Revolučnost revoluce

V minulém desetiletí začalo po pádu komunismu nové uspořádávání světa. O skutečné globalizaci můžeme mluvit teprve od pádu berlínské zdi. Je to také zhruba deset let, kdy se slovo globalizace objevilo a začalo se používat téměř všude. Samotný proces globalizace získal velice rychle celou řadu zastánců i odpůrců. Stále jsou mezi námi lidé, kteří existenci samotného procesu zpochybňují.

Proces globalizace primárně souvisí se skutečností, že všichni žijeme v jednom světě. Kultury se šíří do jiných kultur. Podobné procesy formovaly vývoj lidské kultury od nepaměti. Příkladem mohou být misionářské cesty a další způsoby šíření křesťanství a islámu, nebo kolonizace "zbytku světa" evropskými mocnostmi. Účinky těchto aktivit se projevovaly ponejvíce částečnou nebo úplnou ztrátou kulturní identity domorodých etnik, někdy rovnou jejich vyhubením.

Současná globalizace je v první řadě globalizací ekonomickou. Současný svět je ekonomicky kolonizován několika málo nadnárodně působícími korporacemi a že státy a jejich národní vlády vystupují pouze v roli jakýchsi agentur, které připravují pro globálně fungující společnosti infrastrukturu v podobě zaměstnanců, zdrojů surovin, vhodné legislativy, dopravní infrastruktury, dotací a úlev apod. Stát navíc, anebo pouze zajišťuje prostřednictvím svých represivních složek, tedy policie, kázeň a pořádek.

Stát jako přežitek

Tradiční stát, a spolu s ním takové uspořádání světa, jehož nejvýstižnějším zobrazením je pestrobarevná mapa států světa, stojí na třech pilířích: Prvním je územní vymezení, lokalizace území státními hranicemi. Toto striktní vymezení staletí trvajících států snad nejtransparentněji ztrácí na významu v procesech evropské integrace. Druhým pilířem je vlastní hospodářský systém, národní ekonomika, která je maximálně uzpůsobována normám, v nichž mohou optimálně fungovat nadnárodní ekonomické subjekty, nemluvě o podmínkách pro domácí, lokální ekonomické subjekty. Třetím pilířem je pak moc represivní, která má - a v tom je nesporné pozitivum - také velice omezené možnosti.

V dřívějších generacích mohly národy prostřednictvím státních institucí ovládat své bohatství a financovat z toho také sociální stát. Dřívějším nepostradatelným rámcem ekonomického myšlení byla národní ekonomika. Národní státní rozpočty se však nyní stávají čím dál větší fikcí. Je pravda, že světový trh fungoval už na konci 19. století a připadal na něj velký podíl obchodů. Rozdíl oproti dnešnímu stavu je ale obrovský: Světový obchod jednak dramaticky vzrostl co do objemu a různorodosti zboží a služeb, ale hlavně zcela změnil úroveň finančních toků. Vznikla elektronická ekonomika, kde se pohybují peníze ve virtuální podobě. Bankovní fondy a nadnárodní společnosti převádějí obrovské sumy kliknutím myši na druhý konec světa, a to i několikrát denně. Takto je možné destabilizovat celé národní a dokonce i nadnárodní ekonomické systémy. Asijská měnová krize je posledním příkladem. Globální ekonomické trhy mají obrat okolo bilionu (milionu milionů) dolarů denně. Za pozitivní můžeme považovat skutečnost, že díky internetu se těchto transakcí může teoreticky zúčastnit kdokoliv.

Formující síly nadnárodně působící ekonomiky jsou do velké míry anonymní, takže je obtížné je identifikovat, natož předvídat jejich chování. Světový trh, na kterém globální elektronická ekonomika působí, není trhem v tradičním slova smyslu. Neexistuje jako soupeření konkurenčních nabídek a jako vyjednávání soutěžících sil.

Naše historická zkušenost říká, že řád znamená mít kontrolu. Ztráta kontroly se právě nejvíce projevila v náhlém konci bipolárně politicky, mocensky a vojensky rozděleného světa. V nedávné minulosti došlo k rychlému kolapsu zavedené politiky dvou mocenských bloků. Věci a jevy, které se dříve zdály být plně pod kontrolou, najednou dostaly nahodilou povahu. Nelze samozřejmě tvrdit, že by před zhroucením tohoto uspořádání světa nebyla povaha celkové situace nevyzpytatelná a vrtkavá. Vzhledem k tomu, že veškerá energie a veškeré myšlení směřovalo k udržení napjaté mocenské rovnováhy, nebyl pravý stav věcí tak zřetelný. Rozdělení světa na dva tábory vytvořilo dojem jeho celistvosti, protože pouze celek lze rozdělit na dvě části. Každé místo na zeměkouli mělo v konfliktu dvou mocenských bloků svůj význam. Vše bylo prioritně spjato s územím a klíčovou roli měly státní hranice, hranice sfér vlivu. Po kolapsu tohoto uspořádání, přestal svět působit dojmem celku. Obraz nynějšího světa vypadá jako pole nesourodých a více či méně anonymních sil. Stále proto, že nové rozdělení, tentokrát již ne geopolitické, ale ekonomické, teprve vzniká. Desetiletí není dlouhá doba.

