Nejde o Jocha -- jde o mnohem víc

25. 8. 2010 / Miroslav Polreich

Uvažování pana Jocha sleduji již mnoho let, protože jeho výstupy nejsou nikdy bezobsažné a nelze mu upřít inteligenci v jeho dosti přesném vyjádření smyslu jeho osobní tendence. Jsem schopen některé jeho teze chápat a argumentačně ocenit. Nejsem tudíž nyní v relaci jeho uvažování ničím překvapen. Stane se poradcem a současnou kritiku se snaží aktivně odrážet. Místo poradce však umožňuje dát jinou váhu názorovým konstrukcím, než řekněme, v jeho dosavadním akademickém hájemství. (pokud to vyhovuje CEVRO a nezajistí mu oponenta – proč ne). Dostává však místo, které může operativně ovlivnit názorové směřování ve  „vládní“ exekutivní oblasti.

Správně opakuje, že je nutno „ctít zákon“, který je pro všechny stejný, ale na svoji obranu dodává, že jeho úvahy jsou „úvahy společenské“, nebo dokonce „filozofická zamyšlení“ ( ta se administrativně nenapadají) a která pochopitelně nemají zákonná omezení a jsou tudíž bez hranic.

Aniž by bylo potřeba dále citovat výroky, podstatný směr všech jeho výstupů je znám. Je v síle individualizmu jednotlivce (mimořádného), v jeho víře v sebe, která může končit v oprávněném pocitu nadřazenosti.

Lidská práva vždy byla a jsou skutečně zneužitelná mocí dokonce státní. Jsme vedeni k pochopení, že se vztahují k člověku (jednomu každému). Určité zaplevelení v oblasti mezinárodního práva podsouvající tuto ochranou pod suverénní stát naráží proto na tendenci po nutné změně. Vždyť nositelem a subjektem ohrožení je individuelní člověk. Hraniční prvek suverenity je třeba zrušit a hájit individuelního člověka kdekoliv. Nakonec stát je jenom umělý útvar. Lidé jsou tu od boha či přirozenosti. Přemýšlejme dále a jsme u filozofického zamyšlení pana Jocha. Je to úvaha ne ve smyslu zákona, ale jak jsme poučeni ve společenské oblasti. Ty mohou jít i mimo zákon pokud nebudeme mít dostatek času a síly zákon přizpůsobit. Ten se tvoří formou politického vlivu a „dobré“ rady v tomto směru.

Jochovi je možno rozumět, premiérovi již ne tak dobře. Můžeme ho litovat, nebo mít i strach. Obávám se proto, že kritika různých citací (i vytržených ze souvislostí) zastiňuje podstatu věci – jeho „úvahu společenskou“ a „filozofické zamyšlení“. Kde však je společenská nebezpečnost těchto bezbřehých (mimo zákon) úvah?

Jedná se o teoretickou a ideovou výzbroj pro každého. Problém je v tom, že dává jednoznačný argument k operativní a později dokonce organizační linii tomu, kdo cítí možnost akce a to bez hranic suverénního státu. Pak filozofové a společenští poradci ztrácí svoji funkci. I fašizmus dostával své impulsy na základě „dobrých“ motivů. Ať již v národním či dokonce lidsko-právním zájmu (Mnichov o útlaku menšiny). A to vše v tak kulturním prostředí jakým Německo bylo.

Nakonec Jochovo „mučení jako diskonfort“ je jasným projevem nebezpečnosti jeho uvažování. On dává ideovou a intelektuální možnost k ospravedlnění této formy řízení zahraniční politiky (další poradenská funkce). Míru diskonfortu si stanoví však každý, kdo operativně tohoto návodu mučení využije sám. Dosavadní praxe užití těchto metod není jenom problematická, je zavrženíhodná.

Obrana pan Jocha“: „Já budu radit, rozhodnutí je na premiérovi“. Místo poradce má mít ale svůj relevantní účel. Proto mně pro jmenování chybí motiv či nejsem v situaci ho chápat. Je podstatné znát úvahu pana premiéra při nutnosti tohoto výběru, i když se nabízí v současné situaci pro krizi ODS nová rázná a snad i populistická cesta. Ty však mívají i špatné konce, přestože mohou začínat u ideově se rozmáchnutého intelektuála.

Vytisknout