22. 4. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Faktický vítěz prezidentských voleb ve Francii, Jean-Marie Le Pen
23. 4. 2002

Může být Le Pen francouzským prezidentem?

Šok. První kolo prezidentských voleb otřáslo francouzskou politickou scénou. Zatímco všechny výzkumy veřejného mínění favorizovaly prezidenta Jacquese Chiraka a premiéra a předsedu Socialistické strany (PS) Lionela Jospina, symbolickým vítězem prvního kola se stal Jean-Marie Le Pen, předseda Národní fronty (FN), který postupuje hned za Chirakem do druhého kola.

"Je třeba vzít do ruky zbraň," zaznělo mezi extrémní levicí poté, co agentury oznámily po 20. hodině první výsledky voleb. Hlasatel Radio France Internationale sekundu předtím, než zazněla čísla, řekl vážným hlasem: "Tento výsledek je skutečně převratný." Jean-Marie Le Pen, předseda Národní fronty, označovaný za ultranacionalistu, stanul na druhém místě prvního kola prezidentských voleb s výsledkem, který všem vyrazil dech: 17,9%, pouhá dvě procenta za Jacquesem Chirakem. Francouzský premiér Lionel Jospin propadl s pouhými 16,1%. Olivier Besancenot, sedmadvacetiletý kandidát trockistické Revoluční komunistické ligy (LCR), vyzval k "lidovému odporu proti nastupujícímu fašismu". Na slavném náměstí Bastille,místě revolucí a lidových bouří, se před půlnocí začali shromažďovat lidé...

Co se to ale opravdu stalo? Znamená tento výsledek, že Francie se stává po Rakousku a Itálii další zemí, kde budou stát u moci lidé s názory, které vyvolávají strach a šíří nenávist? Jaké jsou hlavní klíče k pochopení takového výsledku? Jaké dopady bude mít Le Penovo skóre pro další vývoj Francie? "Nemějte strach věřit naději (...), této historické naději Francie," řekl Le Pen.

Dva muži, dvě Francie

Znamená to, že Jean-Marie Le Pen (1928), tento veterán francouzských politických bitev, je novým francouzským Hitlerem? Jistě, tento muž patří ke generaci lidí, kteří nikdy neskrývali svůj obdiv k francouzskému Alžírsku, silné a velké Francii, která se neskloní ani před bruselskými byrokraty, ani americkým Samem. Neskrýval nikdy svou nostalgii k hodnotám Republiky Vichy, kolaborantské vládě za 2. světové války, která "zachránila Francii" před přímou okupací celého území. Le Pen se proslavil na celém světě svými "krátkými větami, které zabíjejí": jeho věta, že plynové komory byly takovým "malým detailem historie" patří k těm nejznámějším.

Když jsem se s ním na podzim roku 1995 setkal v sídle Národní fronty v Saint-Cloud, abych s ním vedl rozhovor pro český týdeník, vyšel mi vstříc muž skutečného osobního šarmu, pevně mi stiskl ruku a rukou pokynul ke křeslu. Na otázku, zda se cítí být poctěn častými srovnáními s Hitlerem, odpověděl tehdy pobaveně: "Jestliže mne někdo srovnává s Hitlerem, proč ne také s Napoleonem, Césarem, Satanem nebo třeba se slonem v zoologické zahradě?" Jean-Marie Le Pen není opravdu někdo, kdo se nechá snadno zaskočit, patří ke generaci, která nechodila pro silná slova daleko, jeho sklony k autoritářským řešením tam, kde jeho strana získala významný podíl na lokální moci, jsou alarmující. Často opakuje, že za svého života založí VI. Republiku. Má na to ale opravdu sílu? Myslím, že nikoliv...

