbor britské Dolní sněmovny očistil Tonyho Blaira "od obvinění, že jeho vláda v přípravě na válku v Iráku úmyslně uvedla v omyl britský parlament". Přesněji, šlo o obvinění Alastaira Campbella, jeho tiskového mluvčího z obvinění, že by nepřípustně "zdramatizoval" ("sexed-up") oficiální zprávu britské vlády o iráckých zbraních hromadného ničení ze září 2002. Jan Urban ve svém komentáři v ČRo 6 dne 7. července napsal:
Parlamentní výbor proto začal vyšetřovat, zda vláda, anebo její část úmyslně neuvedly parlament v omyl. Jaká příležitost pro uštěpačnost a sbírání politických bodů útočením na politické protivníky. A do toho přišlo ještě obvinění reportéra BBC, že jeden z nejbližších spolupracovníků Tonyho Blaira Alastair Campbell manipuloval s texty údajně zpravodajských memorand a vkládal do nich dokonce neověřené informace, jen aby v kritické chvíli ctihodný parlament přesvědčil.
Znovu je to zkreslené a nepřesné. Reportér rozhlasové stanice BBC Radio 4 Andrew Gilligan nikoho z ničeho neobvinil, viz níže. V diskusi k této věci to bylo mnohokrát zdůrazněno a je obtížné uvěřit, že to Jan Urban neví, a že tedy tato jeho manipulace, pokus zpochybnit autoritu BBC, protože tato veřejnoprávní instituce si dovolila kritizovat vládu Tonyho Blaira, nebyla úmyslná. Urban využívá -- často velmi ostré - parlamentní diskuse na toto téma, aby svým českým posluchačům omlacoval o hlavu, o jak zralejší a "dokonalejší" ve srovnání s českým parlamentem je britská Dolní sněmovna. (Trochu si při tom protiřečí, protože pokud tady píše, že byli-li britští poslanci tak "ctihodní" - jak se to srovnává s jeho předchozím tvrzením, že kritika Tonyho Blaira v této věci je jen politikařením a virtuální realitou Blairových politických odpůrců?) Urban v komentáři ze 7. července píše i toto:
Pondělní přímý televizní přenos však ukázal skutečně ctihodné členy a členky parlamentního výboru, jak důstojně a věcně prezentují výsledky svého vyšetřování, včetně upozorňování na místa, ve kterých jednotliví členové měli námitky, anebo nesouhlasili s většinovým názorem. Nikdo nekroutil hlavou nad výroky oponentů, nikdo demonstrativně neodcházel, nikdo předčasně nepouštěl informace spřáteleným novinářům.
Je to nesmyslná idealizace. Na poslancích britské Dolní sněmovny není absolutně nic "ctihodného" - Urban tu propaguje nesmyslné stereotypy o "staré dobré Anglii", o zemi, kterou nezná a jejíž demokratické principy, založené na ostré diskusi, mu jsou -- jak vyplývá ze zde rozbíraných jeho komentářů -- zcela cizí. V parlamentním výboru docházelo k velmi ostrým otázkám a ne všichni politikové (ministr zahraničí Jack Straw) odpovídali zcela přesvědčivě, ZDE. Poslanci britské Dolní sněmovny nejsou "ctihodní" -- jsou to úplně obyčejní, normální lidé. Stejně jako čeští poslanci. Urban v komentáři ze 7. července mj. dále pokračuje:
Britská parlamentní tradice a styl měly v pondělí svátek. (sic!) Třiatřicet závěrů a doporučení na konci více než sto stránkového textu se dá zhruba shrnout takto. Velká Británie poprvé ve svých dějinách šla do války na základě zpravodajských informací. Ne proto, aby zastavila agresi jako v první válce za osvobození Kuvajtu, ne aby zastavila masové vraždění, či etnické čistky jako na Balkáně, ale protože považovala za nutné zničit samu možnost použití zbraní hromadného ničení režimem Saddáma Husajna. Zdroje informací, na základě kterých se rozhodovala vláda a jejím prostřednictvím i parlament, byly zpravodajské. Tony Blair v žádném případě