Co je to "extremismus"?

Začněme "teoretickým" rámcem, v němž se tato kniha pohybuje. Hlavními termíny, s nimiž autor pracuje, není "fašismus", "nacismus" či "nacionalismus", eventuelně "neonacismus" nebo "neofašismus". Hlavními termíny jsou "pravicový extremismus" a "pravicový radikalismus". Nejde přitom vůbec o slovíčka. Jde o to, že autor dané fenomény neposuzuje jako takové, ale pouze ve vztahu k panujícímu (demokraticko-kapitalistickému) systému. To je jasně patrné zejména ze stostránkové úvodní části věnující se právě teoretickému pojetí, z něhož kniha vychází. Nesetkáme se tu s historickou a politickou analýzou fašismu, nacismu či nacionalismu. Namísto toho nás autor obsáhlým a poněkud nudným způsobem provází po teorii extremismu, přičemž především kopíruje německou debatu na toto téma. Vzhledem k tomu, že autor z teorie extremismu vychází, je jistě na místě položit si otázku, čím tato teorie je.

Politické extremisty autor definuje jako ty, kteří vystupují proti stávajícímu systému a hodlají jej změnit prostředky, které jsou mimo jeho rámec. Politické radikály pak jako ty, kteří mají k systému rovněž velmi kritický vztah, zůstávají ale tak či onak ještě v jeho rámci. Pominu teď vágnost a plytkost této definice a raději se zaměřím na to, z čeho vychází a k čemu směřuje.

Tento přístup totiž umožňuje házet do jednoho pytle naprosto protikladná hnutí a naprosto protikladné názory a přístupy. Chceš totalitu nebo samosprávnou společnost? Je to jedno, stejně jsi extremista. Bojuješ za omezení svobod nebo za větší svobodu? Co na tom záleží, obojí je extremismus. Antifašismus nebo fašismus? Všechno jedno, extremismus.

Nezáleží totiž na obsahu a myšlenkách daného hnutí. Záleží jen na tom, jak se staví k soudobému společenskému uspořádání. A v tomto ohledu má "teorie extremismu" své naprosto logické předchůdce.

Co třeba takový Stalin, když inscenoval své naprosto nesmyslné tribunály a nechával v masových nákladech tisknout historky o údajných spiknutích svých pravicových a levicových odpůrců? Cožpak nejednal jen jako poněkud důslednější vykladač teorie extremismu? Není přece důležité, co si ti lidé doopravdy mysleli, důležité bylo, že byli proti němu a že proti němu možná byli ochotni i něco udělat.

A co třeba církev ve středověku a její tažení proti "herezi"? Nebyla rovněž tato hereze extremismem? I v případě těchto tažení proti kacířům příliš nezáleželo na tom, co si myslí, ale to, že měli tu drzost postavit se na "extrémní" stanovisko proti učení církve.

Ne, nemylme se. "Teorie extremismu" je tou samou součástí soudobé politologie (která je až příliš často brána jako "věda" hájící status quo) jakou bylo učení o pravicových a levicových "úchylkách" ve stalinistickém "vědeckém komunismu", nebo jako bylo učení o "kacířství" a "herezích" ve středověké teologii. Je to prostě teoretické ospravedlnění pro paušální hození všech odpůrců do jednoho pytle a jejich odsouzení, aniž by bylo třeba zabývat se tím, co říkají. A nenechme se mýlit tím, že Mareš píše o "extremismu" pravicovém, který nám je celkem pochopitelně z duše odporný, zatímco levicovému věnoval jen několik, mimochodem dosti útočných, časopiseckých příspěvků (v Proglasu a Reflexu). Na několika místech dává jasně najevo, že nesouhlasí s lidmi, kteří pokládají "levicový extremismus" za něco lepšího než ten pravicový.

Schématismus a ideologie

Tento teoretický přístup pohříchu větší či menší měrou poznamenal celou knihu.

Autor často spíše než aby se snažil plně uchopit tu kterou ultrapravicovou skupinu, schématicky zkoumá, jestli a podle jakých znaků se mu vejde do jeho "teorie extremismu". O těch, které se mu do ní nevejdou, je pak schopen mluvit i dosti pozoruhodně. Tak např. o ultranacionalistech a pinochetistech z Národní myšlenky se dozvíme, že jejich "názory oživují společensko-politickou diskusi v ČR". O klerikálech z Akce národní obnovy, podporujících církevní dogmatismus a stavějících na hesle "Bůh -- Vlast -- Rodina" Mareš pro změnu píše, že "představují ve většině případů potřebnou alternativu v demokratické diskusi" a že jejich organizace "nepředstavuje z hlediska demokracie destabilizační proud (v mnoha případech spíše naopak)." Zkrátka a dobře stačí, aby se ultrapravice zbavila některých extrémních atributů a Mareš se změní z jejího odpůrce na obhájce.

