Úvahy o současné české společnosti

26. 8. 2010 / Václav Adam

Pokusím se nejprve popsat současnou českou společnost. Já jsem byl vychován tak, že jsem byl vždy veden ke skromnosti a k tomu, abych se nad nikoho nepovyšoval. Rodiče mu říkali, jak jsme chudí a že nemám tedy zbytečně utrácet, raději šetřit, kde se dá. Náš otec nám dokonce často zhasínal světlo, aby se neplýtvalo. Později jsem zjistil, že vlastně chudí vůbec nejsme. Naopak, že jsme bohatší než většina lidí v našem okolí. A mnozí pravicoví voliči by se jistě uzáviděli k smrti (pravice často poukazuje na závist ze strany levice, ale zde spíše platí "podle sebe soudím tebe"). Dnes je však opačný trend -- lidé se snaží působit bohatší, než ve skutečnosti jsou. Už se nenosí přísloví "chudoba cti netratí", naopak chudoba je považována za něco ostudného. A tak mnoho lidí si kupuje nablýskané nové věci i za cenu vlastního zadlužení. Aby prostě ukázali, že na to mají.

V českém mediálním prostředí je dehonestováno tradiční české plebejství. Vezměme si například bulvár, kde jsou pod palbou kritiky ty osobnosti, které se třeba nechají vyfotit v teplákách, nebo jsou přistiženi, jak pijí pivo z kelímku. Naopak jsou oceňovány ty celebrity, které mají drahé šaty, auta, šperky. A český plebs, který tyto zprávy denně čte (respektive je jimi masírován) pak také touží patřit mezi ty "na výsluní". I toto je důvodem, proč lidé s podprůměrnými platy volí pravicové "stavovské" strany. Hovořil jsem o tom s člověkem, který má státní zkoušku z psychologie a dozvěděl jsem se řadu zajímavých věcí. Výše zmíněný fenomén se nazývá "identifikace prostřednictvím sugesce". Když nehezká obézní žena uvidí reklamu, ve které se maže krémem nějaké značky modelka Claudia Schifferová, tak si ten krém koupí, protože si myslí, že bude také tak krásná. A stejně tak mnoho lidí volí TOP 09, protože chtějí být těmi aristokraty, boháči, úspěšnými podnikateli a manažery.

Nebo další příklad -- při procházkách městem potkávám "pejskaře" a snad 80% z nich má zlatého retvívra. Což o to, je to krásný pes, i když poměrně drahý, i tím co sežere. Myslím si, že za masovým pořizováním psa této rasy je určité snobství -- snaha patřit mezi smetánku. Ale copak si ti lidé neuvědomují, že když něco má každý, přestává to být luxusem? Jsou rodiny, které jsou velmi chudé, ale jedou do Prahy na premiéru filmu Avatar, protože by prý byly úplně "out" před svými známými, kolegy, spolužáky, kdyby ho neviděly. Ano, i na toto tečou peníze ze sociálního systému. Teď se možná pravicový čtenář zaraduje, jak jsem mu nahrál na smeč. Ale ono je to trošku jinak, ti lidé by se raději zadlužili nebo hladověli, ale Avatar prostě musí vidět, aby nebyli "společensky vyřízení". Je tedy naše společnost individualistická nebo je stále kolektivistická a stádní, ale nesprávným směrem?

V českém mediálním prostoru je kladen důraz na úspěch za každou cenu, na kariéru, na okázalou spotřebu. I toto je pravděpodobně jednou z příčin zvýšené agresivity ve společnosti, projevující se například agresivitou v silničním provozu. Lidé prostě musí být úspěšní, a tak často i úspěch předstírají. Při výše zmíněném rozhovoru s člověkem vzdělaným v psychologii jsem byl seznámen také s jeho postřehem, že pozoruje na spoustě lidí, se kterými se běžně setkává, schizoidní chování. To znamená, že ti lidé se chovají jinak na veřejnosti a jinak v soukromí. Na veřejnosti se obvykle snaží působit tvrdě a neohroženě, ale ve skutečnosti jsou křehcí a nejistí. Současná česká společnost je nemocná.

