Druhým důvodem, proč problém nebyl v době 1. republiky vyřešen, byla aplikace zákona o pozemkové reformě, na níž ve vztahu k "církevnímu majetku" nedošlo ke shodě ani mezi státem a církvemi ani mezi politickými stranami.
Pan Martínek správně poukazuje na poměrně složitou problematiku transformace pozemkové držby na vlastnictví. Jde právě o to, že tento problém nebyl ve vztahu k církevnímu majetku dořešen. To plyne z toho, že v době Rakouska-Uherska nebylo postavení církví rovnoprávné, Církev římskokatolická byla státní církví, zatímco protestantská vyznání židovství byla pouze náboženství státem tolerovaná. Z toho pak plynulo to, že majetek Církve římskokatolické byl považován za veřejnoprávní, kdežto majetek ostatních církví za soukromoprávní. Nelze však tvrdit, že by "církevní majetek" podléhal stejnému režimu jako majetek státní a že by stát s ním volně disponoval. Od státního majetku byl odlišen obdobně jako majetek obecní. Citovaná úvaha prof. Hobzy vychází z toho, že "církevní" majetek stejně jako "obecní" býval státem v některých případech bezúplatně přidělován a někdy zas bez náhrady odnímán pro státní účely.
Tendence ve vývoji demokratického evropského práva však následně jednoznačně směřovaly k nepřípustnosti odnímání státem bez náhrady i majetku veřejnoprávních korporací, tím méně pak majetku církví, který nabyl povahy soukromoprávní. Je však rovněž pravdou, že rozsah majetku, který církve dnes v evropských zemích vlastní jako majetek soukromoprávní, byl před tím ve všech zemích různými reformami podstatně omezen proti původnímu stavu "církevního majetku".
Historický exkurz do období antiky je nejen nadbytečný, ale také trochu zkreslený. Tvrzení, že "toleranční edikt císaře Galiena (260-268 n.l.), přiznával křesťanským církvím práva veřejných korporací" je nepřesné. Tímto ediktem bylo křesťanství legalizováno, tedy m.j. bylo postaveno na jisto, že křesťanské obce je nutno jako korporace vždy uznávat. Před tím, když bylo křesťanství v Římské říši náboženstvím nedovoleným, to bylo sporné, jsou však doklady o tom, že soudy většinou církevní obce jako právnické osoby uznávaly, avšak v dobách pronásledování křesťanů býval tento majetek mnohde konfiskován. K tomu nutno poznamenat, že římské právo neznalo registraci právnických osob a při posuzování, zda jde o právnickou osobu či nikoli, vycházelo z faktického stavu. Milánským ediktem se pak křesťanství stalo náboženstvím státním a byl restituován majetek zabraný křesťanským obcím v dobách jejich pronásledování.
Stav, který v době 1. republiky byl brán jako stav přechodný na několik málo let, než se podaří problémy vyřešit, tedy, že se duchovní stali zaměstnanci státu a církve žily v podstatné části ze státních příspěvků, byl vlivem 2. světové války a následně totalitního komunistického režimu konzervován a nyní jsme vlastně o třičtvrtě století nazpět.
Stanoviska katolických biskupů je nutno chápat z toho pohledu, že dle církevní tradice je vždy považováno za těžký morální prohřešek, když by se církevní hodnostář dobrovolně vzdával majetkových nároků církve.
Řešení problému může být různé, každý způsob však má mnohá úskalí, hlavní by však mělo být, aby současný stav byl překonán. Na "církevním majetku" však není přímo závislá ani budoucnost církví, tím méně pak státu. S tímto je třeba k problému přistupovat. |
