Odvrácení hospodářského poklesu byl první cíl vlády, která během několika dní podá demisi. Ve svém konání byla limitována opoziční smlouvou a faktem, že v Poslanecké sněmovně nedisponovala potřebnou většinou. A to ani spolu s nejbližší levicovou stranou KSČM. Přesto se jí podařilo alespoň z části využít jednoho ze základních receptů keynesiánské ekonomiky - deficitního financování.

Současně s tím vláda jako jeden z prvních kroků zastavila deregulace cen nájemného, elektřiny, plynu a dalších služeb souvisejících s bydlením, jak bylo krásně po česku přezdíváno jevu známému jako zdražování. Podle pozdějších analýz sehrál právě tento krok vlády jednu z klíčových rolí při krocení inflace, proti které se centrální banka snažila bojovat vysokými úrokovými sazbami. Vedle upevnění křehkého sociální smíru se tím kabinetu podařilo ČNB přidat argumenty k urychlenému snižování úrokových měr.

Třetím stabilizačním krokem, který napomohl k postupnému odeznění nepříznivých důsledků restriktivní politiky druhé Klausovy vlády a úřednické vlády Tošovského, byl návrat platů státních zaměstnanců na úroveň, které by dosahovala, kdyby nebyly nasazeny rozpočtové restrikce.

Podle předpokladů vedlo oživení poptávky podnícené větší koupěschopností nemalé části populace, snížením ceny peněz a uvolněním rezerv, které si domácnosti vytvářely na horší časy - po deregulaci - k zastavení poklesu HDP.

Posílení kapitálové vybavenosti hospodářství považovala za životní nutnost nejen vláda, ale většina ekonomů, kteří stav české země analyzovali. Zemanův tým k jejímu naplnění zvolil dvě cesty: Podporu přílivu přímých zahraničních investic formou investičních pobídek, výstavbou průmyslových parků a návazné infrastruktury. Vedle toho se pustil do projektu revitalizace klíčových předlužených podniků.

V prvém případě se výsledek dostavil dle očekávání. Své závody v Česku postavilo desítky zahraničních firem. Objem přímých zahraničních investic se vyšplhal k pěti miliardám dolarů ročně.

Nezaměstnanost tak v důsledku příznivých efektů příchodu investorů i samotné činnosti související s jejich lákáním přestala růst. Otázka je na jak dlouho. Revitalizaci podniků se ministru průmyslu a obchodu Grégrovi nepodařilo dotáhnout během volebního období do konce.

Musel se také spokojit jen s omezenou variantou svého oživovacího plánu.

Po současných volbách přitom byly ideální šance rozdělanou práci dokončit. Jenže to by se nástupcem premiéra Zemana nesměl stát Vladimír Špidla s Grossem, Buzkovou a Zaorálkem za zády.

Vládu převezme v mnohem příznivější situaci než Miloš Zeman. Česká ekonomika roste - rychleji než země EU. Harmonizace českého práva s evropským je téměř dokončena. Stát již má vybudovány instituce na transfer peněz z fondů EU. Je sice pravda, že řadu sporných úseků v zákonech ještě zbývá opravit. Na druhou stranu má nastupující vláda k dispozici už téměř všechny potřebné zákonné mechanismy nutné ke spuštění reálné obnovy země.

Státní fondy dopravy, bydlení, životního prostředí a zemědělské fondy intervenční a podpůrný - garanční již existují a jsou zaběhlé.

Nastupující vláda navíc dostala z Bruselu neočekávaný dárek (podle kuloárních informací jej vyjednal odstupující premiér) v prohlášení předsedy Evropské komise Romana Prodiho: "Z hlediska úspěšnosti procesu rozšíření EU na východ je pro současné kandidátské země prvořadý úspěch v reálné ekonomické konveregenci. Otázky související s přistoupením ke společné měně budou do té doby až druhořadé. Mnohem podstatnější je, aby podniky v nových členských zemích byly schopny odolávat konkurenci na společném trhu, aby infrastruktura a veřejné služby vykazovaly srovnatelné kvalitativní parametry, a aby orgány veřejné správy byly schopny vynucovat dodržování kompatibilního právního řádu. Teprve až poté budou na pořadu dne řešení problémů fiskální disciplíny vycházející z Maastrichtské smlouvy o zavedení společné měny a z Úmluvy o paktu stability. Na jejich plnění dostanou kandidátské země výjimky", řekl Prodi po jednání červnového summitu šéfů států a vlád zemí EU.

