"To jako Žid vím"?

26. 8. 2010 / Miloš Dokulil

Bude to velmi tenký led, na který teď o tom pozdním létě vstoupím. To vím. Kdyby tu bylo mládí v žilách, byla by aspoň v něm omluva. Takže takto?

Tuto část titulku jsem si přečetl náhodou (a zadarmo, byť dokonce nechtě) z novin cestujícího v tramvaji o dvě řady před sebou. Bylo to v dnešní MFD. Zřejmě se jednalo v řádcích pod titulkem o problematice lidských práv. Zájemce o tuto závažnou tématiku si článek jistě rád přečte. (S přílohou, za 18 Kč. Takže ne zrovna kale se dopouštím hloupě tutlané inzerce.)

Nevím zatím, o čem přesně se v článku psalo. Jen si troufnu připomenout, nač asi článek v novinách nemá "prostor". Výraz "Žid", s velkým počátečním písmenem, znamená graficky příslušnost k národu. Tentýž výraz, ale psaný "žid", označuje náboženskou příslušnost. Tohle splývalo pro biblické časy; takže nositelé a udržovatelé hebrejské tradice byli "Židy".

Dnes existuje stát Izrael, takže už tu budeme mít problém. Za "Izraelce" můžeme považovat tamní židy. Přitom jsou občany Izraele také na jeho území usazení Palestinci. Ti pochopitelně "Izraelci" nejsou, i když -- jako občané Izraele -- mají občanská práva (třeba právo volit a být volen do izraelského parlamentu). A pak tu máme miliony židů mimo území Izraele (od ortodoxních, přes liberální, až po ty nábožensky vlažné). Pro dobu před vznikem státu Izrael a zhruba hned po dobytí Jeruzaléma římskými vojsky roku 70 našeho letopočtu by nebylo jen gramatickým problémem, jak nositele židovské tradice v diaspoře nazývat. Důraz na víru by z příslušníků diaspory činil především "židy". Jako příslušníci násilně rozptýleného národa po pádu Jeruzaléma by zároveň byli "Židy". Obojí svým způsobem ovšem splývalo. S převahou náboženské úcty k vlastní tradici dané Torou (především odkazem výrazně rekapitulovaným v Deuteronomiu, hebrejsky "Devarim", 5. kniha Mojžíšova).

Pokud si připomeneme, že po tzv. babylónském zajetí nemálo Židů nevyužilo možnosti vrátit se do vlasti, protože se zřejmě během těch dvou generací již "zabydleli" v zemi zprvu nuceného pobytu, byli pak nadále spíše jen "židy". Vždyť nadále udržovali své náboženské rituály a víru, která je doprovázela. Přitom přijali dobrovolně svou novou -- a zprvu vnucenou -- státnost. Málokdo z nás se asi zamýšlí nad tím, že židé přinášeli všude, kam přišli, svou podnikavost (protože především křesťané jim jiná zaměstnání zakazovali vykonávat). Také by se nemělo mezi námi zapomínat na svévolná ukrutenství, kterým byli židé vystaveni především během druhé světové války od nacistů.

(Nedávno bylo také výročí, kdy po víc než dvouletém riskantním úkrytu německé Gestapo po udání odhalilo úkryt rodiny Frankovy, kde psala svůj deník tehdy už 15-letá Annie, Anička. K zatčení došlo 4. srpna 1944. Všech osm skrývajících se židů bylo rychle odsunuto do koncentračních táborů. Autorka deníku zemřela v březnu 1945 na tyfus. Ale její deník se kupodivu uchoval a vyšel hned roku 1947. Byl přeložen do víc jak 50 jazyků. Četli jste o tom zbytečném a nelidském utrpení? Četli jste také o neokázalém a existenčně nanejvýš riskantním počínání těch, kteří se -- s úspěchem, byť dočasným -- pokusili vyrvat s nasazením vlastního života pár životů jiných ze spárů zvlčilé okupační moci?)

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 26.8. 2010