MONITOR JANA PAULA:

Přijeďte na návštěvu kdykoliv, naši pacienti nejsou přece děti!

27. 8. 2010 / Jan Paul

Položil jsem sluchátko a nevěřil svým uším, je vůbec něco podobného možné v české nemocnici? Ano je, ve Vojenské ústřední nemocnici v Praze, a jsem rád, že to mohu napsat. Když jsem před jednadvacátou hodinou večerní vstoupil na lůžkové oddělení neurochirurgické kliniky, kde je můj blízký příbuzný hospitalizován, opět mě překvapila vstřícnost zdravotního personálu. Žádná frustrace, otrávenost, ale naopak milé úsměvy.

Pochopení sester pro můj problém, a viditelný zájem na tom, aby jejich pacient byl v častém kontaktu s příbuznými, bylo něco úplně jiného, než co jsem zažil při nedávné hospitalizaci v pražské nemocnici ve Vysočanech. Nemohl jsem přijet na návštěvu dříve, neboť jsem byl závislý na svém synovi, který mě mohl do VÚN dovézt autem až po své práci. Před necelým měsícem jsem si vlastní hloupostí zlomil stydkou pánevní kost pádem ze stromu na dlažbu.

To se tak někdy stane, když si o sobě začne člověk zase myslet víc, než je schopen prokázat. Bylo to jako kdybych vstoupil do ringu, a protivník mě k zemi sundal KO prvním úderem a bez jediného slova. Kdysi jsem napsal, že nás odvezou rychle auta záchranné služby, aby nás strčili do náruče baziliščí přetvářky frustrovaných zdravotníků. Konečně jsem to mohl pocítit na vlastní kůži, připadal jsem si jako v mateřské škole v době hluboké totality.

Monika Málová srovnává v Britských listech svoji zkušenost ze skotské a české nemocnice, píše o slušnosti a zdvořilosti skotských zdravotníků, a o aroganci českých zdravotníků v nejmenovaném zdravotním zařízení. Na jiném místě jiný autor píše, že české zdravotnictví žije z vydírání personálu, protože drahé vybavení a léčba jsou sponzorovány platy zdravotníků, a následná frustrace a přetížení personálu jsou téměř zákonité.

Pacient nepotřebuje znát pozadí a důvody, vnímá jen realitu. Ležel jsem ve vysočanské nemocnici pouhých pět dnů, vlastně jenom dva, protože ten třetí už jsem se pomalu začal stavět na nohy, respektive na berle, které mi po pěti hodinách přinesly dvě dívenky, údajně rehabilitační sestry, které je ne a ne složit dohromady, a protože už jsem je opravdu potřeboval, smontoval jsem si je nakonec sám, a šťastně se odbelhal na toaletu.

Při přijetí a během hospitalizace mi nikdo z lékařů a sester nepodal ruku, a snad jen jeden lékař se mi představil jménem. Komických situací jako tu s berlemi jsem zažil hodně, a uvědomil jsem si, že pokud se chce pacient něco dozvědět, musí se neustále ptát, a pak ještě analyzovat a třídit, protože se kusé informace zdravotníků od sebe značně liší. Měl jsem velké štěstí, má zlomenina srůstá sama, bez operace, infuzí, jakýchkoliv invazivních zákroků.

Šlo jen o to protrpět v prvních dnech bolesti, a svůj krátký nucený pobyt v českém zdravotním zařízení, kde levá ruka neví co dělá pravá, a pacient je nesvéprávné děcko. Je mi líto starých lidí odkázaných na tyto evropské služby, kteří musí jen odevzdaně ležet a čekat, co s nimi bude. Oni už většinou nemohou vzít rozhodování do svých rukou, a přitom to je právě to, co bychom my pacienti měli dělat, měli bychom se vzpříčit, a měli bychom se ozvat.

Můj kamarád, pětasedmdesátiletý důchodce s kterým jsem se na pokoji sblížil, mi ale dával jinou radu: "Víš, oni s tebou mají jeden problém, ty po nich chceš neustále moc věcí najednou". Rozesmálo mě to, ale uvědomil jsem si jak velkou měl pravdu. Pacient by prostě neměl nic chtít, nic žádat, o nic prosit, natož o možnost večerní návštěvy příbuzného, měl by jak se říká hezky česky držet hubu, jenomže ani to bohužel nevyloudí z tváří sester úsměv.

Až na jednu jedinou, milou a vstřícnou sestřičku jsem měl pocit, že jsem těm ostatním musel něco vážného provést, minimálně to, že jsem ocitnul v jejich péči. Myslím, že chirurgické oddělení vysočanské nemocnice bylo také rádo, když jsem je opouštěl. Nikdo mi na cestu nezamával, ruku jsem jim musel podat já sám. Abych nebyl závěrem jen negativní, oblíbené vlašské ořechy mi sice nenosili, ale vegetariánská strava byla překvapivě dobrá. Aspoň něco.

Epilog

Včera jsem byl ve vysočanské nemocnici na kontrole, a sestra mi podala mezi dveřmi papír se slovy : zajděte si na rentgen a pak přijďte. O závadnosti třetího rentgenu během jednoho měsíce vám řekne jenom lékař, který vám vypsal žádanku. Aha, zamyslel jsem se, a vrátil se zpět, nejsem přece ovce která udělá to, co se jí řekne. Vstupuji do vyšetřovny, podle českého zvyku se představuji lékaři jménem já, a podávám mu ruku s doplňujícími otázkami.

Potřebujeme vědět, jestli zlomenina srůstá jak má, apeluje na mě lékař. A co budete dělat když zjistíte, že srůstá špatně? To se uvidí, odpověděl lékař, ale asi srůstá dobře když jste k nám došel. Vím, že srůstá dobře pane doktore, namítám, podívejte, co už umím. Předvádím lékaři pokleknutí a několik sklapovaček. Za půl hodiny se vracím pro dobrou zprávu, na snímku je vše v pořádku, pokud nebudu potřebovat, už k nim na kontrolu nemusím chodit.

Vycházím ven, a vůbec si nepřipadám jako exot. Pacient má svá práva, má právo dozvědět se vše, co souvisí s lékařským vyšetřením a jeho zdravím. Stále na to nejsme zvyklí a zdravotníci také ne. Jsou takoví, jakými jim dovolíme být. Myslím, že lidé by měli za sebe převzít větší odpovědnost, a nenechávat vše na lidech, kteří jsou omylní stejně jako my. Je to náš letitý problém s autoritami, před nimiž lidé mají stále tendenci se pokorně krčit. Jenže co je příčina?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 27.8. 2010