Při plném nasazení všech ekonomických nástrojů, které se tím vládě otevřelo by teoreticky bylo možné do roku 2010 dobudovat všechny plánované dálnice a železniční koridory. Spolu s nutnými opravami všech zanedbaných silnic by to podle výpočtu SFDI stálo asi bilion korun.

Skutečné narovnání trhu s byty by mohlo stát asi polovinu - tedy kolem 500 miliard. Podle výpočtu SON by za tuto částku bylo možné vystavět téměř 200 tisíc nájemních bytů, které ve správě veřejné ruky, měly být schopny nastolit rovnováhu na trhu s byty. Tedy stav ve kterém by se již nevyplatilo spekulovat na růst cen a ždímat "černětržní" nájemné z občanů, kteří bydlet potřebují.

Náprava ekologických škod v oblastech postižených těžební, chemickou a průmyslovou činností je spolu se výstavou všech čističek a ostatních zařízení nutných k dodržování evropských ekologických standardů oceňována na necelé dva biliony korun v současných cenách. Základní vyčišťovací práce technicky lze během deseti let stihnout.

Vedle strukturálních fondů EU má vláda a její státní fondy k získání potřebných peněz k dispozici i velmi výhodné dlouhodobé půjčky z Evropské investiční banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Analýza USAID konstatuje, že kombinací těchto zdrojů by bylo možné krýt asi 40% výdajů, nutných na reálnou obnovu.

Vzhledem k nízkému státnímu zadlužení a pro tento účel příznivým podmínkám na světových finančních trzích by pro stát a jeho fondy neměl být problém si zbytek peněz půjčit formou státních dluhopisů.

Dlouhé dluhopisové nástroje by měly být spolu s efektivní politikou České konsolidační agentury být schopny vygenerovat i potřebných cca 600 miliard na dokončení revitalizace českého průmyslu. Ale to je jen výdajová statistika. Byť pro běžného občana vypadá astronomicky.

Současně je třeba brát v úvahu, že infrastrukturní výdaje mají mohutný multiplikační charakter. Jak to již ostatně dokázaly i některé akce realizované současnou vládou. Spolu se státní výstavbou a obnovou cest přichází i stavby továren a komerčních projektů. Stát tak zpět na daních získává nejen část toho, co utrží stavějcí podniky, ale odvody z mezd zaměstnanců a daně z jejich spotřeby - a daně z příjmů prodávajích firem a platů jejich zaměstnanců, a tak dále. Získá časem i daňový výnos z nově vytvořených firem a poboček, kde popsaný mechanismus působí podobně.

Hospodářská politika zaměřená na obnovu země by byla schopna vyvolat robustní ekonomický růst. Ten by při vhodném nastavení daňového prostředí měl být schopen vygenerovat dost peněz na splacení půjček, které by si stát na obnovu vzal. V rozpočtu by přitom i tak mohlo být dost peněz na postupné zvyšování platů zaměstnanců veřejné sféry jako učitelů a lékařů tak, aby jejich příjmy dosahovaly po přepočtení na paritu kupní síly relací obvyklých ve středně vyspělých zemích EU.

Špidla měl po těchto volbách jedinečnou šanci v započatém díle pokračovat. Komunisté by sociálnědemokratické vládě - soudě aspoň podle jejich volebního programu a prohlášení jejích šéfů - podpořili většinu opatření, která by k obnově země a ekonomického růstu vedla. Zvláště kdyby je provázel pokles nezaměstnanosti, který by bylo podle světových zkušeností možné očekávat.

Asi na to budeme muset zapomenout. Špidla si za partnery vybral KDU-ČSL a US. Tedy strany, které se vždy stavěly proti státním fondům. Strany, které vždy prosazovaly restriktivní fiskální politiku. A které místo sociálně a ekologicky orientovaných receptů a kvalitní regulace prosazují tržní síly a nevládní (rozumněj veřejností nekontrolovaný) sektor. A navíc jim přenechal vedení všech infrastrukturních ministerstev, které ovládají státní fondy.

Do své vlády z ČSSD odmítl vzít osvědčené ministry Miloše Kužvarta, Eduarda Zemana a Miroslava Grégra, kteří ve spravovaných resortech dokázali kus práce na obnově země odvést. A výrazně napomohli ke zvyšování platů v příslušných sektorech.

Zapomínat bychom neměli. Už proto, abychom mohli srovnávat, jak se třeba bude ve srovnání s minulým obdobím vyvíjet postavení učitelů za ministrování Petry Buzkové, která na rozdíl od svého předchůdce nemá se školstvím žádné zkušenosti a nikdy z učitelského platu nežila.

Autor je redaktor týdeníku Ekonom