Schodek státního rozpočtu by měl být považován za dluh

27. 8. 2010 / Pavel Urban

Z hlediska ekonomie je smysluplnější považovat za dluh vše, co má svůj původ v minulosti nebo v přítomnosti a co někdy bude potřeba nějak zaplatit. Takto definovaný dluh nepotřebuje ke své existenci společenský systém. Ba ani společnost.

Představme si trosečníka na pustém ostrově, který se živí lovem. Když onemocní, nemůže lovit a žije ze zásob. Toto jednání se dá chápat jako zadlužování se vůči vlastní zásobárně. Vzniklý dluh pak musí trosečník splatit po svém uzdravení intenzivnějším lovem. Nebo nemusí; na ostrově není nikdo, kdo by ho k tomu donutil. Ale pak ta zásobárna příště už nebude fungovat.

Lze to samozřejmě popsat i obráceně : zásobárnu jako dlužníka, trosečníka jako věřitele, který si bere své zpět. V tomto případě je skutečně jen otázka kalibrace, kam položíme neutrální bod, v němž jsou dluhy i pohledávky na nule. Nicméně pokud považujeme za správné mít zásoby pro případ nouze, pak je smysluplnější považovat za "nulu" stav, v němž je zásobárna přiměřeně naplněna.

Takto chápaným dluhem je i schodek státního rozpočtu. Dluhem, který může být zaplacen hospodářským růstem. Nebo taky nemusí. V tom případě se peníze vypuštěné do ekonomiky nad rámec již vytvořené produkce projeví jako přebytek nabídky peněz, což vede k jejich zlevnění. Tedy k inflací. V tomto případem jsou plátcem ti, kteří drží peníze v okamžiku zdražování jimi poptávané komodity. To jsou ti, kterým "bylo vzato", byť následně.

Výhodou tohoto pohledu je, že umožňuje jasně a jednoduše popsat souvislost mezi příčinou (státním deficitem) a následkem (zdražováním, které může být podobně nepříjemné jako dluh). To má samozřejmě smysl tehdy, pokud chceme tuto souvislost zviditelnit a ne ji naopak z nějakých dobrých důvodů zatemnit.

Podobně by se dal krach popsat jako stav, kdy někdo není schopen plnit očekávané závazky. Tohle už je spornější, neboť i z ekonomického hlediska je rozdíl mezi ekonomickým subjektem, který skončí a subjektem, který pokračuje poté, co se s věřiteli vyrovnal částečně či jinak dohodnul. Nechme to tedy tak, že stát zkrachovat nemůže. Mějme ale na paměti, že může nastat stav, který se z pohledu věřitelů a klientů státu (včetně těch sociálních) od krachu zas až tak moc neliší.

Pokud chce Martin Škabraha čelit takovéto hrozbě politicky, pak by mě zajímalo, jak. Podobné myšlenky hlásali naposledy v této zemi stalinští politruci druhé kategorie. Jejich hospodaření skončilo měnovou reformou v roce 1953. Ta byla sice z hlediska sociální logiky v pořádku, ale většina lidí to tehdy evidentně nepochopila. Dlužno říci, že vládnoucí soudruzi se poučili. Politruky odsunuli za katedry pseudovědeckých a pseudovzdělávacích institucí, kde nemohli nadělat mnoho škody a řízení československé ekonomiky svěřili těm, kteří věděli, že politika bez ekonomie nebude mít brzy z čeho brát. Ani financovat věci mimo ekonomickou logiku. Pod jejich vedením se Československo jakž takž hospodářsky zmátořilo a nadále prosperovalo aspoň tak, jak by se od monopolního podniku s deseti miliony zaměstnanců dalo ve světě poválečného růstu očekávat.

Asi by nebylo vhodné na tuto zkušenost zapomínat.

Příklad s pekařem je docela aktuální, neboť právě na tomto principu funguje nemalá část dnešního českého zdravotnictví. Výsledek lze popsat větou "za (relativně) málo peněz hodně muziky." Navzdory škarohlídům to skutečně funguje. Díky lékařům, kteří pracují bez nároku na (odpovídající) finanční odměnu a hájí tak hodnoty mimo ekonomický systém. Nebo je to pro ně výhodné z jiných důvodů. (Třeba proto, že jim v dané situaci nic jiného nezbývá.)