Do druhé kola tedy postupují dva kandidáti pravice, dvě tváře Francie. Tou temnou je Jean-Marie Le Pen, a druhou? Jacques Chirac (1932), neogaullista a prezident, který založil svou vlastní stranu Sdružení pro republiky (RPR) v roce 1976, byl vždycky spíše tím mužem, který se přizpůsoboval situaci. Nikdy nebyl přesvědčeným Evropanem, nikdy nebyl ani přesvědčeným gaullistou, jeho biografové připomínají, že byl věrným následovníkem Georgese Pompidoua, v jehož kabinetu začínal. "Typický pompidolista," říkali mu. Dokázal použít vždy i přesně cílenou zradu (vůči Valéry Giscard d'Estaing, jehož byl dva roky prvním ministrem, 1974-1976), dokázal zradu také překonat (tu Edouarda Balladura při minulých volbách, 1995). Spolupracovníci o něm mluví jako o buldozeru, a připomínají, že ačkoliv na první pohled vypadá jako trochu "natvrdlý", opak je pravdou: Chirac mluví srozumitelně, dělá přesné pauzy, a dokáže zaujmout. Není mužem na baterky, o míře autentičnosti jeho slov se ale dá vždy s úspěchem pochybovat. O jeho podílu na korupčních aférách pařížské radnice se toho napsalo hodně. Pouze prezidentská imunita zatím zabránila, aby byl souzen, a dokonce, aby se k soudu vůbec dostavil. Jacques Chirac je odsouzen k vítězství. Zdá se, že mu v něm teď nic nezabrání...

A co premiér a socialistický kandidát? Lionel Jospin (1932) včera krátce po 21. hodině oznámil odchod z politiky. "Plně přijímám zodpovědnost za neúspěch a vyvozuji z toho jasný závěr: odcházím z politického života," řekl pevně Jospin. Odpovědí mu byl zoufalý nesouhlas a hysterický křik v sále. Po pěti letech výkonu premiérské funkce přitom jeho vláda patřila k těm populárním: dokázal realizovat koncept 35 hodin, snížit nezaměstnanost, zavést rovný podíl žen a mužů v politice, a na mezinárodní scéně rozvinout ambiciózní "unipolární politiku", jejímž garantem se stal Hubert Védrine. Jospin přitom kdysi z politiky již jednou odešel. Poté, co na sklonku mitterrandovské éry nedokázal zabránit postupující rakovině korupce mezi blízkými socialistického monarchy Françoise Mitterranda, rozhodl se v roce 1993 z politiky odejít. Jeho návrat v roce 1997 byl triumfální - taktická chyba Chiraka jej přivedla na čelo kohabitační vlády. Jospin začínal v 60. letech jako trockista: vstup do Socialistické strany patřil na počátku 70. let k subverzivním metodám. Mnoho lidí mu to dosud neodpustilo, a hned několik autorů k tomuto tématu vydalo své bestsellery. Stojí za jeho pádem tedy minulost?

Tři klíče k volbám

Jaké jsou tedy skutečné klíče k pochopení těchto voleb? Prvním klíčem je, myslím, podíl těch, kteří k volbám nepřišli: rekordních 40%. Za touto reakcí stojí politický styl vládnutí, již zmiňovaná cohabitation (soužití). Tato francouzská verze vládnutí, při niž výkon prezidentské moci kombinuje jiné ideologické zabarvení premiéra, zavedl poprvé François Mitterrand v roce 1986 (a prvním premiérem byl tehdy dva roky Jacques Chirac), zopakoval ji v roce 1993 s Eduardem Balladurem). Ta poslední cohabitation, při níž si moc ve státě rozdělil Chirac s Jospinem, vedla ve svých důsledcích ke korozi demokratického podílu na politické moci a nárůstu nespokojenosti na obou křídlech politického spektra.

Při pohledu na výsledky voleb, jak je včerejšího večera přinášely agentury, se tato úvaha plně prokázala. Levice, která získala v roce 1997 obrovskou šanci, dokázala v prvních letech svou razancí zaujmout. Nepodařilo se jí ale přesvědčit extrémní levici, která v Jospinovi nakonec viděla toho, kdo levicové myšlení zradil. Z bývalého trockisty se ze dne na den nestal francouzský Blair (ačkoliv nabídku Schrödera a Blaira na "nový střed" velmi rázně odmítl), ale na francouzské poměry byl Jospin až příliš často podobný obchodníku s "horkou vodou".

