Noviny zaznamenají problém a rozhodnou se o něm psát. Novinář tedy vyslechne osoby, které k věci mají co říci, v případě sporu dvou stran pohovoří se zástupci obou, navštíví místa, o něž jde, vyhledá dostupné informace o tématu z dalších pramenů, vybere vše podstatné a záležitost pak prezentuje tak, aby podal co nejvěrnější obraz o faktech a názorech na ně. Čtenář si pak na základě (novinářem) ověřených fakt vytvoří svou představu a názor. Pozorný čtenář někdy okamžitě, někdy postupně zjistí, jak poctivou či kvalifikovanou práci který novinář odvádí (anebo jak důkladně a objektivně informují které noviny), a podle toho s předanými informacemi zachází: v ideálním případě se podle nich orientuje a spoléhá se na ně, v případě nejhorším počítá s tím, že pravda je úplně jinde.

Kromě článků takto zpracovaných otiskují se, obvykle blízko názorové strany listu, i dopisy čtenářů; kdo je čte, vnímá je jako příspěvky do diskuse, náměty k zamyšlení, svérázná hodnocení, upozornění na vážná témata atd.

V Britských listech se "dopis čtenáře", vždycky omezený jednostranným pohledem, způsobem prezentace výrazně neodlišuje od textu informujícího o problému z různých hledisek a pracujícího s ověřenými fakty. Chápu to jako záměr a pracovní metodu Britských listů a nechci jim ji vyvracet, ale chci upozornit na její nebezpečí: mnoho čtenářů má tendenci přijmout, co je psáno, tak jak je to psáno, a s tvrzeními, která jsou jim v textu předložena, nakládat jako s věrohodnými fakty. "Dopis čtenáře" a novinářsky zpracovaný článek jsou v jejich pohledu totéž.

Chcete-li příklad, zde je:

"(...) přišel jsem asi 2 minuty před desátou a čínský voják v uniformě (...) mě už k okénku nepustil, a tak jsem na něj smutně hleděl skrz čtyřmetrový plot z ostnatého drátu. (...) Nedovedu si představit, kdybych naši ambasádu skutečně potřeboval - např. jako turista - a bylo to třeba v hodin 11." Toto napsal v textu uvedeném nadpisem "Žadatelé o vízum jsou na českém velvyslanectví v Pekingu ponižováni" pan Radim Dvořák. Čtenář BL se od něj dozvídá, že úderem desáté (nebo ještě dříve) se teto úřad mění v nepřístupnou pevnost.

Slušně pracující novinář by napsal třeba toto: Přišel jsem asi dvě minuty před desátou, kdy končí doba vymezená pro příjem žádostí o víza, ale čínský voják mě už k okénku nepustil. Podle pracovníků velvyslanectví jde o nevyžádanou iniciativu "ochrany" velvyslanectví, kterou diplomatickým misím zajišťuje hostitelská země. Smutně jsem se na okénko podíval dva metry vysokým plotem z ostnatého drátu (toto "bezpečnostní opatření" instalovala čínská armáda u všech diplomatických objektů kvůli severokorejským uprchlíkům) a šel jsem za roh ke hlavní bráně velvyslanectví. Po stisknutí tlačítka České velvyslanectví - recepce a ohlášení, kdo jsem, se brána otevřela a vešel jsem.

Rád bych čtenářům BL doporučil, aby nad četbou textů, jako jsou dopisy publikované pod titulky "Žadatelé o vízum jsou na českém velvyslanectví v Pekingu ponižováni" a jemu předcházející "O velkopanském chování na českém velvyslanectví v Pekingu", ale koneckonců jako je i má reakce, které byl přidán nadpis "Český velvyslanec: Na velvyslanectví ČR v Pekingu se nechováme velkopansky", brali v úvahu, že jde o výpovědi subjektivní a dílčí. I skutečnosti jednoznačně měřitelné, jako je výška plotu, tu mohou být zkresleny autorovým pohledem.

Tomáš Smetánka

Odpověď Jana Čulíka:

Chtěl jsem jenom upozornit, že Britské listy jsou "proces", konfrontují protikladné názory a čtenáři vědí, že reakce pana Radima Dvořáka není konečnou a "pevnou skutečností", jíž koneckonců není nikdy nic. Pokud toto "skutečné noviny" někdy navozují, dělají chybu.

Jen bych se vás chtěl zeptat: ten nevyžádaný čínský voják přece neurčuje, že je vaše vyslanectví otevřeno jen do deseti. A proč nemohou čínští občané žádat o vízum písemně, jak je to zvykem třeba zde v Británii, kde by bylo nesmyslem, aby žadatel jezdil na vzdálenost šest set kilometrů ukázat se na vyslanectví.

Odpověď Tomáše Smetánky

Ano, ten čínský voják otevírací dobu neurčuje, tu si určujeme sami. Příjem žádostí v hodinách 8:30-10:00 třikrát týdně ale, jak jsem psal ve svém prvním textu, skutečně stačí. Samozřejmě bychom mohli mít jednu osobu za okénkem od osmi do čtyř pětkrát týdně a poskytnout tak čínským žadatelům větší pohodlí, ale pak by zase vzrostly náklady na pracovní síly; asi to zní jako fráze, ale my skutečně hospodaříme s penězi daňových poplatníků.