Jak napsal pan Rázl, česká sociální demokracie tu již zdiskreditovala úsloví "myslím to upřímně". Podobně je terčem posměchu i spojení "obyčejní lidé", rovněž se objevivší v kampani ČSSD. Ale je to jen chyba ČSSD? (Pravice tu v minulosti zase zdiskreditovala slovo "poctivost".) Heslo ČSSD "Lepší budoucnost pro obyčejné lidi" bylo krásným sociálnědemokratickým sloganem. Ale ČSSD si neuvědomila, že ho nasazuje do nemocné společnosti, jež má navíc (hlavně nejmladší generace) vymyté mozky. Především mladé generaci bude složité přiblížit sociálnědemokratické hodnoty. Hlavně na mladou generaci jsou totiž směrovány různé antikomunistické a potažmo antilevicové kampaně. Mladým lidem pak chybí historický kontext, aby mohli některé věci z minulosti pochopit. Ale o tom jsem psal již dříve.

Také je zajímavé, jak rychle se v České republice začaly objevovat jevy, které známe z prvorepublikových filmů "pro pamětníky". Například to, že starší, finančně velmi dobře zabezpečení muži mají mladé milenky. V dnešní době často kvůli nim opouštějí své manželky, které jim pomohly vybudovat kariéru, praly ty ponožky atd. a dochází k rozvodům, čímž trpí hlavně děti. Ty nové manželky (milenky) to pak těm starším mužům vrací, když věkový rozdíl začne být neúnosný, podvádějí je s mladšími muži. Samozřejmě, úspěšní muži neměli nouzi o milenky nikdy, ani za tzv. socialismu a je přirozené, že tak jako muže přitahuje na ženách krásné tělo, ženy jsou přitahovány úspěšnými, charismatickými muži. Ale je třeba si uvědomit, že v čím více hierarchické společnosti budeme žít, tím budou tyto jevy častější.

Lukáš Rázl hovoří o tom, že současný volič neslyší na solidaritu a je ochoten se solidarizovat pouze se členy vlastní rodiny. Ale je to tak správně? S tím se máme smířit? Lukáš Rázl radí ČSSD, aby se modernizovala po vzoru svých sester Labour Party ve Velké Británii a SPD v Německu. Ale právě tyto koncepce byly poraženy ve volbách a jsou terčem kritiky, samozřejmě především zleva, že upevnily moc nadnárodního kapitálu a podílely se tak na současné ekonomické krizi. V krizi se ukázaly jako slabé neoliberální modely (Irsko, Lotyšsko), naopak se ukázaly jako silné tradiční sociální státy (Dánsko a jiné skandinávské země). Dokonce i současná česká pravicová vláda si dává za vzor Skandinávii.

Lukáš Rázl také napsal, že čím dál méně lidí je zaměstnáno v dělnických profesích, a proto musí sociální demokracie změnit svou strategii. Tak za prvé, dělnické profese jsou stále žádané, i když je dnes módní nazývat třeba manipulačního dělníka "specialista logistiky". Za druhé, to, že více lidí pracuje v sektoru služeb, přece nemění nic na tom, že jsou v závislém postavení, a že se dožadují pracovně-právní ochrany. Vždyť současné záměry pravicové koalice na "zpružnění" pracovního trhu se setkaly se značným odporem české veřejnosti.

Velmi rozšířeným mýtem u české veřejnosti je tvrzení, že česká sociální demokracie je příliš levicová. Že je nalevo od jejích sesterských stran v západní Evropě. Je tomu tak? Jak tu levicovost měřit? Asi nejlepším kritériem je "míra přerozdělování", tedy podíl daní na hrubém domácím produktu. A Česká republika má podprůměrnou daňovou kvótu v rámci Evropské unie. A především "staré" země EU mají výrazně vyšší daně i daňovou progresi než Česká republika. Samozřejmě toto kritérium není úplně vypovídající (jde i o celkové nastavení veřejných financí), nicméně je zřejmé, že ČSSD je naopak méně levicová, než je u soc.dem. stran na západě běžné.

