Nečas žádá o pochopení

11. 7. 2010 / Milan Daniel

Předpokládaný předseda vlády Petr Nečas projevil v rozhovoru pro sobotní Právo naději, že lidé opatření kabinetu přes nepopulární kroky pochopí.

Nečasova argumentace potřebou úspor a rozumného hospodaření je racionální, až na jedno - zcela pomíjí příjmovou skupinu lidí s nadprůměrnými příjmy a lidí s příjmy, které jim zajišťují nesouměřitelnou (termín Jana Kellera) životní úroveň. Progresivní zdanění měsíčních příjmů nad 140 tisíc korun, s nímž počítá Kalousek, je v této souvislosti panoptikální.

"Chudý" Nečas je v čele vlády i proto, že má zvýšit důvěryhodnost kabinetu, ve kterém sedí 7 milionářů a miliardář, kabinetu, který vznikl i díky štědré podpoře uhlobarona Bakaly. Třídu, kterou vláda a strany v ní zastoupené reprezentují, reformy bolet rozhodně nebudou. A to je ten problém, který Petr Nečas jaksi zapomněl zakalkulovat do úvahy o tom, že rozumní lidé nutná opatření pochopí. Oni je sice pochopí, ale ztotožní se s nimi jen v případě, že se budou týkat všech, především však těch, kteří na zadlužování této země vydělali v uplynulých dvaceti letech nejvíce. Těch, kteří na tomto základě mají postaveny majetky nejen své, ale třeba i svých dětí. Jejich děti se nemusí bát školného. Jejich rodiče se nemusí bát v důchodu sociálního propadu, poplatků v nemocnici či zdražení potravin. Oni na to totiž mají. Měli by na to samozřejmě i v případě takového progresivního zdanění, které je v řadě zemí obvyklé. Jen by museli začít počítat stejně jako ti, kteří opatření této vlády mají pochopit.

Petr Nečas jistě není hloupý, na druhé straně však kalkuluje s hloupostí třídy, která bohatším poskytuje servis. Její životní úroveň klesne, stále se však nechá ohlupovat vidinou toho, že se nakonec bude mít líp. Houby s octem: ona si utáhne opasek o dvě dírky a bohatí si ho odepíšou z daní.

Pochopit se to dá. Touha přiblížit se alespoň způsobem uvažování ekonomicky úspěšnějším spoluobčanům je nejsnazší formou ztotožnění se s nimi. Když budu myslet jako oni, budu tak trochu jako oni. Ale domyslet to a souhlasit s tím, co to reálně přinese? Na to už si většina reálných voličů zabudovala do svého vědomí klapku levicového strašáka, kterou jim ustavičně nastrkují média. Proto bez velkého odporu přijímají argumentaci mediálních servismanů (servus - z latinského otrok) a akceptovali roli "rozpočtově odpovědných" rabů, kteří na jedné straně opovrhují "sockami" a na druhé sní o tom, že se i díky tomu stanou bezstarostnými rentiéry.

Je v tom díl neskromnosti a díl strachu. Díl neochoty akceptovat chování, jež přispěje k trvalé udržitelnosti a obecně omezí bezuzdné plýtvání jedněch v době, kdy se druhým dramaticky nedostává. Díl strachu z toho, že takové chování budou muset ve společnosti, jejíž konstrukci přijali za svou, přijmout poníženi společenským propadem, který jim reálně hrozí, stanou-li se nepotřebnými, ale také nepohodlnými.

Kde je ta hranice, kdy pochopí, že ta udice, na jejímž konci je háček s lepším příštím, je upevněna na jejich hřbetech a oni to lepší příští budou moci do nekonečna očichávat, ale nikdy na něj reálně nedosáhnou?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.7. 2010