Dvě dobré zprávy z Íráku

8. 7. 2010 / Miloš Kaláb

Čtenář ani nemusel číst jména lidí na snímcích, aby poznal, že nebyly pořízeny na západní polokouli - a to ani v Karibské oblasti. Na velkém snímku stojí ve dveřích pan Munir Ibrahim Ismail s manželkou v nikábu v pozadí a šesti dětmi před domkem ve Fallúdži v Íráku. Nejstarší dcera má na hlavě hidžáb. Majitel je hrdý na nové bydlení a vysvětluje, že si upravil bývalou americkou latrínu na rodinný domek. Co je na tom divného? Latrínu vyčistil, odstranil vnitřek a na podlahu nalil beton - a bylo to.

Jak uvedly noviny McClatchy-Tribune News, pan Ismail koupil přívěs plný záchodů v obchodě s odpadem (zde nazývanými junkyard) za pouhých 5 000 dolarů, což je pakatel ve srovnání s tím, co by ho stál domek. Ačkoliv článek neukazuje původní přívěs, z kontextu vyplývá, že to bylo několik přenosných záchodů v jedné místnosti na podvozku. A potom se dal pan Ismail do práce.

Vytrhal záchodové mísy a drhnul a drhnul několik dní s použitím dezinfekčních prostředků. Vytrhal dlaždice, nalil na podlahu beton a do stěny vyřezal okno. S manželkou dal dovnitř stěnu, aby příbytek rozdělil a v rohu druhé místnosti vzadu udělal betonovou kuchyni. "Vůbec nám to nevadí, že to byla latrina amerických nájezdníků", řekl čtyřiatřicetiletý pan Ismail, jemuž vzala v r. 2004 válka jak jeho dřívější domov, tak i dva bratry v bojích mezi americkou námořní pěchotou a povstalci o moc nad Fallúdžou. Dodal: "Vlastně jsme ani neměli jinou možnost".

V době, kdy američtí vojáci začínají odcházet z Íráku, zbavují se všeho možného odpadu, který se nahromadil za sedm let jejich pobytu v zemi. Prodávají jej překupníkům - snad se něco z toho haraburdí ještě dá použít v této mladé demokracii. Íráčané mají o odpad opravdu velký zájem a stavějí z něho novou realitu všedního života. Hrubá dřevěná bouda se šestnácti postelemi "na poschodí" a nápisem ARMY na stěně je ve Fallúdži k mání za pouhé dva tisíce dolarů. "Snad po ní sáhne nějaký místní zemědělec, aby v ní uskladnil obilí", doufá překupník Ali Mahmúd. Spolu s jinými překupníky koupil od americké armády 18 milionů kg odpadu (čili 18 tisíc tun, ale zdejší čtenáři si nedovedou představit tunu o tisíci kilogramech. Kolik by to bylo liber?).

Obchody se hýbou. Drát Hesco se kupuje po celých rolích. Místo toho, aby chránil americké vojáky na základnách, bude bránit dobytku, aby se nerozutekl po krajině. Největší zájem je o generátory elektřiny a přenosnou klimatizaci - ty přinášejí překupníkům nejvyšší zisky. Iráčani totiž stále nemají spolehlivou dodávku elektřiny, ale za to mají velká letní vedra.

Pravé perly mezi odpadem jsou věci, které si přivezli američtí vojáci, aby si zpříjemnili život v dobývané a okupované zemi: pračky, mikrovlnné trouby, satelitní antény, kancelářské židle, kávovary - a opotřebované výtisky bible. Minilednička s nápisem "Nepřibližovat se" je za pouhých padesát dolarů.

Článek připomíná, že na prodej jsou pouze předměty, které považuje jak americká armáda, tak írácké bezpečnostní složky ze "přebytečné". Reportérům to vysvětlil brigádní generál Gustave Perna, který zodpovídá za "logistiku americké armády v Íráku". Je to tedy jen kapka v moři materiálu, který se nyní odváží ze země. Americké úřady mluví o tom stěhování jakožto o největším americkém stěhování od konce druhé světové války. Kupodivu to vypadá tak, jakoby si írácká veřejnost tohoto stěhování ani nevšimla, tak je zaměřena na budování vlastního života. Zajímá ji víc, co přijde, než co bylo. Z nejvyššího počtu 166 tisíc vojáků jich už plných 80 tisíc odešlo a dalších 35 tisíc si jich už balí svoje věci a chystá se na velkou cestu během příštích dvou měsíců, aby došlo na splnění slibu prezidenta Obamy, že se počet amerických vojáků v zemi sníží k 1. září na pouhých 50 tisíc.

Velitelé prohlašují, že problémem nejsou vojáci - ti se stěhují sami, neboť jsou mobilní, ale zařízení nemá nohy a je ho na kusy téměř milion a třičtvrtě ze 405 základen. S tím jsou největší potíže. Ale i zde se práce daří. Už 1,1 milionu kusů bylo po nocích přepraveno v konvojích na jih do Kuvajtu. Zbývá 600 tisíc kusů vybavení jako jsou tanky, počítače, radary a sledovací zařízení. Některé předměty jako automobily Humvee a jiná vojenská vozidla si ještě užijí vojenských akcí v Afganistánu. Půl milionu položek bylo darováno írácké vládě, aby je použila při budování svých vlastních ozbrojených sil. Jsou mezi nimi zejména přívěsy a generátory, které by bylo nákladné stěhovat zpět do Spojených států. Překupníci se ale zatím nemusí obávat, že by přišli zkrátka. Bude se rušit dalších 94 vojenských základen a tak bude spousta dalšího odpadu.

