Podle mezinárodního práva je užití síly je povoleno v podstatě za dvou okolností.

Za prvé, články 39 a 42 Charty Spojených národů dovolují Radě bezpečnosti "rozhodnout, že došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo k aktu agrese" a schválit použití síly "k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti."

Za druhé, Článek 51 Charty Spojených národů uznává "právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu" proti "ozbrojenému útoku."

Ospravedlňuje některý z prvních dvou uváděných důvodů válku v souladu s Chartou OSN?

1. Schválení Radou bezpečnosti OSN

Ve svém projevu 17. března prezident Bush prohlásil, že předchozí rezoluce OSN již poskytují nutný právní základ pro útok na Irák. Zástupce Blairovy vlády britský generální prokurátor Lord Goldsmith přišel se stejným tvrzením. Mají pravdu? Odpověď je nikoliv.

V listopadu 1990 přijala Rada bezpečnosti OSN Rezoluci č. 678, opravňující státy "spolupracující s Kuvajtskou vládou ... aby použily všechny nutné prostředky" k vytlačení vojsk Sadáma Husajna z Kuvajtu.

Tato rezoluce schválila použití síly pouze za účelem vyhnání iráckých vojsk z Kuvajtu, čehož bylo plně dosaženo v roce 1991. Rezoluce by byla dnes pravděpodobně aplikovatelná pouze v případě že by Sadám znovu napadl Kuvajt.

Později, na konci války v zálivu, Rada bezpečnosti přijala Rezoluci č. 687. Ta žádala, kromě jiného, aby Irák zničil různé druhy zbraní včetně biologických, chemických a jaderných a vzdal se jejich použití. V rezoluci se uvádí, že Rada bezpečnosti "přijme všechna nutná opatření" k zabezpečení nenarušitelnosti hranice mezi Irákem a Kuvajtem. Jakkoli široce je to řečeno, nelze tato slova vztáhnout na opatření k odzbrojení. Rezoluce č. 687 říká jasně, že Rada bezpečnosti je odhodlána "dále se touto záležitostí zabývat a učinit další kroky potřebné k implementaci této rezoluce a zabezpečení míru a bezpečnosti v oblasti."

Tuto poslední větu lze sotva chápat jako poskytnutí volné ruky kterémukoli členu Rady bezpečnosti či jinému státu jednat samostatně a požadovat odzbrojení Iráku. Místo toho naopak stanovuje, že Rada bezpečnosti sama, prostřednictvím dalších rezolucí, může přijmout "další kroky".

Loni v listopadu přijala Rada bezpečnosti Rezoluci č. 1441. Rezoluce varuje, že Irák bude "čelit vážným následkům" pokud bude pokračovat v "hrubém porušování" svých odzbrojovacích povinností. S použitím těchto formulací Bushova vláda argumentuje, že Irák povinnosti "hrubě porušuje" a že válka je tak oprávněná. Avšak rezoluce č. 1441 předpokládá, že sama Rada bezpečnosti rozhodne zda hrubé porušení nastalo, a výslovně uvádí, že to bude Rada bezpečnosti, která v případě takového porušení "posoudí situaci a potřebu plného uplatňování všech rezolucí Rady za účelem dosažení míru a mezinárodní bezpečnosti.

Víme, že Rada bezpečnosti se nedomnívá, že nastalo vážné narušení vyžadující totální válku. Snad se Rada bezpečnosti, pod hrozbou veta Francie (a možná i Ruska), zachovala v tomto ohledu nerozumně a nezodpovědně, jak to tvrdí američtí a britští diplomaté. Ale i kdyby tomu tak bylo, stále to nic nemění na skutečnosti, že Rada bezpečnosti válku neschválila. Nanejvýš to může podpořit morální ospravedlnění války, nikoli právní zdůvodnění.

2. Sebeobrana

Nejvýraznějším argumentem pro válku je, že Spojené státy a další země čelí vyhlídce ozbrojeného útoku ze strany Iráku., což zakládá nezadatelné právo na obranu. Irák ale zcela určitě nebyl připraven zaútočit na USA, a dokonce ani na Kuvajt, kde tisíce amerických a britských vojáků hlídají hranici od konce války v zálivu. Ani Bush ani Blair také nepoukázali na žádnou informaci o bezprostřední hrozbě, místo toho založili argumenty především na obavě z přímého či nepřímého budoucího použití zbraní hromadného ničení ze strany Sadáma Husajna.

Argument o sebeobraně tak rozšiřuje koncepci ze sebeobrany jako odražení probíhajícího nebo bezprostředně hrozícího útoku na sebeobranu jako preventivní akci z obavy před útokem v budoucnu.