Globalizace je procesem odrážejícím neuspořádanost světové situace. Globalizace se týká toho, co se bezprostředně odehrává kolem nás a přímo souvisí s působením více či méně anonymních sil v zemi nikoho. Jedná se skutečně o zemi nikoho. Po celou historii byl svět rozdělen na jednotlivá státní teritoria. Smysl státu spočíval právě v tom, že byl institucí nárokující si legitimní právo zavádět a prosazovat pravidla a normy vždy ve vztahu ke svému vlastnímu, státními hranicemi striktně vymezenému území. Stát zároveň vždy disponoval dostatečnými prostředky k uplatnění tohoto řádu. Uspořádat určité území znamenalo založit stát vybavený svrchovaným právem zavést řád. Udržení řádu vyžaduje velké úsilí při koncentrování a upevňování moci. Prostředky nutné pro fungování tohoto sytému shromažďuje stát prostřednictvím svého hierarchického byrokratického aparátu. Legislativní a exekutivní moc takového státu stojí pak na třech pilířích - na vojenské, hospodářské a kulturní svrchovanosti. Pro fungování státu byla tedy klíčovou schopnost bránit své území proti alternativním modelům řádu, přicházejícím zvenku i zevnitř. Neméně důležitou schopností bylo bilancování v rámci národní ekonomiky a třetí schopnost spočívala v soustředění dostatku kulturních zdrojů k zachování identity a svéráznosti státu a jeho příslušníků. Ustavení svrchovaného státu většinou také znamenalo potlačení státotvorných ambicí řady menších národů, tedy potlačení jejich obranné schopnosti, ekonomické soběstačnosti a kulturní nezávislosti.

Za takového uspořádání byla globální scéna divadlem mezistátní politiky. Ta se odehrávala prostřednictvím ozbrojených konfliktů, vyjednávání a směřovala v první řadě k zabezpečení a mezinárodnímu zaručení státních hranic, které oddělovaly a uzavíraly území plné a nezpochybňované legislativní a exekutivní svrchovanosti.

Takto rozparcelovaný svět svrchovaných států až donedávna překlenovaly dva mocenské bloky a v rámci každého z nich fungovala určitá mezinárodní koordinace. Tehdy se začal konstituovat nový princip nadstátní integrace a na globální scénu se začalo pohlížet jako na jeviště konkurujících si skupin států, ne již jednotlivých států. Nejpodstatnější je, že vojenská, ekonomická a kulturní soběstačnost, vlastně tedy samostatnost států, přestala fungovat!

Po pádu berlínské zdi se na evropské scéně objevil bizarní obraz. Náhle zde byla řada suverénních států, které nikdo vojensky nenutí vzdát se svých suverénních práv, ale tyto státy, Českou republiku nevyjímaje, samy aktivně usilují o to, aby se jejich suverenita rozpustila v nadstátních formacích. Motivy tohoto počínání nejsou tedy vojenským nátlakem protivníka. Státy nejsou ani nuceny hledat spojence, aby si uchovaly schopnost kontrolovat řád, čili zákony, spíše naopak. Hospodářská kriminalita sice nabyla nevídaných rozměrů, ale to jaksi souvisí s novým přerozdělováním ekonomického vlivu, tentokrát ovšem již zcela nezávisle na hranicích států.

Bezruká politika

Od současných států, a nezáleží na tom, kterého ze dvou mocenských bloků byly součástí, se dnes očekává, že se vzdají svých dosavadních svrchovaných práv a přestanou vykonávat většinu funkcí, ve kterých tkví samotná podstata státu. Nejnápadnější je přísný zákaz zavádění jakýchkoliv celních, dovozních a vývozních opatření, které by mohl stát zavést na ochranu domácích producentů. Státům je tak znemožněno udržovat dynamickou rovnováhu mezi obdobími růstu spotřeby a zvyšováním produktivity. Svrchované státy vždy v určitých intervalech uvalovaly dovozní a vývozní omezení a celní bariéry a stimulovaly tak vnitřní poptávku.

Národní státy přestávají být schopné jakýmkoliv způsobem bilancovat. Stávají se pověřenci a vykonavateli sil, které nemají možnost samy kontrolovat. Zároveň se stávají na těchto vnějších silách závislými, což prakticky anuluje jejich svrchovanost. Státy nemají dostatek vlastních prostředků a manévrovací svobody, aby mohly odolat globálním finančním trhům, které fungují bez závislosti na konkrétním území. Reálně stačí několik málo minut, aby se podniky, ale i státy s relativně silným hospodářstvím zhroutily během několika kliknutí myší.

