Jak vychovávat chlapce

6. 7. 2010 / Ema Čulík

V obou těchto filmech si postavy ztělesňující autoritu přejí pro chlapce jen to nejlepší. Věc však končí efektem zcela opačným. V prvním filmu, De helaasheid der dingen/The Misfortunates (2009), je zdroj škody jasný. Třináctiletý Gunther žije s chudým otcem, třemi strýci a babičkou v chudém městečku. Všichni muži jsou extrémními pijáky a jsou také nezaměstnaní, a zachraňuje je Guntherův otec Marcel, který je pošťákem. (Často je vidět, jak jezdí opilý městem na kole.) Většinu svého času muží stráví v hospodě (nebo nedaleko ní, při provozování mimořádně vynalézavých picích her, které vymýšlejí), případně běhají za ženskými. Řídí se velice jednoduchými pravidly - mají rádi pití, ženy, Roye Orbinsona, a všichni ctí rodinné příjmení Strobbe. Gunther má svou rodinu rád, ale dochází mu, že možná nežije tím nejzdravějším způsobem. Po několika setkáních s lidmi z vnějších světa (což rodina nesnáší lehce - zavdá to podnět k opileckým rvačkám) se rozhodne přihlásit do internátní školy, aby mohl věnovat více času svému vlastnímu životu spíše než nošení nápojů a zapalování cigaret otci, který ráno vstane a kvůli třasu není schopen vstát z postele. V internátní škole učitelé chlapce přesvědčí, aby začal psát, což se později stane jeho povoláním - celý příběh je vyprávěn coby vzpomínka z pohledu dospělého Gunthera, který posílá rukopis za rukopisem nakladatelům, a nakonec se dočká šance a oddělí se od starého způsobu života, kterým jeho rodina dosud žije, i když už méně intenzívně.

Film má v sobě šarm, protože čtyři ztracení bratři jsou dost roztomilí, navzdory svým zvráceným zásadám a volbám. Protože chápeme, proč je má Gunther rád, film vytváří skutečný konflikt mezi potřebou vyjít s rodinou a být sám sebou. Guntherovi je pouhých třináct a jeho otec a strýcové jsou mentálně stejného věku jako on, takže pokud měl někdo zabránit tomu, aby šel v jejich stopách, musel to být Gunther sám. Barvitost a vynalézavost, s níž je rodinný příběh vyprávěn, jej oživuje, prozařuje komediální momenty a tragické naopak ztemňuje, a ukazuje nám, jak snadno bychom mohli prostě skončit jako tyto filmové postavy.

V jistém smyslu pýcha a tvrdohlavost bratrů Strobbeových dávají chlapci dobrý příklad, vedou ho k sebeúctě, k tomu, aby nikomu nedovolil vyvíjet na něj nátlak, aby si nenechal mluvit do toho, co chce, a šel za svým snem. Rozdíl mezi nimi a Guntherem spočívá v tom, že si našel sen, který ho může zavést dál než do místní hospody.

V dalším filmu, Élève libre/Private Lessons (2008), chlapec takové štěstí nemá. Také jemu se zpočátku příliš nedaří, ale věci se postupně ještě zhoršují. Sedmnáctiletý Jonas hraje dobře tenis, nicméně propadl u školních zkoušek. Když mu učitelé nedovolili opakovat ročník a rodiče, kteří se rozešli, mu odmítli poskytnout peníze na školné, rozhodne se studovat nezávisle a složit 'soudcovskou' zkoušku - zřejmě jakýsi ekvivalent maturity - aby nemusel nastoupit na průmyslovku (která je pro 'lůzry' - netuším, proč si myslí, že je v něčem lepší, když vykazuje velmi málo chvályhodných vlastností). Někteří přátelé z tenisového klubu, profesionálové přes třicet, se mu rozhodnou pomoci s přípravou na zkoušku. Není vysvětleno, proč se proboha chtějí přátelit s průměrným adolescentem, pokud si na něj ovšem nepromítají své neurózy. Toto vysvětlení se postupně ukazuje jako stále pravděpodobnější, protože mají podivnou představu o tom, co by Jonasovo 'vzdělání' mělo zahrnovat. Ukáže se, že toho mají na mysli víc než jen akademické záležitosti, a výsledkem je řada sexuálních scén s účastníky všeho druhu, které se v typickém galském hédonistickém stylu střídají s gastronomickým požitkářstvím. à table . Film zachycuje kradmý posun k hranicím a pak za ně, zatímco se předstírá, že se nic nestalo. Dospělí zatlačí Jonase do kouta a obviní ho z nevděčnosti, když začne mít námitky proti sexuálnímu zaměření výuky. Dospělí žvaní, žvaní a žvaní, zaplavují ho mazanými slovíčky, která nechápe a kterým nedokáže odolat. Hlavní 'učitel' Pierre mu kvůli zkoušce předčítá Camuse, ale je jasné, že tímto filozofováním jen ospravedlňuje své nepřiměřené chování (orální sex o přestávkách). Camusův existencialismus tvrdí. že společenská pravidla a praktiky jsou falešnými výtvory, které by měly být zpochybňovány. Proč bych měl milovatsvé rodiče? Mám dost důvodů to nedělat. Proč bych měl zemřít pro svou zemi? Proč bych neměl mít sex s pubertálním studentem, který u mě bydlí a závisí na mě? Pierre tvrdí, že je třeba vždy zpochybňovat předsudky, například, že heterosexuálové jsou pouhými zbabělci, kteří odmítají své touhy. Své impulsy však nikdy nezpochybňuje. Rozhodl se, že bude zpochybňovat všechno kolem, ale svůj systém posuzování nikdy nevezme v potaz. Divák si tedy začíná uvědomovat, že tato postava není velkomyslnou a úctyhodnou autoritou, jakou v něm viděl, ale prostě jen dalším puberťákem (prostě jen o něco starším), který má také své vlastní problémy.

Filmové postavy mají velmi pochybné mravy, ale film sám o sobě jejich chování neomlouvá. Stáváme se jakýmisi tichými kolemjdoucími, kteří spolu s bezradným Jonasem jen nevěřícně zírají. Avšak když nám film ukazuje tyto explicitní a nečekané scény spolu s požadavky dospělých, vznáší tím otázku: Do jaké míry jsou tyto filozofie uskutečnitelné v reálném životě? Možná, že ty zpochybňované sociální normy mají nějaký význam? Když divák sleduje, co se s Jonasem děje, má o něj čím dál větší starost a děsí se toho, jak mu lidé, kteří se mu snaží 'pomoci', fakticky značně škodí. Film prozkoumává nejasné hranice mezi výukou a empatií, pýchou na studenty, péčí o ně, snahou jim pomoci, jak je to jen možné, a vměšováním, fušováním do něčího života v záležitostech, o které by se měl dotyčný dokázat postarat sám.

Élève Libre je plný morálních pochybností a vznáší zajímavé otázky, ale nakonec divák odchází nespokojen, protože samotné postavy nejsou dost přesvědčivé, aby tyto otázky unesly. Jonas je tak prázdný - pravděpodobně je to dobře, protože představuje prázdnou nádobu, do které 'učitelé' mohou nalévat své hloupé myšlenky. Nicméně osoba je dost neuspokojivá, protože herec není schopen reflektovat složitost své situace, ale spíš prostě zmateně zírá s otevřenými ústy. Motivací tří 'učitelů' se film nikdy nedotkne, a nikdy nemáme pocit, že by tyto osoby skutečně žily. Morální otázka je vznášena izolovaně a není testována v přesvědčivé prozaické realitě.

Vytisknout