Zkušenost ze zdravotnictví ze Skotska a z ČR

26. 8. 2010

Zhoršující se stav kolena a lýtka ( po přetížení z cyklistických výletů a túr) a jeho značný otok mne donutily navštívit lékařskou pohotovost. Věděla jsem, že ve Skotsku mají návštěvu u lékaře zadarmo a já ji budu mít v rámci Evropské unie též. Byla jsem zvědavá na celý přijímací postup a přístup lékařů.

Na pohotovost v nemocnici v Edinburku jsem přišla po půl deváté večer a při pohledu na přeplněnou čekárnu (cca 25 lidí), jsem nabyla dojmu, že dříve než v ranních hodinách se na řadu nedostanu.

Přihlásila jsem se v recepci, kde po mně vůbec nechtěli pojišťovací kartičku, ale cestovní pas, aby si správně zapsali bydliště. Poté jsem byla ujištěna, že do půl hodiny pro mne přijde sestra, zatím se mohu posadit v čekárně. Většina čekajících pacientů si krátila čas sledováním TV. Součástí čekárny byl i samoobslužný box s občerstvením.

Za půl hod. pro mne přišla sestra. Ocitla jsem se ve větší místnosti rozdělené na několik kójí oddělených plentami. Sestra se mi představila a podala mi ruku.

Zapsala si mé problémy a seznámila mne s postupem vyšetření, který mne čeká, a odvedla zpět do čekárny s tím, že mne budou v nejbližší možné době volat. Po další půl hodině mě vyšetřil lékař (který se opět představil) a po vyšetření mi vysvětlil příčinu mého zdravotního problému a způsob léčení. Odebral mi ze žíly krev s tím, že musím počkat na výsledky odběru v čekárně.

Po určité době za mnou přišel a omlouval se, že mu ještě chybí jeden výsledek, ať jsem trpělivá.

Mezitím v čekárně probíhalo střídání a vyvolávání pacientů.

Dočkala jsem se výsledků vyšetření, dostala dva druhy léků zadarmo i ponaučení, že musím hned po návratu do ČR na lékařskou kontrolu.

Odcházela jsem po dvanácté hodině a byla spokojená s přístupem i postupem skotského zdravotnictví.

Po návratu do Čech jsem jela rovnou z letiště na pohotovost. Byly dvě hod. odpoledne, když jsem usedla do čekárny pohotovosti v okresním městě, kde žiju.

Asi po čtvrt hodině čekání nám (čtyři pacienti) sestra oznámila, že lékař musí odejít k naléhavému případu a ona nás odvede na druhou pohotovost (v novém pavilonu), kde budeme všichni co nejdříve ošetřeni. Nás si tam však nikdo nevšímal a sestry zvaly dál pouze přicházející pacienty. Byli to pacienti, co chodili na kontrolu, na převaz, zaměstnanci apod. Žádný vážný úraz, který by měl být upředňostňován, tam nebyl.

Opravdu už jsem byla unavená, hladová (s oteklým kolenem) a tak jsem se dovolila i za ostatní ozvat. Sestra sdělila ano, za chvíli vás vezmeme, avšak zdravotníci odkráčeli již podruhé do odpočinkové místnosti.

Když se vrátili, byli ošetřeni všichni, co čekali se mnou, jen já stále ne.

Přicházeli noví pacienti, bylo sedm hod. večer, postavila jsem se ke dveřím s bojovným postojem, připravena vstoupit bez vyzvání.

Sestra se chystala pozvat další pacientku, ale když uviděla moji neústupnost, náhle nebyl problém poslat ji na RTG přímo z čekárny a já jsem se konečně dočkala ošetření.

Arogance lékaře a jeho lživé argumenty na mé připomínky mne jen ujistily v tom, že uplyne ještě dlouhá doba, než se naši zdravotníci naučí patřičnému řádu a slušnému chování.

Možná se mu naučí ti mladí odcházející do zahraničí až tam, ale ti se sem už asi těžko vrátí. Tak to byly moje dva zážitky z totožného zařízení ve dvou různých zemích Evropské unie. Stydím se za to, že ten špatný byl z mé vlasti.

Vytisknout