Síla extrémní pravice, kterou po rozpadu Národní fronty na dvě křídla v roce 1998 (Bruno Mégret si založil vlastní stranu), téměř všichni odepsali, se projevila nejvíce po 11. září 2001. To je druhý klíč politické krize, která zasáhla celou západoevropskou kulturu. Stále více politiků z pravicových uskupení kopírovalo silácká slova amerického prezidenta George W. Busche, ke slovu se dostávali nejen suverenisté (Charles Pasqua, někdy Philippe Séguin), kteří o "posílení bezpečnosti" mluvili již dříve, ale tento jazyk nakonec převzal i sám Jacques Chirac. Předseda Národní fronty měl vždy skvělou schopnost využít chyb svých protivníků a připomenout jim, jak kdysi mluvili o "lepenizaci ducha". "Proč volit kopii Le Pena, když tu mají originál?" říkali často ti, kteří srovnávali slova obou mužů.

A Jean-Marie Le Pen, připomínající většinový bojkot médií, svůj lítý boj za získání 500 podpisů starostů, jimž musel podpořit jako každý svou prezidentskou kandidaturu, se mezi 15 dalšími kandidáty stal postupně tím "třetím mužem". Dlouho se jako o třetím muži mluvilo o Jean-Pierre Chevènementovi, bývalému ministru obrany Mitterrandovy vlády a předsedovi Hnutí občanů (MDC). "Tak dlouho nafukovali Mr. Beana, až se vyfoukl," parodoval pád jeho preferencí Le Pen. Mediální bublina kolem tohoto kandidáta, který vystupoval jako sjednotitel levice a pravice (něco na způsob sociálního gaullismu), poté ustoupil ve výzkumech trockistické veteránce z Dělnického boje (LO), věčně vysmívané Arlette Laguillerové.

Třetím klíčem je vyprázdněnost politiky jako takové. Nikdo z francouzských politiků dnes nenabízí projekt, který dokáže nadchnout. Nikdy nemá odvahu nabídnout politiku, která by se týkala lidí, aniž by riskoval svou dlouholetou kariéru v aparátech stran, počínaje prestižní školou Ecole Nationale d'Administration (ENA), na níž si Francouzi tak zakládají. Elitismus politických reprezentantů Francie je často na potíž tomu, aby tito lidé dokázali neotřele mluvit s těmi, které zastupují. Francouzští politici jsou dobří manažeři, vzdělaní politici a bystří analytici, ale propast, která mezi nimi a obyčejnými lidmi zeje, je až příliš hluboká. Oproti tomu Jean-Marie Le Pen mluví jazykem, kterému rozumí všichni. Na jednom volebním plakátu měl napsáno: "Jean-Marie Le Pen mluví pravdu, všichni mu chtějí zacpat ústa!" Před druhým kolem, které se koná 5. května o něm jistě ještě uslyšíme...

Výsledky 1. kola prezidentských voleb 

(oficiální výsledky podle ministerstva vnitra k 23.30 hodin, v procentech), do 2. kola postupují první dva

   
1.  Jacques Chirac 19,56
2. Jean-Marie Le Pen17,21
3. Lionel Jospin 15,94
4. François Bayrou 6,83
5. Arlette Laguiller 5,90
6. Noële Mamère 5,17
7. Jean-Pierre Chevènement4,80
8. Jean St-Josse 4,66
9. Olivier Besancenot 4,38
10.Alain Madelin 3,86
11.Robert Hue 3,39
12. Bruno Mégret 2,41
13.Corinne Lepage 1,87
14. Christiane Taubira 1,94
15. Christine Boutin 1,18
16. Daniel Glukstein 0,48

Odkazy na stránky fotogalerie a diskuzní fóra kandidátů:
YAHOO: Élection présidentielle 2002 (franc.)