úmyslně neuvedl parlament v omyl. V dobré vůli použil v parlamentní rozpravě informace, které mu zpravodajskými službami byly předloženy. Výbor nezjistil ani jeden případ, kdy by zpravodajské služby vyjádřily nesouhlas s Blairovým postupem, anebo jeho interpretací dostupných faktů. V žádném případě tedy nešlo o to, že zpravodajské služby pracovaly na politickou objednávku. Výbor také konstatovat, že došlo i k závažným chybám. Nikdo ani ve vládě ani ve sněmovně, nepoložil některé důležité otázky, jako například, kolik procent informací z nezpravodajských zdrojů obsahovaly analýzy předložené parlamentu i tisku. Pokud by se už tehdy zjistilo, že devadesát procent nepochází ze zpravodajských, ale z otevřených zdrojů, vláda by si ušetřila ostudu i podezření. Blairův spolupracovník Alastair Campbell neměl předsedat klíčovému zasedání špiček zpravodajských služeb a neměl mít podle komise jako zástupce vlády podíl na formulování textu analýz. Výbor však konstatoval, že tvrzení reportéra BBC, že Campbell vsunul některé informace do textu, se ani v jednom případě nepotvrdily. Řada otázek však podle výboru zůstává nezodpovězena.
Záleží na tom jak se o určitých věcech referuje. Zdánlivě je to totéž a ve skutečnosti to není totéž. Určité skutečnosti jaksi v Urbanově zprávě chybějí, anebo jsou kulatntně "zaobaleny". To, že, jak píše Jan Urban, v žádném případě nešlo o to, že zpravodajské služby pracovaly na politickou objednávku je už absolutním zkreslením celé věci. Jan Urban musí vědět, že ke kontroverzi v Británii i v Americe ohledně možného politického zneužívání výzvědných informací došlo především proto, že pracovníci výzvědných služeb byli nespokojeni, že americká a britská vláda užívá jejich informací k politické propagandě!
Srovnejte výše uvedený, "kulantní" text Jana Urbana s tím, jak jsme o této záležitosti referovali v Britských listech na základě přímých informací britského tisku. (Kompletní text v BL ZDE) :
Parlamentní výbor prohlásil Campbella nevinným ve věci prvního obvinění pouze prostřednictvím dodatečného, rozhodujícího hlasu předsedy výboru, neboť se v této věci jeho členové rozdělili přesně půl na půl.
Parlamentní výbor také zaútočil na britskou vládu za to, jak v celé této záležitosti reagovala. Výbor také ostře kritizoval druhou zprávu britské vlády o Iráku, vydanou v únoru 2003, s tím, že Tony Blair vůči sněmovně "zkreslil její status". Sir John Stanley, nezávislý konzervativní poslanec a člen tohoto parlamentního výboru poukázal na to, že celá kontroverze mezi BBC a vládou je úmyslným pokusem odvést pozornost od merita věci, a zdůraznil, že zpráva parlamentního výboru dosud neschválila rozhodnutí britské vlády zaútočit na Irák pouze na základě výzvědných informací. Parlamentní výbor konstatoval, že v první zprávě britské vlády o Iráku byla informace o tom, že prý Saddám má možnost zaútočit do 45 minut, "nevhodně zdůrazněna", a dodal, že jazyk této vládní zprávy byl "asertivnější, než jaký se tradičně užívá ve výzvědných dokumentech". Avšak výbor konstatoval, že žádný ministr parlamentu nelhal. Výbor dále dospěl k závěru, že "je příliš brzo" na to, aby bylo možno uzavřít, zda byly argumenty britské vlády o existenci zbraní hromadného ničení spolehlivé. Avšak výbor také konstatoval, že nebylo správné, že Campbell předsedal schůzi o výzvědných záležitostech a dodal, že jeho "skupina pro mediální komunikaci o záležitostech týkajících se Iráku" měla příliš velké množství nezávislosti, a to přispělo ke