Je pravda, že i za komunismu existovali lidé, kteří mohli "jezdit na západ, nakupovat v Tuzexu a doma si budovat svůj malý ,privátní kapitalismus` ... veksláků a menších či větších podvodníčků." Ale kolik takových bylo ? Řekl bych, že méně, než lidí, kteří dnes navštíví za den průměrný český hypermarket. "Snaživá kolaborace s komunistickým režimem" totiž k získání výjezdní doložky či devizového příslibu ani zdaleka nestačila. Nemám pocit, že v dnešních hypermarketech (vedle kterých byly předlistopadové Tuzexy jen špatně zásobeným hokynářstvím) nakupují pouze bohatí. Anebo to není důležité? Pak ovšem není zapotřebí se pozastavovat nad dnešními problémy s placením nájemného. Majitelé vlastních bytů, domů či dokonce vil přece nájem platit nemusí! Stačí jen snaživě ...

Ani v citovaném průzkumu veřejného mínění si demokracie nestojí ve vzájemném srovnávání až tak špatně. Kdy o sobě mohli komunisté s čistým svědomím tvrdit, že jejich režim považuje nadpoloviční většina pamětníků za lepší, než byla první republika ? (O nepamětnících ani nemluvě.) Snad jen ve výjimečném roce 1968.

Ostatně, co ty odpovědi vlastně znamenají ? Jestli má pan Toman pravdu, pak by se ono zoufalství mělo projevit jednak ve volebních preferencích KSČM, jednak v poptávce po kubánských imigračních vízech. To druhé zůstává setrvale na nule. KSČM je na tom podstatně lépe, ale ani ona nedosahuje ve volbách oněch 21% či dokonce 49%.

Originál komunistická strana nezatížená demokratickými skandály, která se nikdy zcela nedistancovala od své minulosti lepších časů - kolik voličů mezi Aší a Bugem má štěstí takovéto volby ? Proč ji tedy nevyužijí ? Možná jde o lidi, kteří vědí, co nechtějí, ale nevědí, co chtějí. Není nijak překvapivé, že to nedostanou. Další možnou odpovědí je, že naštvání ještě neznamená zoufalství. Podobně jako odpůrce ďábla nemusí být nutně andělem.

Co je to vlastně demokracie ? Pro mě je to politický systém s reálně existující politickou pluralitou a vládou, která se mění podle výsledků voleb. V dnešní době by to také mělo znamenat rovnost voličů před volební urnou. Vše ostatní je bonus, se kterým se ve fungující demokracii setkáváme možná častěji, než u režimů autokratických, ale demokracie sama o sobě nic z toho nezaručuje. Demokracie není Pánbůh a nemá cenu jí vyčítat, že někdo nemá na nájem. Nemluvě o tom, že mnozí lidé obtížně vycházeli s výplatou i před listopadem.

Jestliže se nám nelíbí naši zastupitelé, proč si tedy nezvolíme jiné ? Třeba proto, že není na výběr. Ale čí je to vina ? Jsme-li demokraté, měli bychom si najít někoho jiného nebo do toho jít sami. Pro začátek alespoň na úrovni obce. Pokud věříme ve vládu aristokratickou, pak můžeme nadávat na naše elity, že se nechovají přiměřeně svému stavu, a nikdo po nás nemůže chtít, abychom je nahrazovali. Ale v takovém případě : jsme také my vždy loajálními a poslušnými poddanými ? Nemáme nakonec skutečně vládu, jakou si zasloužíme ?

Pan Toman má možná jinou definici demokracie. Ale jakou ? Není to ve skutečnosti on sám, kdo si kdysi vysnil posvátnou krávu a teď se nemůže vyrovnat s tím, že jde o zvíře veskrze pozemské? Zvíře, které je v mnoha směrech užitečné, ale k zářným zítřkům nás samo o sobě nedovede ? Pak by ovšem nebylo nic divného, kdyby si nerozuměl s novináři, kteří obhajují něco jiného.

