Husákova normalizace

25. 8. 2010 / Jiří Jírovec

Nazíráno zpětně, lze bez obav tvrdit, že český "komunismus" nebyl zcela rigidní, ale postupem času se přetvářel do tvaru, který občanům dával životní jistoty (práci, zdravotní péči, vzdělání, zábavu) a konec konců i to spotřební zboží.

Období šedesátých let, které svým způsobem uzavřel srpen 1968, je jako důkaz toho, že tlachání intelektuálů může lecos rozbourat, ale těžko z něj vznikne něco positivního. Mimochodem, co vlastně intelektuálové roku 1968 české společnosti přinesli?

To, že jejich hlasy byly umlčeny spřátelenou "pomocí", je pravda, ale kde všichni zůstali, když jim vypukla svoboda a mohli vnést do nové společnosti alespoň kousek mravnosti?

V Britských listech se objevila myšlenka, že v době normalizace, respektive v sedmdesátých a osmdesátých letech, vznikly

Opravdu? A jaké rysy to jsou?, můžeme se ptát. Z hlediska zkušenosti, kterou mám z dospělého života v té době, jsem nakloněn myšlence, že takový výrok je toliko výhybkou, která umožňuje přesun od velice významných změn let šedesátých k poměrně krátkému období normalizace samé.

V BL byl rovněž zveřejněn názor, že

Hypotéza, že československá společnost přijala spontánně byť jen část normalizace, je jistě odvážná, ale není doložená. Je možné, že nešlo o politickou kulturu, ale kulturní politiku.

Jeden z titulků BL se ptá "Co způsobilo, že lidé Husákovu normalizaci přijali"? Velmi zjednoduše lze odpovědět: Co jim zbývalo?

Půjdeme-li trochu dál, lze argumentovat, že, jakkoli přinesl srpen 1968 určitou změnu politického kursu a následné čistky mezi komunisty, život většiny lidí se příliš nezměnil. Prvních 8 měsíců roku 1968 uteklo příliš rychle na to, aby se zabudovaly do podvědomí lidí a ovlivnily jejich další jednání.

Husákově normalizaci trvalo několik měsíců, než se probudila k životu. Přístup komunistů k obnově moci byl opět založen na představě, že půjde ovlivňováním myšlení. Na to ale byli lidi zvyklí. Uměli číst mezi řádky a hledat politické narážky i tam, kde ani nebyly. Proto i normalizace nakonec vyšuměla jako mnoho jiných akcí.

Normalizace přinesla do hry nový, velmi nepříjemný prvek. Občan se měl vyjádřit, že souhlasí s přátelskou pomocí poskytnutou armádami pěti zemí. Ne anonymně někde na náměstí, ale při individuálních prověrkách, které byly součástí pracovního hodnocení, ale individuálně a s vlastnoručním podpisem. Jakmile se moc nasytila podpisy pod souhlasem, život se začal vracet do starších kolejí.

V BL posledních dnů je možné najít tuto myšlenku:

Vsuvka "jak se zdá" mírní kategoričnost tohoto výroku, ale i tak jde o tvrzení na hranici nesmyslu. Je pravda, že se trh v sedmdesátých a osmdesátých letech postupně saturoval (auta, barevné televizory, elektronika a oblečení) a lidé mohli proměnit svoje úspory za spotřební zboží a další věci. Byl to ale postupný proces, který probíhal mimo normalizační projekt. Nadšení s tím spojeno nebylo. Konsumerismus na dluh přinesl až Klausův model.

Ani ústup do soukromí nebyl v době normalizace tak významný, jak se nyní spekuluje. Komunistům samozřejmě neuniklo, že doba masového nadšení je nevratně pryč a že po srpnu 1968 nemohou příliš počítat s tím, že se lidé budou do strany dobrovolně hlásit. Vstoupit do KSČ se stalo značně nepopulární a kandidáta na členství často čekalo ponížení od kolegů a známých. Komunisté se ale snažili zapojit lidi do brigád socialistické práce, do ROH i do různých kulturních akcí. Někdy uspěli, někdy ne.