vzniku aféry kolem únorové kontroverzní zprávy britské vlády o Iráku. Výbor učinil 33 doporučení. Co se týče první zprávy ze září 2002 a obvinění, které vysílala BBC, že ji Campbell a Downing Street zdramatizovali, výbor konstatoval: "Jsme přesvědčeni, že nebylo správné, že tvrzení o útoku do 45 minut bylo dáno tak významné postavení v této zprávě, protože byl založen na informacích z jediného, nepotvrzeného zdroje. Doporučujeme, aby vláda vysvětlila, proč toto tvrzení ve zprávě tak silně zdůraznila. Dále doporučujeme, aby vláda objasnila, zda stále považuje zprávu ze září 2002 za spolehlivou, co se týče onoho tvrzení o útoku do 45 minut, vzhledem k tomu, co se od té doby událo. Dospěli jsme k názoru, že Alastair Campbell nehrál žádnou roli při včlenění tvrzení o útoku do 45 minut do zářijové zprávy. Dospěli jsme k závěru, že bylo nesprávné, že Alastair Campbell či jakýkoliv mimořádný poradce předsedal schůzi o výzvědných otázkách a doporučujeme, aby byla tato praxe ukončena." Jan Urban, jak se zdá, ve svém příspěvku vůbec neuvedl! že britský parlamentní výbor vládu zkritizoval za nedůvěryhodnou oficiální zprávu o Iráku z února 2003, která byla částečně opsána ze staré diplomové práce jednoho kalifornského studenta. Neuvedl také, a to je velmi důležité, že tajnůstkářská britská vláda neposkytla parlamentnímu výboru k analýze přípravné verze dokumentu ze září 2002, takže výbor Dolní sněmovny nemohl určit, zda úřad Alastaira Campbella do přípravy dokumentu nějak zasahoval a zda to bylo přípustným způsobem. Ve svém komentáři hovoří Jan Urban zkreslujícím způsobem o "obvinění od reportéra BBC Andrew Gilligana", jak však bylo opakovaně v Británii v mnoha sdělovacích prostředích zdůrazněno ( i v BL, např. ZDE) reportér Gilligan nikoho osobně neobviňoval, pouze odvysílal se souhlasem svých nadřízených, kteří na základě dalších tajných informací, mj. i na základě kontaktů se šéfem rozvědky, usoudili, že jde o otázku veřejného zájmu, reportáž o výrocích vysokého nejmenovaného činitele britského státu. Zkušený novinář by snad měl být schopen určit rozdíl mezi tím, zda reportér referuje o něčích výrocích, či sám vznáší za vlastní osobu subjektivní obvinění. Jan Urban by také mohl vědět, a měl by o tom informovat i posluchače ČRo 6, že reportéři BBC nesmějí ve vysílání této veřejnoprávní stanice projevovat žádnou politickou zaujatost ve prospěch té či oné strany. Nemohou tedy projevovat žádné osobní názory, smějí ventilovat jen profesionální úsudek. Z práce reportérů rozhlasu a televize BBC nesmí být poznat, jakému politickému seskupení fandí. To nedávno porušil editor ranního politického pořadu rozhlasové stanice Radio Four Rod Liddle, když publikoval v listě Guardian komentáře, o nichž vznikl úsudek, že jde o podporu Labouristické strany, a tak Liddle z BBC odešel.
Vraťme se však k Urbanově pozoruhodnému komentáři z pondělí 14. 7. Urban v něm emocionálně pokračuje v obhajobě státních zájmů Bushovy vlády.
Zatím se dovídáme, že americké zpravodajské služby měly informace, které popíraly pravost zpráv o snaze Iráku tajně získat z afrického Nigeru obohacený uran. Američané to neřekli Britům, Italové a Francouzi, jak se ukazuje, naopak Britům sdělili, že se o tajném obchodu s uranem jednalo. Ani Američané nepopírají, že v roce 1999 do Nigeru přijela potichu irácká delegace na vysoké úrovni. Co z toho celého zmatku vyplývá? Nic. Zpravodajská informace, která se dostane do tisku, je buď desinformací, anebo právě ztratila význam.
