. Američané dali Pecháčkovi na provoz jeho nové soukromé stanice do září 1995 jednorázovou částku jednoho milionu dolarů a nadále se o ni už odmítli starat.

Bylo poctou Pecháčkovu vyjednavačskému umu (mezi lidmi, kteří ho znali, měl pověst "koňského handlíře") -- že se mu tuto soukromou stanici s dočasným zahraničním financováním podařilo začlenit do struktury pražského veřejnoprávního! Českého rozhlasu. Nebylo to bez problémů ani řevnivosti. Reportéři, kteří do Pecháčkovy stanice přešli z Německa, dostávali i nadále -- podle možností plat západního stylu: argumentovali, že si i nadále musejí financovat v Německu byty, atd. Naproti tomu noví zaměstnanci Rádia Svobodná Evropa dostávali jen skromný domácí plat českého rozhlasového novináře.

Potíž také je, že nová Svobodná Evropa musela podporovat vládnoucí, tehdy český "pravicový" esteablishment, protože na něm existenčně záviselo její přežití. Idealistická představa, že by se Rádio Svobodná Evropa mohlo stát tvrdou, nezávislou, investigativní stanicí, která by svou prací ve prospěch veřejnosti určovala politikům agendu a byla českým novinářům vzorem, se nemohla uskutečnit, i když přirozeně mnozí pracovníci RSE ze západu museli vědět, co je dobrá novinářská práce. Sami se jí však kupodivu většinou nevěnovali.

Asi to bylo hlavně proto, že ani mnichovská RFE/RL nikdy nebyla skutečnou novinářskou institucí, jejím účelem bylo -- v českém prostředí, trpícím pod knutou komunismu jistě užitečné -- šíření protikomunistické propagandy. Hlavním problémem už za komunismu bylo, že stanice RFE/RL neprezentovala západní demokracii jako to, čím ve skutečnosti je -- jako neustálý kritický, debatní proces omylných s omylnými, kdy dochází k postupnému korigování chyb nikoliv proto, protože někdo, nějaký ministr, nějaký prezident, nějaký "západní demokratický vládce" má patent na rozum, ale protože je moc -- velmi nedokonalých a i na Západě zkorumpovatelných -- politiků neustále nezávislými novináři zpochybňována.

Informace, které československé vysílání RFE/RL poskytovalo o domácí situaci už někdy v sedmdesátých letech, byly velmi cenné. Jenže ten, kdo tou dobou byl schopen sledovat i jiné západní sdělovací prostředky, například krátkovlnné zahraniční vysílání společnosti BBC v angličtině, velmi rychle poznal, jak zkreslený je přístup RFE/RL k západní politice. Byl totiž nesmírně uctivý. Už tehdy jako studentu v sedmdesátých letech mi vadilo, že RFE/RL prezentuje západní politiky, jako by to všechno byli jacísi ctihodní, velcí, nekritizovatelní tatíčkové "Tomášové Garriguové Masarykové".

Přitom mezi čelnými západními politiky, včetně amerických, byli často velmi neskrupulózní jedinci, případně i pitomci. A v zrcadlovém obraze diktátorů ze sovětského bloku, o nichž se v médiích nesměla vyskytnout žádná lidská fotografie či informace, byli jen ideologickými symboly, vlastně totéž platilo ve vysílání RFE/RL i o amerických politicích.

Jednou, už v devadesátých letech, kdy jsem pro české vysílání RFE/RL intenzivně pracoval, jsem se ve svém pravidelném Čtení ze západního tisku, v vysílaném na této stanici, zmínil o tehdy silně medializované události: americký prezident George Bush senior podlehl tuším během oficiální návštěvy Japonska náhlé střevní chřipce. Na jakési oficiální recepci v Japonsku najednou zezelenal, pozvracel se a spadl pod stůl. Podrobnosti incidentu byly z Čtení ze západního tisku vyškrtnuty -- americký politik byl -- v podání RFE/RL přece polobůh, jemuž se lidské věci nestávají...

Takže už svou historií -- v RFE/RL v Mnichově bylo mezi členy redakce mnoho lidí, kteří nebyli vlastně novináři -- mezi českými exulanty sháněla americká správa stanice lidi, kteří by uměli psát a věděli, co je podstatou novinářské práce, docela horko těžko -- asi Svobodná Evropa nebyla předurčena k tomu, aby se stala dobrým médiem.