Ekonomika se stále více vymyká politické kontrole, což by se mohlo jevit jako pozitivní jev. Stát je ale tvořen politicko-ekonomicky a politika bez ekonomiky se stává bezrukou. Respektive politika státu a národní ekonomika mohou fungovat pouze ruku v ruce. Pokud je od politiky odtržena ekonomika, jedná se o stav pouze dočasný, přechodný. Mluvíme-li o nadnárodní ekonomice, o fungování světového trhu, měli bychom předpokládat, že bude analogicky spjat s nadnárodní politikou. Zatímco ovšem národní ekonomiky byly poměrně čitelným systémem fungujícím v reálném prostoru a čase, světový trh je pravým opakem. Národní ekonomiky představovaly od dob osvícenství také především reálnou produkci zboží. Světový trh realizuje denně v 50x větším objemu čistě spekulativní měnové transakce, než je objem všech jeho komerčních aktivit, spojených s reálnou produkcí zboží. Součet veškerých rezerv všech národních bank světa je přibližně roven objemu denních obchodů na světovém trhu. Z toho jednoznačně vyplývá, že žádný stát nemůže ekonomicky odolávat spekulativním tlakům trhu déle, než pár dní. Pokud je stát závislý na nadnárodní ekonomice, nemá jeho politická reprezentace žádnou manévrovací možnost. Snaha zavést jakákoliv ochranná opatření vyvolá okamžitou trestnou akci, například zamezení přístupu k fondům Světové banky. Stát má pouze jediný ekonomický úkol, který musí plnit: zajistit vyrovnaný státní rozpočet a pro tento účel minimálně zasahovat do podnikání nadnárodních subjektů, ba co víc, vytvářet pro podnikání těchto subjektů výhodnější podmínky, než jaké mají domácí společnosti. Oblíbené jsou daňové prázdniny, infrastruktura vybudovaná z prostředků daňových poplatníků a kvalifikovaná, ale levná pracovní síla. Někdy není požadováno ani tak mnoho. Domácí producenty a distributory lze porazit bezkonkurenčně nízkými cenami dotovanými zdražením zboží na druhém konci světa nebo dostatečným množstvím překlenovacího kapitálu. Až nebude mít požadovaný druh zboží konkurenci, nic nebude bránit zvýšení jeho ceny. Mezitím jsou skoupeni perspektivní domácí producenti a rozbity lokální obchodní řetěze a sítě distributorů.

Snaha vyjmout ekonomiku z politiky je zcela evidentní. Ministerstvo financí nám bezpochyby zůstane, ale v jeho kompetenci zbude pravděpodobně pouze kontrola vybírání daní a prosazování zákonů znevýhodňujících malé a střední podnikání. Ekonomická globalizace spojuje různé lokální trhy a v jejím rámci jsou politicky prosazována ekonomická pravidla vhodná pouze pro fungování nadnárodních společností. Jediné, co zůstane, je politická svoboda, které si mohou národní státy užívat téměř bez limitů. Důkazem může být například praktická nemožnost přijmout ekonomické sankce vůči Rakousku kvůli Jörgu Heiderovi. Můžeme říci, že tato nedotknutelná politická svrchovanost národních států je projevem vděku ekonomické vlády světa jednotlivým politickým reprezentacím za to, že jim umožnily se ekonomicky prosadit na území jejich států.

Oddělení ekonomiky od politiky vede k ochromení politiky. Oddělení (respektive zrušení) ekonomiky národního státu od jeho politiky vede k popření smyslu státu. Politická moc, čili schopnost přijímat kolektivně závazná rozhodnutí a realizovat je se stala problematickou. Politická moc národního státu je závislá na jeho ekonomice. Pokud neexistuje národní ekonomika, musí být závislost přenesena na ekonomiku nadnárodní. Takto ekonomicky závislé státy pak mohou hrát roli lokálních policejních okrsků zajišťujících relativní pořádek pro globální podnikání.

Globalizace je celosvětovým přerozdělováním moci. Rozhodně se nejedná o procesy nahodilé a už vůbec se nejedná o procesy, které je možné zvnějšku nějakým způsobem ovlivňovat. Příkladem může být totální fiasko posledního holandského jednání o globálním klimatu. Naše přítomnost je dobou celosvětové restratifikace, kdy se vytváří nová celosvětová sociokulturní hierarchie. Žijeme v globalizujícím se, ale ještě ne zcela zglobalizovaném světě. Až tento proces skončí, skončí globalizace.

Článek vyšel na serveru katedry kulturologie FF UK