Vzhledem k Marešově spolupráci s policií a jeho politickým stanoviskům (je stoupencem ODS) se rovněž nemůžeme divit, že hovoří o krajní pravici pouze jako o extrémním jevu a příliš si nevšímá společenských a politických skupin, které prosazují ultrapravicové hodnoty. Z textu lze dost jasně vyčíst nechuť právě vůči obviněním, které řada odpůrců rasismu a nacionalismu adresovala vůči policii (za toleranci vůči neonacistům) a ODS (za přijetí určitých krajně pravicových prvků).

Ideologický a schématický přístup se nejvíce projevuje v kapitolách věnovaných antifašismu, respektive "politice proti pravicovému extremismu". Zatímco obsáhle zkoumá, které státní orgány proti ultrapravičákům zasahují nebo by i jen mohly zasahovat a které právní normy jsou používány nebo by i jen mohly být používány, na skutečnou antifašistickou aktivitu mu už mnoho místa nezbylo. A její popis souvisí spíše s německými politologickými škatulkami, než s realitou. Trockisté jsou podle politologické škatulky ti, co bojují o vedení -- a tak se nich z knihy čtenář dozví, že se "zmocnili vedení" v Iniciativě proti rasismu, ne už že jí spoluzaložili a významně se jí zúčastnili, právě tak jako Antifašistickou ligu, o níž v knize není ani zmínka. Anarchisté jsou ti, kteří proti neonacistům bojují násilím a jsou proti systému -- a tak se čtenář dozví o militantních aktivitách anarchistů a některých publikacích, ne už ale o aktivitě anarchisty (a bývalého šéfredaktora A-kontra) Jakuba Poláka, který se po léta účastnil soudů s rasistickými vrahy, rozbíjel zmanipulované policejní verze a pomáhal odhalovat viníky. Byla a stále ještě je to významná aktivita, ale nezapadá do škatulky...

V knize se také na jednom místě projeví mužsko-centrický pohled na svět. To když Miroslav Mareš píše o nazi---skinheadských koncertech a konstatuje, že "s ohledem na volnější mravy některých renees je nezanedbatelná i možnost sexuálního vyžití řady malých mužů". Není to náhodou úplně stejně také tak, že s ohledem na volnější mravy některých skinheadů je tu nezanedbatelná možnost sexuálního vyžití řady renees?

Užitečný idiot

Abychom ale byli k Miroslavu Marešovi spravedliví, musíme konstatovat, že jeho kniha přes ideologická východiska a značný schematismus prozrazuje značnou píli a lásku k předmětu. Ocenit lze jak kapitoly o historii českého fašismu a neonacismu, zejména vývoj tohoto jevu po druhé světové válce až do roku 1989 je zde představen snad poprvé. Pokud si čtenář odmyslí výše zmíněné, mohou mu četné služby prokázat i kapitoly o současnosti či nedávné minulosti -- je vidět, že autor si dal se shromažďováním informací o ultrapravicové "scéně" značnou práci. Osobně nejsem nějaký nazi-fajnšmekr, abych byl s to posuzovat, kde se spletl v které jednotlivosti a ani mě to příliš nezajímá (i když podle různých názorů, zveřejněných především na internetu kniha jisté chyby obsahuje). Ocenit lze i to, že autor do knihy zahrnul nejen politické organizace, ale také věnoval samostatné kapitoly jednotlivým médiím a subkulturám.

Dlužno dodat, že autor vychází také z policejních zdrojů. Policisté dobře vědí, proč spolupracují právě s ním. Připomíná to Leninovo rčení o intelektuálech jako "užitečných idiotech". Také on může s dobrou vírou, že slouží "demokracii", prokázat policii četné služby - ať už jako soudní znalec, nebo jako "nezávislý odborník", na jehož analýzy se mohou odvolávat (a např. v poslední zprávě o extremismu to dělají). Koneckonců šéfem odboru bezpečnosti na Ministerstvu vnitra, pod nějž spadá i "protiextremistická" politika, je Marešův bývalý kolega z brněnské katedry politologie Michal Mazel...

Pár poznámek na závěr

Pokud jde o formální aspekty knihy, často zarazí nepříliš kvalitní a srozumitelná stylistika. Jako mnozí jiní politologové má Mareš dosti otravný zvyk naprosto nadbytečně používat cizí slova i tam, kde by našel české ekvivalenty. V knize je navíc poměrně dost chyb, které lze přičíst snaze vydat ji co nejrychleji po jejím napsání. Rovněž chybí rejstřík.

Zklamáním je i obrazová příloha, která má všeho všudy osm stran a je sestavena patrně podle toho, co se jejímu tvůrci Radimu Štěchovskému namanulo do objektivu. Jistě jsem nebyl jediným čtenářem, který u tak rozsáhlé knihy očekával kvalitnější, rozsáhlejší a reprezentativnější výběr výtvarného materiálu.

Kniha Miroslava Mareše může být zajímavým a ovšem především drahým přírůstkem do knihovničky kriticky myslícího odpůrce fašismu, který se tímto tématem zabývá dlouhodoběji a je schopen s ji srovnat s dalšími materiály na stejné téma. Nebylo by ale příliš rozumné přitakat autorově a nakladatelské reklamě a pokládat ji za nějaký základní text na dané téma.