Proč nevysvětlí Jan Urban svým posluchačům, že už před mnoha měsíci varoval Mezinárodní úřad pro atomovou energii, že dokumenty, podle nichž se Irák údajně snažil zakoupit v Nigeru uran, jsou zfalšované? Proč zamlčuje fakta, která se mu nehodí do krámu? Urbanova propaganda ve prospěch Bushovy vlády za peníze koncesionářů českého veřejnoprávního rozhlasu pak pokračuje dalšími emocionálními a subjektivními výroky:
Cokoliv, co se objeví v tisku, je ovšem politicky využitelné. A o to dnes jde. Britský parlament i americký Kongres zakládají vyšetřovací výbory, BBC je v otevřeném konfliktu s vládou a dokonce v rozporu s vlastními produkčními zásadami neváhá zahajovat svoje zpravodajství čistou spekulací.
Urban si protiřečí. Jak je možné, že se takto "politicky" chovají oni "ctihodní" britští poslanci? Dále, je snad to, že je veřejnoprávní BBC "v otevřeném konfliktu s vládou" chybou BBC? Mají snad podle Jana Urbana novináři vládnímu establishmentu podlézat? V Británii existují velmi přísné paragrafy občanského zákoníku za pomluvu. Jan Urban má asi štěstí, že obvinil reportéra Andrewa Gilligana a BBC z odvysílání kritických výroků na adresu britské vlády od vysokého činitele britské rozvědky o označil je za "čirou spekulaci" jen v češtině, takže se o tom v londýnské BBC nikdo nedoví. Mohl by mít problémy. Andrew Gilligan už podal žalobu na jednoho činitele britského parlamentu, který o něm rozšířil nepodložená tvrzení, poškozující jeho pověst. Ani největší odpůrci BBC, například Norman Tebbit, známý ultrakonzervativec a bývalý šéf Konzervativní strany za Margaret Thatcherové, se nedomnívají, že by si BBC informaci, kterou odvysílal Andrew Gilligan, vymyslela, že by to byla spekulace, anebo že by BBC lhala, ZDE. BBC má v takto sporných případech velmi přísné procedury a její vedoucí pracovníci dlouho a seriózně zvažují, zda takovouto informaci odvysílat. BBC má takovou integritu, že veřejnost v této věci věří jí a nikoliv britské vládě. Věc je ovšem stále ještě nejasná - možná, že skutečně vyjde najevo, že BBC udělala zásadní chybu. Dosud však není možno říci, že BBC odvysílala nepodloženou spekulaci. Dále Jan Urban ve svém komentáři poněkud kruhově argumentuje, že útok na Irák Američané provedli, protože se na něj už dávno připravovali, a to je tedy zřejmě dodnes jeho dostatečným opodstatněním. Vždyť se k tomu útoku rozhodla tak obrovská mocnost, jako jsou Spojené státy a její rozhodnutí tedy -- protože je obrovská? -- nemohlo být nesprávné? Co je tohle proboha za argumentaci? Urban píše:
Dnešní politické rozhořčení je přitom zcela virtuální a navíc postrádá paměť. Už vloni v létě tato rozhlasová stanice upozorňovala na obrovské nákupy přepravního prostoru transportních lodí americkou armádou. Zdravý rozum, který mohl sledovat shromažďování 200tisícového expedičního sboru na území Kuvajtu a v Perském zálivu, nemohl dojít k jinému závěru, než že jde o přípravu invaze. Dokáže si snad někdo představit velmoc, která vyšle na druhý konec světa obrovskou armádu a potom ji před koncem roku stáhne domů: "Děkujeme pěkně, o nic nešlo a Veselé Vánoce?"