A ještě k tomu vojákovi: funguje to tak, že v deset, je-li u okénka fronta, konzul všem v ní rozdá čísla a jejich držitele pak postupně obslouží a onen voják (ale protože se střídají, je to pokaždé trochu jiné) zpravidla pak nikoho dalšího do fronty nepustí. V případě popisovaném panem Dvořákem bych nejspíš řekl, že mu (panu Dvořákovi) šly hodinky jinak než našemu konzulovi, ale nechci se o tom dohadovat.

Pokud jde o vyřízení víza korespondenčně: teď nevím, co máte na mysli, píšete-li "jak je zvykem třeba zde v Británii". Britské žádosti o česká víza asi ne, vždyť styk je bezvízový. Případ analogický našemu jsou britská víza pro Číňany, a ta se věru korespondenčně zařídit nedají (viz vhttp://www.britishembassy.org.cn/english/services/visa/aib.shtml ), stejně jako víza kterékoli jiné země. Uvědomte si, prosím, že kolem 10% obyvatel Číny (tj. přes 125 milionů lidí) žije pod hranicí chudoby a že počet potenciálních ekonomických emigrantů se skutečně pohybuje v řádech desetimilionů. Udělit nebo neudělit vízum držiteli čínského pasu není triviální administrativní úkon; zjednodušeně řečeno, na jedné straně je vždycky ohled na rozvíjení prospěšných a užitečných styků a na obraz naší země jako otevřené a vstřícné, na druhé podíl na odpovědnosti za bezpečnost a pořádek (a to nejen v České republice, ale vzhledem k relativní otevřenosti našich hranic i v jiných evropských zemích).

S pozdravem

Tomáš Smetánka

P.S. Já to vím, že Britské listy jsou "proces", konfrontující protikladné názory; ze čtenářských ohlasů ovšem vidím, že si čtenáři nejspíš neuvědomují, že reakce pana Radima Dvořáka není konečnou a "pevnou skutečností". A já, promiňte, nemám zase tolik času ani chuti, abych dál bod po bodu rozebíral, v čem se pan Dvořák mýlí. Copak mám vážně odpovídat na to, když si nevšiml, kde je brána a u ní zvonek a mikrofon, nebo ho nenapadne, že kdyby byl turistou v nouzi, může zatelefonovat... Mám tu vyhlašovat, že náš konzul je zdvořile vystupující muž, který oslovení "děvče" prostě nepoužívá? A tak dál.

Odpověď Jana Čulíka

Vážený pane velvyslanče,

i když si cením vaší zdvořilé odpovědi, nemohu nepoukázat na to, že otevírací doba pro osobní příjem žádostí o vízum do ČR v miliardové zemi omezená jen na dobu třikrát týdně do deseti hodin dopoledne je skutečně poněkud nezvyklá. Mimo jiné to znamená, že kdokoliv, kdo chce zažádat o vízum do České republiky, musí cestovat na vaše velvyslanectví předchozího dne a někde v Pekingu přespat. Není to zrovna normální služba veřejnosti, na jakou jsme zvyklí na Západě, a obávám se, že je dávána přednost pohodlí velvyslanectví a nikoliv zájmům čínské veřejnosti.

I když uznám, že musí být rozhodování o tom, koho z Číny vpustit či nevpustit do České republiky na návštěvu, skutečně složité, nedokážu pochopit, jaké dodatečné informace získá příslušný úředník ambasády od žadatele, který se dostaví osobně - jaké informace by nemohly být obsaženy v kvalitním dotazníku. Zajímavé je, že velvyslanectví v západních zemích (určitě v Londýně) vystavují vstupní víza do svých zemí většinou na základě písemné žádosti, zaslané poštou. Nejsem přesvědčen, že by to nešlo ani na českém velvyslanectví v Číně.

Obávám se, že svědectví lidí, jako je pan Radim Dvořák, má úplně stejnou platnost jako svědectví vaše a čtenáři si musejí rozhodnout, kde je pravda. Uznávám, že člověk, který pracuje ve styku s veřejností, často dojde k nepříjemnému závěru, že "práce s veřejností je vlastně nepříjemná, ti lidé si pořád neopodstatněně stěžují". Každá práce je však dobrovolná. Jsem přesvědčen, že i když se vám svědectví pana Radima Dvořáka nelíbí, nejvíce byste prospěl své věci tím, kdybyste jeho kritiku trpělivě a podrobně vysvětlil - tak, jak jste to konec konců začal dělat, což přijímáme s uznáním.

Potíž ovšem je, že svědectví lidí, jako je pan Radim Dvořák, není ojedinělé. na problémy s udělováním víz si stěžoval i Cyril Svozil (viz zde); do velmi obtížné situace se dostal z nesmyslných důvodů uprostřed své doktorské práce kvůli českým byrokratům jeden čínský postgraduální student v Geofyzikálním ústavu AV ČR (viz zde; opakovaně přicházejí stížnosti na to že česká byrokracie zabraňuje lidem z mnoha zemí v normálních cestách do České republiky a ztěžuje jim život.

PS. Jako státní úředník, placený z daní občanů, nemá pan velvyslanec Smetánka právo na to, aby sdělovací prostředky utajovaly případnou jeho korespondenci s médii. Kdybychom souhlasili s tím, že některé jeho reakce či informace nezveřejníme, dopustili bychom se tím neetického spiknutí mezi vedením českého velvyslanectví v Pekingu a Brítskými listy na úkor veřejnosti.