Nepřátelští kněží ve Fallúdži vydali fatwu proti odkupování amerického odpadu, který považují za "poskvrněný", jak to vysvětlil šejk Abdul Hamid Džumajlí, který je mluvčím Fallúdžského výboru pro fatwu. Ukazuje se ale proti dřívějšku, že lidé na fatwu nehledí a obchod s americkým odpadem vesele kvete. Překupník Mahmúd říká, že někteří zájemci chtějí využívat fatwy ve svůj prospěch a argumentují, že se jedná o věci, které vlastnili Američani, tak proč jsou ceny tak vysoké. Přiznává, že na odpadu krásně zbohatnul: "Tento odpad jde na odbyt proto, že je levnější než podobné nové zboží v obchodech".

Vztah k odpadu je u různých lidí různý. Panu Šamalu Jasínovi nevadí, že jeho Blue Beach Café ve městě 30 km západně od Fallúdži bylo kdysi americkou latrínou. Kavárnička je na břehu jezera Habbánija, kam směřují rodiny rekreantů. Je zdaleka nápadná jako někdejší umývárna s nápisem Non potable water ("Voda není pitná"). Dovnitř nastěhoval sedmatřicetiletý majitel ledničku, mrazničku a sporák, kdežto venku obsluhuje zákazníky pod žlutě a červeně pruhovanou plátěnou střechou, kde se mohou najíst, něco si vypít a vykouřit vodní dýmku na židlích a u stolů z umělé hmoty. Kavárník Jasín je sunnita, který uprchl před sektářskými boji z Bagdádu do Anbaru v r. 2007 a zde začal nový život. Nepřeje si, aby Američané odešli a předpovídá, že po jejich odchodu dojde k chaosu. "Nedávám vinu Američanům", prohlásil a dodal: "Za všechno, k čemu zde došlo, dávám vinu Iráčanům". Jenže jsou jiní lidé, kteří jeho názory nesdílejí a neskrývají svůj odpor proti americkému odpadu. Nádeník Chamis Ghanem Chálif (38) si koupil věc, které se ve vojenské hantýrce říká "mokrý CHU" (Container Housing Unit), mobilní pokoj se záchodem a sprchou, aby si z něho udělal domov pro sebe, manželku a čtyři děti. Manželka ale nechce uvnitř vůbec pobývat, protože má z toho divné pocity. Když přijdou známí na návštěvu, po hodině se zdvořile ptají, zdali by si mohli přesednout ven - prý se uvnitř cítí jako zajatci Američanů.

V podstatě se jednalo o radostnou zprávu v našich novinách - s výjimkou obavy mladého kavárníka, že bude mít odchod Američanů za následek chaos. Ze spousty amerického odpadu si bude moci mnoho lidí vybrat tu správnou věc, která jim zlepší život, takže nakonec dojde na to, že budou mít užitek z druhého sdělení, které přišlo z Íráku od agentury France Presse pod titulkem "Středověk se setkává s moderním věkem na jednokolejce".

Středověk připomínající uličky v íráckém městě-svatyni Nadžafu hostí každý rok miliony šíitských poutníků. Nyní ale udělalo město skok ze středověku do věku moderního: podepsalo smlouvu na výstavbu jednokolejné dráhy, která bude na stejné úrovni jaká je v ultramoderním městě Dubaji.

Nadžaf je sídlem velkých ajatolláhů, kteří mají velkou vážnost i moc mezi iráckou většinou šíitů. Nyní bude v Íráku prvním městěm, které dostane rychlý dopravní systém, zatímco návrhy na metro v Bagdádu jsou dosud jen na papíře. Pan Anwar al-Habubí sdělil agentuře France Presse, že dráha bude přepravovat poutníky mezi nejvýznamnějšími svatyněmi Nadžafu, mauzoleem imáma Alího ve středu města a mešitou Al-Sahla v Kufě vzdálené 10 km západním směrem. Celý systém bude dokončen během tří let a zahrne i dopravu na dvě hlavní autobusová nádraží ve městě. Později hodlá výbor přidat spoj na moderní mezinárodní letiště, které bylo otevřeno před dvěma lety. Tím se usnadní přístup šíitským poutníkům z jiných zemí na celém světě, zejména z Íránu, Libanonu a jižní Asie.

Dráha povede ulicemi 6 m nad zemí a bude dvojitá, o celkové délce 37 km. Mezinárodní inženýrské konsorcium TransGlobim International Inc. se sídlem v Kanadě má stavbu předat do užívání za tři roky. Práce začínají okamžitě. Taková zpráva potěší jednak tím, že ulehčí poutníkům jejich nelehkou pouť, ale také tím, že dráhu staví firma se sídlem v Kanadě, jejíž hlavní město Ottawa má nemalé starosti s vlastní městskou dopravou. Možná bude firma po skončení práce v Nadžafu moci dát rady Ottawě.

Vytisknout