I když se zbraně hromadného ničení nenašly, Urban argumentuje, že kdysi v Iráku existovaly, tak co. Potíž je -- a to zase v jeho komentáři chybí, že USA a Británie zaútočily na Irák prý proto, že se v poslední době Irák stal pro mezinárodní společenství bezprostřední hrozbou. K vojenskému útoku na Irák nedošlo proto, že režim Saddáma Husajna terorizoval vlastní občany (to Spojeným státům nevadilo ani v sedmdesátých letech, kdy Saddám vyvraždil většinu iráckých komunistů, ani v osmdesátých letech, kdy vedl válku proti Íránu a používal zbraní hromadných ničení -- to tehdy USA taky nevadilo, Donald Rumsfeld tehdy dokonce se Saddámem Husajnem jednal, doložil to americký list Washington Post ZDE, ani v devadesátých letech, kdy George Bush senior vyzval Iráčany, aby proti Saddámu Husajnovi povstali, ale pak jim nepomohl, takže Saddám mohl opozici -- za nečinnosti Američanů -- zmasakrovat dle libosti). Z hlediska této historie je představa, že Spojené státy svrhly Saddámův vražedný režim z lidumilství, poněkud nepřesvědčivá. Proč Jan Urban ve veřejnoprávním rozhlase tyto závažné skutečnosti nereflektuje? Nekritická obrana Bushovy vládní politiky v pražském rozhlase z pera Jana Urbana dál pokračuje už docela emocionálně:
A celá kontroverze kolem údajně neexistujících zbraní hromadného ničení v Iráku. Saddám Husajn je měl a průkazně je opakovaně použil. Po roce 1991 trvalo zbrojním inspektorům celé čtyři roky, než dokázali existenci alespoň programu biologických zbraní. Z čeho měli američtí a britští velitelé vycházet? Z toho, že soudruh Saddám se napravil a mluví pravdu a nic než pravdu, když každý den přinášel důkazy o tom, že irácký režim zatajuje zbrojním inspektorům OSN informace?
Použití slova "soudruh" je nekorektní. Je to podprahový a neústrojný pokus získat na stranu Bushovy vlády posluchače Českého rozhlasu manipulativním antikomunismem. Je s podivem, že v době, kdy na využívání půodprahové manipulace prostřednictvím instinktivního vyvolávání antikomunismu jako na anachronismus rezignoval už i Václav Klaus, který manipulace antikomunismem v devadesátých letech využíval ku svému politickému prospěchu velmi často, se ho stále ještě snaží využívat Jan Urban -- jako by pořád ještě žil v Československu začátku devadesátých let, kdy se obviněním, že je někdo "soudruh", dala smést ze stolu jakákoliv rozumná argumentace. Přitom je toto přízvisko v případě Saddáma Husajna i nepřesné, protože Saddámova hrůzovláda se sice inspirovala Stalinem a Hitlerem, avšak s režimem "reálného socialismu", jak ho znali Češi a Slováci anebo i Rusové, měl jen relativně málo společného. A "Z čeho měli američtí a britští velitelé vycházet?" (Ti chudáčci...) Opakujme zcela věcně: k útoku na Irák došlo proto, že Blair a Bush tvrdili, že je Irák pro mezinárodní společenství svými zbraněmi hromadného ničení bezprostřední hrozbou. Mezinárodnímu společenství tvrdili, že je tato hrozba reálná. Nyní vychází najevo, že jejich důkazy nebyly spolehlivé. Je to vážný ústavní problém. Jan Urban by se jím měl ve svých komentářích seriózně zabývat. Válka se, opakujme také zcela nevzrušeně, nevedla, bohužel, proto, aby byl Irák osvobozen od vražedného režimu -- velmi podobný režim existuje v mnoha jiných zemích světa, mimo jiné i v Saúdské Arábii a třeba v Severní Koreji -- proč nezaútočí Američané tam? Závěrem svého zaujatého komentáře ve prospěch americké vládní politiky se snaží Jan Urban apelovat na city posluchačů: "Zaslouží si víc než politické harašení a zneužívání jejich práce a obětí pro domácí politické šarvátky, zaslouží si úctu.", píše Urban. I struktura této věty je z hlediska politické propagandy nesmírně zajímavá. Oprávněná kritika vážných problémů s právním zdůvodněním útoku na Irák je podle Urbana "politickým harašením", tedy něčím z hlediska tradičních středoevropských mudrlantů tak zbytečným a absurdním, jako je třeba úsilí o práva žen. Podprahový obsah této formulace zní: "My, ve střední Evropě, tomu rozumíme lépe než podivní cizáčtí, zaujatí kritikové, kteří vznášejí nesmyslné a nelegitimní, pedantské argumenty:
Útoky na americké vojáky jsou skutečností stejně jako už tři desítky amerických padlých. Zaslouží si víc než politické harašení a zneužívání jejich práce a obětí pro domácí politické šarvátky, zaslouží si úctu. Americká správa Iráku určitě není bez chyb, ale to není žádná válka, ani žádná poválečná správa, nicméně 25členná vládní rada ustanovená pouhých deset týdnů po skončení války, má ve shodě s demografickou skladbou Iráku šíitskou většinu, má pět sunitů a pět Kurdů. Jsou tam i zástupci dalších národností a dokonce i tři ženy. Na první tiskové konferenci v neděli jeden ze šíitských představitelů nazýval Američany okupačními silami a další zase osvoboditeli a ani jeden z nich nebyl narozdíl od Saddámových časů popraven. Jako výsledek války je to, s prominutím, podstatně důležitější než spory o pravdivost pět měsíců starých interpretací.
Až na to, opakujme, že se v Iráku nekonaly demokratické volby a nová irácká "vládní rada" byla najmenována prostřednictvím práva veta amerického administrátora... Možná jsem věnoval čas a prostor v Britských listech podrobnějšímu rozboru způsobu práce Jana Urbana z ČRo 6 docela zbytečně. Málokdo totiž dnes tu stanici poslouchá, tak se tu možná zabývám něčím zcela irelevantním. Jan Urban mluví v podstatě do zdi. Jenže je to škoda. ČRo 6 by nemusela být nástrojem jednostranné politické propagandy podle předsudků některých svých redaktorů. Konec konců si ji platí čeští rozhlasoví koncesionáři. Nemají nárok na seriózní a vyvážení informace? Co k tomu říká Rada Českého rozhlasu? Kompletní komentář Jana Urbana ze 14. 7. 2003:
Pouhých deset týdnů po skončení bojů v Iráku byla po mnoha jednáních jmenována nová irácká vládní rada. Kdyby se v rychlosti převádění moci na místní orgány ve vojenskou invazí dobyté zemi soutěžilo, Irák by určitě aspiroval na světové prvenství.
Stále však platí staré pravidlo parlamentní demokracie v éře televizního zpravodajství, a to, že domácí události a kontexty jsou stokrát důležitější než všechno, co se stane v zahraničí. A tak se politická a mediální debata ve Velké Británii a Spojených státech těchto dní nesoustřeďuje na současnost a už vůbec ne na úspěchy posaddámovské obnovy Iráku, ale na minulost. Základním a vášnivě probíraným tématem je, zda Tony Blair či George Bush a jejich spolupracovníci nemanipulovali se zpravodajskými informacemi s cílem získat podporu pro invazi a odstranění Saddáma Husajna. Popularita obou pánů rychle klesá. Dnes už jsou celé dvě třetiny Britů přesvědčeny, že jim premiér ať už vědomě, či nevědomky uváděl nepravdivé informace. Na obou stranách Atlantiku se poprvé od oficiálního konce války objevily hlasy požadující dokonce rezignaci nejvyšších představitelů. Okurková sezóna zahalena do hávu mravního rozhořčení nad proradností válečných štváčů proměnila načas politiku v naprosto virtuální realitu. Případné zkreslování zpravodajských informací pro politické cíle by samozřejmě bylo těžkým prohřeškem, pokud by bylo prokázáno, a to zatím nebylo. Zatím se dovídáme, že americké zpravodajské služby měly informace, které popíraly pravost zpráv o snaze Iráku tajně získat z afrického Nigeru obohacený uran. Američané to neřekli Britům, Italové a