Není bez zajímavosti, že Petr Nečas nezahrnul období normalizace do výčtu let, kdy jsme podle něj žili v otroctví a nevolnictví.

Mezi obdobími 1948-53 a 1969-74 ale existuje paralela. V obou obdobích se režim snažil upevnit svoji moc, v obou byly hranicemi zájmy velmocí. V obou případech došlo k vnitrostranickým čistkám a jistému stupni represí, které se většiny obyvatel v podstatě nedotýkaly. Následně pak docházelo k postupnému uvolnění až do stavu, v němž platila replika z Cimrmanova Dobytí severního pólu: "Tak pravda, pod (Rakouskem) ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet".

Tvrzení, že československá veřejnost přijala novou (Husákovu) politickou kulturu spontánně, je přehnané. Blíže pravdě je, že po šoku ze zmíněných prověrek lidem došlo, že se nemusejí vývojem nadměrně vzrušovat. Strana si odškrtla, že lidé souhlasí a nechala to být.

Tvrzení, že většina lidí v komunistickém Československu nebyla v opozici vůči komunistickému režimu, že lidé neměli měli pocit, že jsou utlačováni a že nečekali na první možnou příležitost k povstání, je pravdivé. V Československu ovšem současně existoval vnější propagandou živený nekritický obdiv k Západu. Dokonce i nezaměstnanost byla považována za civilizační výdobytek, který v Československu chyběl. Nepracovat, brát podporu a užívat si s děvkama v Praze jako západní Němci, to by bylo ono! Po roce 1989, kdy se nezaměstnanost vrátila, touha po ni vymizela.

V této souvislosti je nutné zdůraznit, že ani disidenti neměli program, natož akční, který by vzbudil větší pozornost. Lze spekulovat o tom, zda to byla dohoda s režimem, neochota sdílet finanční prostředky přicházející zvenčí, intelektuální nadřazenost některých jedinců či skupin nebo kombinace těchto a případně dalších faktorů. Zdá se, že disidenství nebylo způsobem boje, ale životním stylem.

Komunistická strana se samozřejmě snažila ovlivňovat kulturní scénu, protože to vyžadovala logika ovlivňování myšlení občanů.

Každá moc tak činí ve svůj prospěch a podle svých kriterií. O tom, že Elvis Presley byl v počátcích své kariéry trnem v oku konservativního amerického venkova, který mu zakazoval vystoupení, se příliš nemluví. Podobné lze říci o významné angažovanosti některých umělců v boji za lidská práva černochů a proti válce ve Vietnamu. Písničky proti válce v Iráku nebo Afghanistánu pravděpodobně ani neexistují, protože by bylo nevlastenecké (neamerické) nepodporovat presidenta, ať je jeho idiocie jakkoli veliká a nebezpečná. Větu o pevném semknutí kolem vedení ostatně známe z českých předsametových luhů docela dobře.

Husák při svém nástupu k moci zdědil specifickou situaci v kulturní oblasti: nadprůměrně vzdělaný národ, úspěšný filmový průmysl, obrovský zájem o divadlo, literaturu a hudbu. To vše s rozvinutou infrastrukturou a velkým počtem profesionálů, kteří se chtěli a potřebovali uplatnit.

Stejně jako disidentství není ani tato oblast objektivně zmapována. Bez znalosti vztahů mezi umělci a poměrů ve filmu, TV a divadle, není možné jednoznačně říci, jak se kulturní politika KSČ podepsala na úspěších či neúspěších v kulturní sféře. Nedá se dost dobře odlišit, co se stalo proto a nebo přesto, že komunisté vládli. Tvrzení, jak všichni trpěli (když nic jiného, protože v koutku nadávali na komunisty), zní nadsazeně při pohledu na vytíženost jednotlivých umělců.