Podle preventivní doktríny, prosazované Bushovou vládou, nepřítel pracující na získání zbraní hromadného ničení může být napaden ještě dříve, než se mu je podaří získat. Podstata tohoto problému je bezpochyby závažná. Preventivní doktrína však zůstává za hranicí mezinárodního práva a může se ukázat jako značně nebezpečná.

Sebeobrana, tak jak je tradičně chápána v mezinárodním právu, je velmi podobná sebeobraně v zákonech platící pro jednotlivce. Jestliže agresor již udeřil nebo se k tomu právě chystá, nemusíte čekat až utržíte první ránu než se začnete bránit. Útok, pokud již nezačal, však musí hrozit bezprostředně.

Požadavek bezprostřednosti je v mezinárodním právu velmi důležitý. Mohou-li podniknou preventivní vojenskou akci bez schválení Rady bezpečnosti USA, tak to mohou udělat i ostatní státy. Takže mocnosti lokálního významu, z obavy před vzestupem svých rivalů v sousedství, se mohou rozhodnout, že je lépe jednat proti budoucím nepřátelům dřív, než se hrozba plně uskuteční.

Ne každé použití doktríny preventivního úderu bude oprávněné. V některých případech může jít o chybné zhodnocení situace, v jiných poslouží jednoduše jako záminka ospravedlňující agresi pod pláštíkem preventivní sebeobrany. V konečném důsledku se doktrína povolující preventivní obranu proti vzdáleným hrozbám může stát obrovsky destabilizující.

Autor se dále zabývá legalitou irácké války z hlediska zákonů USA. Tento rozbor se asi většině českých čtenářů může zdát poněkud odtažitý, nicméně z našeho hlediska přinejmenším stojí za povšimnutí sám fakt, že vůbec někdo hodnotí, zda vláda dodržuje zákony svá vlastní země. Z hlediska amerických zákonů vidí autor situaci jako méně problematickou.

Argumenty pro legalitu této války z hlediska mezinárodního práva jsou tedy slabé. Jak je tomu vzhledem k zákonům USA? Zde jsou rozpory menší.

Ústava Spojených států nestanoví žádné podmínky co se týče důvodů, pro něž mohou jít USA do války. Posuzujeme-li situaci měřítky nedávných amerických vojenských akcí, Kongres udělil prezidentu Bushovi křišťálově jasné pravomoci pro vedení války s Irákem. V říjnu 2002 přijal Kongres společnou rezoluci dávající prezidentu právo "použít ozbrojené síly Spojených států jak považuje za vhodné a nutné k (1) obraně národní bezpečnosti Spojených států proti pokračující hrozbě ze strany Iráku a (2) prosazení všech rezolucí Rady bezpečnosti OSN týkající se Iráku.

Je tu však přece jen jedna vráska z hlediska zákonů USA. Článek 6 Ústavy Spojených států vyhlašuje dohody, jejichž smluvní stranou se USA staly "nejvyšším zákonem země". USA jsou signatářem Charty OSN, a jak bylo ukázáno výše, podle této Charty válka proti Iráku nemá jasné právní opodstatnění. Tudíž, porušuje-li tato válka mezinárodní právo, a podle mého názoru tak činí, porušuje tímto i zákony USA.

Je krajně nepravděpodobné, že by se někdy nějaký soud zabýval legalitou současné války. Záleží tedy vůbec na tom, zda je tato válka legální? Pokud dochází k porušování zákona bez zjevných následků, pak to samozřejmě podkopává základy právního systému. O možných důsledcích americký profesor píše:

Otázka, zda válka proti Iráku je z legálního hlediska oprávněná může být nakonec méně důležité než zda je ospravedlnitelná morálně a prakticky. Pokud Spojené státy a jejich spojenci zvítězí poměrně rychle s minimálními ztrátami na životech, pokud se objeví další důkazy Sadámových nekalých úmyslů a pokud lidé v Iráku uvítají spojenecké síly jako osvoboditele a nikoli jako dobyvatele, pak k hašteření o zákonnosti není třeba přihlížet.

Nicméně, jedním z dopadů války pochybné podle zákona může být pokračující úpadek vážnosti Spojených států jako země oddané zásadám spravedlnosti dle zákona. Prezident Bush prohlašuje, že má právo použít vojenskou sílu protože jeho záležitost je spravedlivá. Pro většinu ostatního světa však situace vypadá obráceně: že USA a jejich spojenci jednají jak se jim zachce protože, podle amerického názoru, pravdu má silnější.