Francouzi, jak se ukazuje, naopak Britům sdělili, že se o tajném obchodu s uranem jednalo. Ani Američané nepopírají, že v roce 1999 do Nigeru přijela potichu irácká delegace na vysoké úrovni. Co z toho celého zmatku vyplývá? Nic. Zpravodajská informace, která se dostane do tisku, je buď desinformací, anebo právě ztratila význam. Cokoliv, co se objeví v tisku, je ovšem politicky využitelné. A o to dnes jde. Britský parlament i americký Kongres zakládají vyšetřovací výbory, BBC je v otevřeném konfliktu s vládou a dokonce v rozporu s vlastními produkčními zásadami neváhá zahajovat svoje zpravodajství čistou spekulací. Obhajuje se i dánský premiér. Dnešní politické rozhořčení je přitom zcela virtuální a navíc postrádá paměť. Už vloni v létě tato rozhlasová stanice upozorňovala na obrovské nákupy přepravního prostoru transportních lodí americkou armádou. Zdravý rozum, který mohl sledovat shromažďování 200tisícového expedičního sboru na území Kuvajtu a v Perském zálivu, nemohl dojít k jinému závěru, než že jde o přípravu invaze. Dokáže si snad někdo představit velmoc, která vyšle na druhý konec světa obrovskou armádu a potom ji před koncem roku stáhne domů: "Děkujeme pěkně, o nic nešlo a Veselé Vánoce?", a celá kontroverze kolem údajně neexistujících zbraní hromadného ničení v Iráku. Saddám Husajn je měl a průkazně je opakovaně použil. Po roce 1991 trvalo zbrojním inspektorům celé čtyři roky, než dokázali existenci alespoň programu biologických zbraní. Z čeho měli američtí a britští velitelé vycházet? Z toho, že soudruh Saddám se napravil a mluví pravdu a nic než pravdu, když každý den přinášel důkazy o tom, že irácký režim zatajuje zbrojním inspektorům OSN informace? Najdou se snad tyto zbraně nyní? Nevím a uvidíme, jsou jediné možné korektní odpovědi v této chvíli. V Iráku stále probíhají vojenské operace. Útoky na americké vojáky jsou skutečností stejně jako už tři desítky amerických padlých. Zaslouží si víc než politické harašení a zneužívání jejich práce a obětí pro domácí politické šarvátky, zaslouží si úctu. Americká správa Iráku určitě není bez chyb, ale to není žádná válka, ani žádná poválečná správa, nicméně 25členná vládní rada ustanovená pouhých deset týdnů po skončení války, má ve shodě s demografickou skladbou Iráku šíitskou většinu, má pět sunnitů a pět Kurdů. Jsou tam i zástupci dalších národností a dokonce i tři ženy. Na první tiskové konferenci v neděli jeden ze šíitských představitelů nazýval Američany okupačními silami a další zase osvoboditeli a ani jeden z nich nebyl narozdíl od Saddámových časů popraven. Jako výsledek války je to, s prominutím, podstatně důležitější než spory o pravdivost pět měsíců starých interpretací. Kompletní komentář Jana Urbana z 7.7. 2003:
Britská parlamentní tradice a styl měly v pondělí svátek. Výbor pro zahraniční záležitosti dolní sněmovny prezentoval v přímém přenosu BBC závěr vyšetřování jedné z nejchoulostivějších afér, jaké si jenom lze představit. Vládě Tonyho Blaira se v únoru podařilo proti vůli většiny britského obyvatelstva přesvědčit parlament a v tvrdé a velmi otevřené rozpravě získat výraznou většinovou podporu pro vojenskou invazi do Iráku po boku Spojených států. Velkou roli přitom sehrálo zveřejnění dvou údajně zpravodajských analýz, které potvrzovaly podezření, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení. Válka rychle skončila, ale žádné zbraně hromadného ničení se zatím nepodařilo nalézt. Parlamentní výbor proto začal vyšetřovat, zda vláda, anebo její část úmyslně neuvedly parlament v omyl. Jaká příležitost pro uštěpačnost a sbírání politických bodů útočením na politické protivníky.