                 
Obsah vydání       22. 4. 2002
23. 4. 2002 Francie: Kam vede koalice socialistů s komunisty - k volbě mezi krajní pravicí a pravicí
23. 4. 2002 Může být Le Pen francouzským prezidentem? Josef  Brož
16. 4. 2002 Kdy skončí globalizace? Martin  Kuška
22. 4. 2002 Reflex versus větrné mlýny Tomáš  Pecina
22. 4. 2002 Potěmkinskou cestou k lepším zítřkům aneb ČTK objevující Tomáš  Pecina
22. 4. 2002 Problém Eurotelu s posíláním SMS trvají Antonín  Pechar
21. 4. 2002 Kábel bude asi na obesenie sa Lubomír  Sedláčik
19. 4. 2002 Týdeník Profit: Tchecomalt může znamenat pro ČSOB skoro tři miliardy čistého zisku Ivan  Jemelka
19. 4. 2002 Pavel Tomčala: Odstoupil jsem v zájmu věřitelů Radek  Mokrý
19. 4. 2002 Policie vyšetřuje konkurs Tchecomalt Group Radek  Mokrý
19. 4. 2002 Maďarsko - volby, ve kterých opravdu o něco jde Sam  Vaknin
12. 6. 2002 Čtení na pokračování - Politika s ručením omezeným Jan  Keller
19. 4. 2002 Šéfredaktor si bere volno/Omluva
21. 1. 2002 Příspěvky na investigativní práci Britských listů

Evropská unie RSS 2.0      Historie >
21. 4. 2002 Jak dlouho po válce lze vraždit Němce? Jiří  Čertík
17. 4. 2002 Ostrá diskuse o poválečném uspořádání na česko-německé konferenci v Berlíně Miloslav  Bednář
17. 4. 2002 Benešovy dekrety a postmoderní diskuse V. Žáka Milan  Valach
15. 4. 2002 Tak jaká je vlastně ta česká identita a je rozumné se jí vymezovat vůči světu? Jan  Čulík
15. 4. 2002 Odsun a konfiskace sudetského majetku byly reparacemi za německé škody František  Nepil
15. 4. 2002 Češi v Evropě (o Benešových dekretech nemluvě) Laco  Franc
12. 4. 2002 Co Mohammedu Mekka, to Čechu má být Říp Štěpán  Kotrba
10. 4. 2002 Benešovy dekrety, česká politika a pasti tradice Václav  Žák
9. 4. 2002 Co si myslí Tony Blair o Benešových dekretech? Jan  Čulík
8. 4. 2002 Normální je nevolit? Předvolební kampaň: nečistá hra o Benešovy dekrety Eugen  Haičman
3. 4. 2002 Bumerang na prezidenta Tomáš  Pecina
2. 4. 2002 Viníci a lokajové - kolektivní vina sudetských Němců Milan  Valach
2. 4. 2002 Společnost minus stát? Pavel  Sirůček
22. 3. 2002 Říše, Vlast a Národ v zrcadle evropské federální multikulturality Štěpán  Kotrba
22. 3. 2002 Jeden den před 64 lety: "Dejte si pozor, my vám již zacpeme hubu"   

Globalizace RSS 2.0      Historie >
2. 4. 2002 Společnost minus stát? Pavel  Sirůček
2. 4. 2002 RRTV chce "regulovat internet" Štěpán  Kotrba
18. 3. 2002 Pochybnosti o pozadí zářijových teroristických útoků proti USA sílí Bushka  Bryndová
14. 3. 2002 Kalifornie 2001: Jak se dobře míněné záměry mohou vymknout z rukou Tibor  Vaško
13. 3. 2002 Stále větší vliv nadnárodních korporací anebo jejich důsledná regulace? Jaromír  Sedlák
25. 2. 2002 Staneme se otrokem svých temných vášní - krutí dobyvatelé informačního prostoru? Štěpán  Kotrba
12. 2. 2002 Superizolacionizmus prezidenta Bushe Miroslav  Polreich
11. 2. 2002 Anarchistická demonstrace proti NATO Tomáš  Pecina
11. 2. 2002 Svědectví z Argentiny: Martín Ogando přednášel v Praze Štěpán  Kotrba, Tomáš Pecina
8. 2. 2002 Mnichov v sevření policejních šiků Radek  Mikula
1. 2. 2002 Eurotank: Podivné okolnosti okolo podivné firmy Štěpán  Kotrba, Petr Pražák
28. 1. 2002 Bill Clinton: "Úkolem pro 21. století je tolerance a otevřenost"   
25. 1. 2002 Kniha na dobrou noc: Spiknutí kokotů Radek  Mokrý

Francie RSS 2.0      Historie >
1. 2. 2002 Pierre Bourdieu: sociální filozof bez kontextu? Josef  Brož