Nápadný půvab pravicových diktatur

28. 8. 2010 / Ivan Černý

V posledních dnech je slyšet, většinou v souvislosti s Romanem Jochem, uznalá slova nebo aspoň určitý stupeň pochopení pro Augusta Pinocheta a obecně pro pravicové diktatury. Ty přitom fungují většinou dost podobně a stejně brutálně jako fašistické režimy v meziválečné a poválečné Evropě. Takové autoritativní režimy prý stabilizují - normalizují (!) politické poměry a na rozdíl od levicových diktatur, které jsou z principu škodlivé a odpuzující, ještě přinášejí zemím ekonomický prospěch (tedy až na pár vyjímek, jako třeba Argentina, Guatemala, vláda plukovníků v Řecku atd., ale ty zřejmě jen potvrzují pravidlo). Pinochetovu kouzlu propadl kdysi také Václav Benda, a i dnes má Pinochet mezi domácími intelektuály mnoho upřímných obdivovatelů.

Pokusím se teď stručně převyprávět jednu starou historii o významném španělském intelektuálovi a o jeho dramatickém rozchodu s pravicovou diktaturou, pro kterou měl zpočátku pochopení. V červnu 1936 se v části Španělska dostal vojenským převratem k moci generál Franco. Podporu mezi vzdělanci měl minimální, o to cennější pro něj byla podpora ze strany významného filozofa a literáta, Miguela de Unamuno, tehdy rektora univerzity v Salamance.

Unamuno si od vojenského autoritativního režimu sliboval uklidnění rozbouřené politické situace v zemi. To pak skutečně nastalo, po třech letech občanské války a po statisících padlých na bojištích a dalších statisících popravených bez soudu a naházených do hromadných hrobů -- ticho pak bylo přímo mrtvolné a trvalo dost dlouho. Ale zpátky do podzimu 1936, kdy byla Salamanka v rukou povstalců a Umanuno byl rektorem tamní univerzity. V říjnu 1936 už měl Unamuno zprávy o tom, jak postupně mizí jeho přátelé a stávají se obětí řádění nacionalistů.

K otevřenému konfliktu filozofa s režimem došlo 12. října 1936. Na slavnostním shromáždění v aule univerzity rektor Unamuno zastupoval nepřítomného generála Franka. Fašistický generál Millán Astray, válečný invalida, tam ve svém vystoupení napadl Basky a Katalánce jako vředy na těle vlasti, které se musí vyříznout aby se země očistila, a zakončil projev výkřikem "iViva la muerte!". Ozvěnou mu bylo skandování přítomných fašistů.

Unamuno byl Bask, a (nejen proto) odpověděl. Kromě jiného řekl "Venceréis, pero no convenceréis. Zvítězíte, protože máte brutální sílu. Nepřesvědčíte, protože přesvědčit znamená přemluvit. Abyste přemluvili, musíte mít to, co vám chybí: Důvod a právo bojovat. Myslím že je zbytečné žádat vás, abyste mysleli na Španělsko".

Nastala vřava a dav fašistů by byl Unamuna lynčoval, kdyby ho k autu neodvedla Frankova manželka Carmen Polo. Zemřel v domácím vězení o tři měsíce později, režim ho ale stejně propagandisticky zneužíval dál.

Španělsko prodělalo vývoj od diktatury k demokracii, včetně nenásilné změny poměrů po smrti diktátora (trochu to připomíná naši sametovou "revoluci"). Zavedli tam institut zvaný "punto final", a důsledně jej dodržují, jak se nedávno přesvědčil při svých poměrně mírných pokusech soudce Garzón. Půl milionu mrtvých je pádný důvod.

Český většinový (?) postoj k otázce tlustých čar je dvojznačný, podle toho o jakou čáru se jedná. Tlustá čára, namalovaná Benešovou amnestií zločinů proti lidskosti, spáchaných v roce 1945, má velkou podporu. Tlustou čáru za komunistickou totalitou nikdo naštěstí dělat nechce, občas se ale dost blbne opačným směrem -- viz mašíniáda, Kunderův případ a další podobné šarády.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 27.8. 2010