Do budoucna to ovšem může vést k situaci, kdy jaksi nebudou lékaři. To znamená, že zdravotnictví přestane v praxi fungovat, čímž bude skutečně zajištěno jeho oddělení od rozpočtové zodpovědnosti. Nebo, což je pravděpodobnější, budeme muset lékaře nějaký čas naopak přeplácet, abychom je udrželi. Pokud tomu tak bude, pak půjde opět o splácení jistého dluhu z minulosti.

Další zajímavou myšlenkou v článku je redefinice primárního smyslu daní. "V té souvislosti je především třeba si uvědomit, co to jsou daně. Smyslem vybírání daní není to, aby stát získal finanční prostředky; to je absurdní, stát takto peníze získávat nemusí, v principu si je může i natisknout, aniž by ho za to někdo zavřel."

Jak to funguje, předvedla v praxi Zimbabwe. Několik let zde tiskli a tiskli nové peníze s novými a novými nulami, které byly následně opakovaně škrtány. Nakonec to v Harare vzdali a loni na jaře přestali vlastní měnu vydávat úplně. Ne proto, že by někdo zavřel stát nebo jeho prezidenta, přestože leckdo by přinejmenším to druhé považoval za správný krok. Šlo o to, že lidé ztratili k domácí měně jakoukoli důvěru a přešli na americké dolary. Tím pádem domácí peníze de facto přestaly být penězi a staly se pouhými očíslovanými papírky, jejichž tisk byl pro vládu sám o sobě ztrátový. Papírky, kterými nelze nic financovat ani rozpočtově zodpovědně ani nezodpovědně.

Teoreticky měla zimbabwská vláda ještě jednu možnost : násilím potlačit používání cizí měny. V tom případě by lidé přešli na směnný obchod a ekonomika by se úplně rozpadla. Vláda by pak musela nastolit válečný komunismus, aby byla schopna nakrmit aspoň vlastní úředníky, policisty a vojáky. Leč nestalo se.

Opět by se dalo hovořit o dluhu, jehož splátkou je ztráta schopnosti státu provádět vlastní měnovou politiku. Což znamená, že stát si nadále již nemůže vypomáhat tištěním peněz. Podobně, jako v úvodu zmíněný trosečník nemůže propříště brát ze zásob, které neobnovil.

K podobnému vývoji došlo i v Latinské Americe, konkrétně v Argentině. Tamější vládě se podařilo domácí měnu zachránit. Ovšem za cenu jejího tvrdého navázání na dolar, čímž se načas rovněž vzdala možnosti řídit vlastní měnu.

Co to znamená ? Martin Škabraha má pravdu, že stát může financovat své potřeby bez daní, pouze tiskem peněz. Pokud ale předpokládáme, že tyto financování potřeb státu bude aktuální i za tři, za pět či za deset let, pak tato strategie není nejlepší. Má-li si měna udržet svoji hodnotu, pak peníze vypouštěné do oběhu je nutné kompenzovat jejich stahováním formou daní. Jinak řečeno, normální stát musí být financován především z daní.

Martin Škabraha možná patří k lidem, kteří si pletou ekonomii s finančnictvím. Nasvědčovala by tomu jeho "společenská" definice dluhu i tendence oddělovat peníze od "pracovních a surovinových kapacit společnosti/státu". Mám dojem, že tohle zjednodušení přispělo svým dílem k současné hospodářské krizi.

Stát je skutečně institucí primárně politickou. Ekonomové nemohou stanovovat jeho primární cíle. Na druhou stranu i ryze charitativní instituce musí respektovat ekonomickou realitu, jinak brzy ztratí schopnost dělat i to, co je smyslem její existence. V politice často bývá důležité, kdo co platí. Ekonomie má tendenci dohledávat, kdo to zaplatí. Tedy komu zůstane v rukou Černý Petr nákladů či výdajů, které nelze přenést dále na někoho jiného. V našem modelovém případě (pekař) to může být třeba nejméně schopný pekařský pomocník, kterého mistr propustí. Buď uvažuje ekonomicky a práce tohoto pomocníka se při de facto nižší ceně pečiva nevyplatí. Nebo myslí sociálně a nehodlá riskovat krach podniku kvůli někomu, koho si za této situace již nemůže dovolit živit.

Takovéto domýšlení může původně správné politické myšlení značně zkomplikovat. Leckdy se ukáže, že podobná opatření mohou nadělat více škody než užitku dokonce i z hlediska svých vlastních původních cílů. Sleduje-li někdo spíše ideál než jeho praktické naplňování, pak je celkem logické, že NERVovat lidi podobnými úvahami nepovažuje za vhodné.

Vytisknout