Pokud jde o sametovou revoluci, žádný zázrak ani chiméru jsem od ní nečekal. Prožil jsem ji jako čerstvý svobodník-absolvent v kasárnách v bezpečné vzdálenosti od Prahy. Sledoval jsem v televizi (kterou nám nezakázali) davy náhle spravedlivých, jak vyjadřují svou nepodporu režimu, který už jim neměl co nabídnout. A po několika prvních dnech ani čím hrozit. Myslel jsem na Československo po obou světových válkách a přemýšlel, jak asi dlouho vydrží euforie tentokrát a jaká bude kocovina.

Ne že by mě konec komunismu nechal chladným. Měl jsem vlády komunistů také plné zuby. Jenže jsem si nedělal iluze ani o těch dole. Ani o "relativně vyspělé" československé ekonomice. Ani o schopnostech politického převratu změnit obojí k lepšímu. Očekával jsem svobodu slova, svobodu informací a otevření hranic. V tom ostatním byla pro mě revoluce šancí (nikoli jistotou), že se časem změní k lepšímu to, co se pod vládou komunistů mohlo už jen zhoršovat.

Zda ono "časem" bude znamenat léta nebo desetiletí, jsem netušil. Kdyby mi tehdy někdo nastínil naši situaci po osmi nebo po osmnácti letech, bral bych to jako celkem optimistický scénář. Včetně skandálů a zlodějen, které si užila i první republika (a to i bez privatizace).

Počítal jsem i s horším vývojem. Třeba s tím, že československá ekonomika totálně zkolabuje. Podobně, jako se to později doopravdy stalo v bývalé NDR. A také v Bulharsku, jediné zemi, jejíž voliči demokraticky odmítli kapitalismus a zvolili si zdemokratizovanou komunistickou stranu. Ta pokračovala v de facto socialistickém hospodářství. To v roce 1993 zkrachovalo způsobem, který si v ničem nezadal s pozdější Argentinou.

Bulharsko občas používám jako argument, že privatizace dle Václava Klause nemusela být nejhorším možným scénářem. Pokaždé dostanu stejnou odpověď: My přece nejsme Bulhaři ! Nikdo mi nikdy nevysvětlil, co přesně má na mysli. Ale nepochybně jde o nevyvratitelný důkaz, že u nás se tohle stát nemůže.

S touhle logikou je těžké vyčítat Václavu Havlovi, že nás před osmnácti lety nevaroval před odvrácenou tváří kapitalismu. I kdyby ho náhodou napadlo, že jednou budeme platit u lékaře, copak by mu to někdo věřil ? Přece nejsme Američani.

Občas dokonce uvažuji, zda Klausova vláda nebyla nakonec tím nejlepším, co nás mohla potkat. S Pithartovým ministrem Vrbou bychom si možná nějaký ten krach ušetřili. Ale o to víc bychom remcali na cizí investory, tyjící z naší práce i z kvality světových značek, například ČKD či Poldi Kladno. Domácí podnikatelé by se nepochybně chovali ohleduplněji, než nadnárodní kapitál. Komu by nestačil selský rozum, našel by totéž v příslušných sociologických teoriích.

O životě se říká, že je dobrou školou, ale s vysokým školným. V Klausově případě to dělá zhruba bilion jen na nesplacených úvěrech. Bohužel, čím jsem starší, tím jsem skeptičtější vůči schopnosti dospělých lidí učit se z levnějších zdrojů. Třeba cizích chyb. My přece nejsme ...

Co dodat na závěr? Směr běhu dějin určují lidé, kteří vědí, co chtějí. Ti, kteří vědí, co nechtějí, mohou tento vývoj pouze brzdit nebo, v lepším případě, přehazovat výhybky, které postavil někdo jiný. Ten někdo se v tomto případě nenašel. Z článku pana Tomana lze zhruba vyčíst, co nechce. Co chce, není jasné.