Vůbec sociální demokracie podle mě, co se týče daní, špatně komunikuje s českou veřejností. Pravicoví oponenti upozorňují na to, že levice jen slibuje, ale už neříká B, tedy že stát jim může dát jen to, co jim předtím sebere. (A mají do značné míry pravdu, jestliže se tady i za vlád ČSSD téměř vše zprivatizovalo, stát má většinu svých peněz z daní občanů). Ale pravice zase neříká C, tedy, že pokud určité služby nebude poskytovat stát, budou si to muset občané sami kupovat u soukromých institucí. A lze předpokládat, že tyto instituce je budou brát mnohem více "na hůl" než stát. Jsem rád, že se v českých televizích čas od času objevují americké filmy, které varují před praktikami soukromých zdravotních pojišťoven (John Q. , Vyvolávač deště).

Cesta k vítězství české levice podle mého názoru spočívá v tom, aby začala dělat politiku "zdola". Švédská sociální demokracie byla úspěšná proto, že většina zaměstnanců byla organizována v odborech a většina členů odborů byla zároveň členy sociálnědemokratické strany. Tato organizovanost zdola vedla k vysoké volební účasti. A jak upozorňují mnozí politologové -- vyšší volební účast nahrává sociální demokracii. Tato cesta se jistě nelíbí mnoha funkcionářům ČSSD i KSČM. Protože jejich "jánabráchismem" vydobyté pozice by mohly být ohroženy. Levicové strany by se měly více otevřít široké veřejnosti a spolupracovat s odbory, zájmovými spolky, různými iniciativami. Měly by se snažit zvýšit členskou základnu a pak bude mít i smysl rozšiřovat prvky přímé demokracie uvnitř stranického života. Měly by navázat kontakty s ideově blízkou odbornou veřejností. Píšu zvenčí, neznám skutečný stav věcí v našich politických stranách, ale je řada signálů, že nefungují správně.

A je nutné i propagovat tradiční sociálnědemokratické hodnoty. Dá se snad říci, že tyto hodnoty akcentuje francouzský film Hračka z roku 1976 od režiséra Francise Vebera, s Pierrem Richardem v hlavní roli. Tento film jsem viděl v české televizi asi jen jedenkrát, a to někdy v polovině 90. let. Ale mám jej na DVD. Není to typický "richardovský" film, jedná se spíše o tragikomedii, která má myšlenku.

Novinář Francois Perrin (P. Richard) získá po dlouhé době bez zaměstnání práci na zkušební dobu. Když dělá reportáž v obchodním domě, patřícím též jeho zaměstnavateli, mocnému magnátovi, právě tam přišel nakupovat synek jeho nejvyššího šéfa Eric. Všimne si Perrina a chce si ho mermomocí koupit jako hračku. Nikdo si nechce mocného magnáta rozhněvat, a tak na šílený nápad jeho syna přistoupí. Chlapec žije v luxusním domě, který vypadá spíše jako zámek, má spoustu drahých a nejmodernějších hraček. A k Francoisovi se chová jako k věci, jako by mu skutečně patřil.

Francois postupně pochopí, proč se chlapec takto chová. U otce je na prázdninách, protože je z rozvedeného manželství. A nenávidí novou manželku svého otce, která je velmi krásná a o mnoho mladší a která vyšoupla jeho matku. A on pochopil, že si ji otec vlastně koupil, a tak se rozhodne mu to oplatit a koupit si také živého člověka -- Francoise. Eric a Francois se postupně sblíží a začnou zveřejňovat praktiky Ericova otce, který rád uplatňuje svou moc, hlavně ve vztahu ke svým zaměstnancům. Film řeší velmi aktuální otázku zneužití moci a na druhé straně kam až jsou lidé v závislém postavení ochotni zajít v pošlapání své důstojnosti. Velmi působivý je závěr filmu, který ukazuje, že ne vše si lze koupit za peníze.

Vytisknout