Příchod nových lidí k moci (po roce 1969) jistě vedl k tomu, že "nová košťata" považovala za nutné prokazovat vlastní zametací schopnost. Tak je tomu vždy. Po roce 1989 nepustili "noví" zpátky do Činoherního klubu Jana Kačera a jiní se zase postarali o to, aby pokus o vzkříšení Krejčova Divadla za branou II neměl dlouhého trvání.

Zásahy KSČ do kultury měly patrně daleko víc obranný charakter než prosazování specifických politických a ideologických záměrů. A je pravděpodobné, že ve straně samé nepanovala úplná shoda. Je známé, že se "skalní komunisté" jako Jiří Sequens a Jiřina Švorcová snažili proti některým omezením jít a pomoci postiženým a nebo ohroženým kolegům. Zdeněk Svěrák vzpomíná, že se Jiřina Švorcová několikrát zastala Divadla Járy Cimrmana. Sequens naopak obsadil Radka Brzobohatého v době, kdy byl na indexu kvůli filmu Ucho.

TV seriály samozřejmě nebyly produktem komunistické ideologie. Daleko dřív, než přišla Nemocnice, uchvátila české diváky Sága rodu Forsythů. To, že vedle Nemocnice měl v Německu úspěch i Major Zeman, je daleko víc vizitkou uměleckých kvalit těchto seriálů než důkazem politické slepoty Němců.

Je jistě možné vyslovit hypotézu, že "Nemocnice na kraji města byla oslavou socialistického zdravotnictví", ale shlédnutí seriálu ji lehce vyvrátí. Nemocnice je především studií erotických vztahů a lidských charakterů. Zdravotnictví bylo jen pozadím, na němž postavy lépe vynikly.

S odstupem času, který přivál politickou korektnost, lze ale bezpečně říci, že v dnešní době by takové dílo mohlo jen těžko vzniknout, protože je nepřípustné, aby doktoři souložili se sestřičkami, nebo aby lékařka měla poměr s pacientem.

Systém jedné strany trval v Československu příliš dlouho na to, aby mohl trvale vzbuzovat naděje jdoucí proti západní propagandě. V západních demokraciích se vládnoucí strany často mění po několika volebních obdobích. Tamní veřejnost ovšem ví, že to na výsledku příliš nezmění. Konec konců politici jsou loutky, často s anonymními vodiči. Unavený volič je ale výhodný, protože vidina změny zatemňuje jeho obzory. Stejné je možné tvrdit i o cinkání klíči na náměstích.

V roce 1989 nestál občan před skutečnou volbou, ale před ilusí změny. Čtenář si možná vzpomene na to, že Havel režíroval Dubčeka, aby na Václavském náměstí nemluvil příliš dlouho. Lidé si prý zatleskají, zacikají klíči a půjdou spokojeně domů.

Nikdo z nastupující garnitury politiků tehdy ani vzdáleně nepřipustil, že za dvacet let bude půl miliónu nezaměstnaných, místa ve vládě se budou kupovat a noví majitelé moci se budou hamižit po nemovitostech, drahých automobilech a budou přednostně utahovat opasky těch nejchudších. Je dokonce pravděpodobné, že komunisti byli ponecháni v obraze jako křoví zakrývající skutečnou podstatu změn.

Místo exkursí do minulosti by bylo potřebnější studovat, proč se československá společnost tak snadno nechala vmanévrovat do současného stavu.

Lidé se samozřejmě nevracejí k minulému režimu proto, že by postrádali jeho instituce a nedostatky. Zpátky je vede zjištění, že se stali obětí neskutečného podvodu, který, bez nebezpečí postihu, provádějí nově vzniklí zbohatlíci. Plníce vlastní kapsy, vykřikují hesla o rozpočtové odpovědnosti, a rozmělňují dřívější sociální jistoty. Jen tak na okraj: vzorem rozpočtové odpovědnosti byly československé vlády před rokem 1989.

K tomu přistupuje poznání, že se člověk havlovskými žvásty o svobodě a oportunistických zelinářích nenasytí a že k životu v nevolnictví a otroctví může vést i cesta garantovaná Nečasem a jeho vládou.