Výjimkou byla situace těsně po roce 1968, kdy vedení americké stanice učinilo moudré rozhodnutí a přijalo do české redakce celou řadu slavných novinářů z období Pražského jara -- včetně Milana Schulze, Slávy Volného a Karla Jezdinského. Ti se ovšem posléze stávali v redakci terčem útoků zatvrzelých antikomunistů a -- jak o tom svědčil Milan Schulz ve svém článku před časem publikovaném v časopise Listy (v BL ZDE), přezdívali jim "Rudý koutek".

Historie stanice tedy nebyla z novinářského hlediska pro další vývoj příliš povzbuzující. A vskutku: po přechodu do České republiky v roce 1994 se urychlil její úpadek. Namísto nezávislé novinářské práce na podporu a kultivace demokracie (stanice ovšem o sobě neustále prohlašovala, že právě toto dělá) se Rádio Svobodná Evropa stalo v druhé polovině devadesátých let vlastně pouhým sanatoriem, útočištěm pro pár zaměstnanců, účelem jejichž práce nebylo dělat dobrou novinařinu padni komu padni, ale vysílat tak, aby si zachovali své sinekury (jedna čelná pracovnice Rádia Svobodná Evropa to v roce 1995 v soukromém rozhovoru přiznala docela otevřeně). Rádio Svobodná Evropa stalo v devadesátých letech útočištěm nepříliš přemýšlivé bigotní, pseudopravicové propagandy a odcizilo si tím většinu posluchačů, jimž už tento způsob vysílání většinou nestačil.

Řediteli stanice Pavlu Pecháčkovi se podařilo během času od Američanů znovu vyjednat určité finanční příspěvky a spolupráci se stanicí RFE/RL. Paradoxním důsledkem přílivu těchto amerických peněz bylo, že posilovaly ve stanici vliv staré, cenzurní gardy. Někteří komentátoři měli přístup do stanice během této éry zakázán: potíže měl Jiří Pehe, byly potlačovány příspěvky Václava Žáka a jméno Jana Čulíka se nesmělo ve Svobodné Evropě objevit po dobu sedmi let - stanice mě znovu požádala o spolupráci paradoxně znovu až v říjnu 2002, poté, co Američané přestali stanici dotovat a stará garda ze stanice, která se nyní plně přejmenovala na ČRo 6, odešla.

Je škoda, že tento neblahý vývoj během devadesátých let stanici RSE/ČRo 6 téměř zničil. Začátkem devadesátých let měla česká Svobodná Evropa v zemi nesmírně velký vliv. Lidé oceňovali její boj proti komunismu. Vysílali jsme tehdy pro tři až čtyři miliony posluchačů. (Pracoval jsem pro RSE od roku 1990 do roku 1995.)

Tyto posluchače RSE nemusela během devadesátých let ztratit, kdyby využila své pověsti a dokázala se přizpůsobit novým, demokratickým podmínkám. Znamenalo to: dělat nezávislou, investigativní práci, nepředstírat, že existuje nějaké "jediné, správné, ideologické" řešení, vystupovat ve veřejném zájmu ve prospěch obyčejných lidí, proti vládě i establishmentu a být tvůrcem veřejné politické agendy v České republice -- přinášet nové, exkluzivní informace, které by se teprve pak objevovaly v novinách v palcových titulcích.

To se nestalo, a tak vysílá ČRo 6 i v současné době jen pro malou skupinku posluchačů a její dlouhodobá budoucnost je nejistá.

I nyní by se mohla tato stanice vzchopit a zachránit: kdyby systematicky začala vysílat nejrůznější, kritické politické názory, kdyby začala vytvářet politickou agendu, kdyby se začala zastávat zájmů obyčejných lidí, kdyby promluvila tak, aby připoutala zájem mladých lidí. V ČR chybí vysoce kvalitní a přitom "tvrdá", nezávislá politická rozhlasová stanice. Jak se zdá však, bohužel, ČRo 6 se jí asi nikdy nestane. Dnešní vliv této stanice je mizivý, a tak možná ani nestojí za to se jejím osudem na stránkách Britských listů takto podrobně zabývat. Škoda.