A do toho přišlo ještě obvinění reportéra BBC, že jeden z nejbližších spolupracovníků Tonyho Blaira Alastair Campbell manipuloval s texty údajně zpravodajských memorand a vkládal do nich dokonce neověřené informace, jen aby v kritické chvíli ctihodný parlament přesvědčil. V jiné parlamentní kultuře by to byl recept na politický a mediální konflikt hrubého zrna. Pondělní přímý televizní přenos však ukázal skutečně ctihodné členy a členky parlamentního výboru, jak důstojně a věcně prezentují výsledky svého vyšetřování, včetně upozorňování na místa, ve kterých jednotlivý členové měli námitky, anebo nesouhlasili s většinovým názorem.
Nikdo nekroutil hlavou nad výroky oponentů, nikdo demonstrativně neodcházel, nikdo předčasně nepouštěl informace spřáteleným novinářům. Třiatřicet závěrů a doporučení na konci více než sto stránkového textu se dá zhruba shrnout takto. Velká Británie poprvé ve svých dějinách šla do války na základě zpravodajských informací. Ne proto, aby zastavila agresi jako v první válce za osvobození Kuvajtu, ne aby zastavila masové vraždění, či etnické čistky jako na Balkáně, ale protože považovala za nutné zničit samu možnost použití zbraní hromadného ničení režimem Saddáma Husajna. Zdroje informací, na základě kterých se rozhodovala vláda a jejím prostřednictvím i parlament, byly zpravodajské. Tony Blair v žádném případě úmyslně neuvedl parlament v omyl. V dobré vůli použil v parlamentní rozpravě informace, které mu zpravodajskými službami byly předloženy. Výbor nezjistil ani jeden případ, kdy by zpravodajské služby vyjádřily nesouhlas s Blairovým postupem, anebo jeho interpretací dostupných faktů. V žádném případě tedy nešlo o to, že zpravodajské služby pracovaly na politickou objednávku. Výbor také konstatovat, že došlo i k závažným chybám. Nikdo ani ve vládě ani ve sněmovně, nepoložil některé důležité otázky, jako například, kolik procent informací z nezpravodajských zdrojů obsahovaly analýzy předložené parlamentu i tisku. Pokud by se už tehdy zjistilo, že devadesát procent nepochází ze zpravodajských, ale z otevřených zdrojů, vláda by si ušetřila ostudu i podezření. Blairův spolupracovník Alastair Campbell neměl předsedat klíčovému zasedání špiček zpravodajských služeb a neměl mít podle komise jako zástupce vlády podíl na formulování textu analýz.
Výbor však konstatoval, že tvrzení reportéra BBC, že Campbell vsunul některé informace do textu, se ani v jednom případě nepotvrdily. Řada otázek však podle výboru zůstává nezodpovězena. Tony Blair stejně jako zástupci zpravodajských služeb odmítli před tímto výborem, jehož zasedání byla veřejná, vypovídat. Už v úterý však Blair bude zpovídán na uzavřeném jednání parlamentního výboru pro zpravodajské služby. Pondělní verdikt výboru pro zahraniční záležitosti je však pro něj i pro celou britskou vládu velkým zadostiučiněním.
Získává navrch i ve svém sporu s BBC, o kterém jsme vás informovali už v našich minulých relacích. Zůstává mu ovšem jedna velká starost, na kterou pondělní parlamentní zpráva jasně poukázala. V Iráku se zatím nenašel žádný důkaz o existenci zbraní hromadného ničení a příprav na jejich použití. Zatím, jak se komise shodla, uplynulo příliš málo času na to, aby mohlo být konstatováno, že zpravodajské služby přinesly nepravdivé informace. Čím více času uplyne, tím důležitější ovšem bude pro britský parlament i voliče zjištění skutečnosti.
|
