Neschůdná země

9. 7. 2010 / John Michael Greer

To je samozřejmě stěží nový nápad. Koncem 90. let, kdy vznikaly první emailové seznamy spojené s problematikou ropného zlomu, byla myšlenka zorganizovat hnutí ropného zlomu ve velkém měřítku diskutována stále znovu a znovu, a byly podniknuty i některé pokusy, ale žádnému z nich se nepodařilo najít dostatečný ohlas. Před nedávnem, zhruba v polovině minulého desetiletí, Post Carbon Institute zahájil budování sítě relokalizačních skupin, která na chvíli vzkvétala a pak se náhle rozložila z důvodů, které, pokud jsem si všiml, nebyly nikde diskutovány. Během několika posledních let hnutí Transition Towns dosáhlo přechodu od středoškolského projektu k mezinárodní síti pomáhající komunitám připravit plány na to, jak se vyrovnat s budoucím nedostatkem energie a striktně omezenou uhlíkovou stopou.

Je spravedlivé říci, že nic z toho nebylo nebo není masovým hnutím toho typu, o nichž jsem zde hovořil; nejdříve zmíněné příklady patří na stejný seznam rádobymasových hnutí, která nikdy nepřekonala fázi startu, jako řekněme Technokracie, zatímco ten poslední je stále ještě do značné míry v počátečních fázích vývoje, což dostačuje k tomu, aby jeho cílový bod zůstával pro každého záhadou. Přesto je snadné pochopit, proč je myšlenka velkého kolektivního hnutí ve směru trvale udržitelného rozvoje pro tolik lidí tak lákavá.

Pro začátek stačí říci, že selhávání stávajícího řádu průmyslové společnosti a politických tříd, které ho řídí, je stále těžší ignorovat. Zamysleme se nad způsobem, jímž vedoucí političtí představitelé světa reagovali na zhroucení globální ekonomiky, či nad způsobem, jakým americká vláda a management BP reagovaly na pokračující smrtící únik ropy v Mexickém zálivu; v obou případech jde o bezmyšlenkovité opakování sekvence podcenění problému, snahy řídit mediální výstupy, neočekávaného zastižení událostmi a snahy svalit vinu za další kolo selhávání na někoho, kdo je v dosahu. Opláchněte a několikrát opakujte, a dokonce i ti nejskalnější příznivci statu quo si začnou přát, aby někdo někde vstal a ukázal, že existuje skutečné vedení.

Zároveň s tím u těch z nás, kteří se během posledního desetiletí nebo i déle snažili dostat na veřejnost zprávu o ropném zlomu, mohou šířící se praskliny ve velké stěně odmítnutí vést k určitému opojení. Když učenci trvají na tom, že v současných zásobách je dost ropy na příštích 800 let, nebo že ropné objevy po celou dobu s rezervou drží krok s těžbou, nebo že meze množství ropy, které můžeme dostat ze země, jsou pouze ekonomické - všichna tato tvrzení se v posledních týdnech objevila v médiích, a všechna mohou být snadno vyvrácena s použitím okamžitě dostupných údajů, nebo v posledním případě i pouhého zdravého rozumu - je těžké nevšimnout si zoufalství v jejich slovech. "Nejprve vás ignorují, pak se vám vysmívají, pak s vámi bojují, pak vyhrajete," řekl Gándhí; v této chvíli bojují, a komunita ropného zlomu začíná přemýšlet o tom, jak by mohlo vypadat vítězství.

To je férová otázka. Jak by mohlo vítězství vypadat? Představte si na okamžik, že by se nástup trvalých omezení zdrojů energie stal v příštích desetiletích stejnou součástí každodenní moudrosti, jak se to stalo, jakkoliv krátce, v letech sedmdesátých. Bylo by dost snadné setřít prach z plánů a snů těchto minulých desetiletí, a pravděpodobně skutečně existuje důvod to udělat, jenže svět se změnil; zásoby fosilních paliv, s nimiž plánovači v sedmdesátých letech počítali coby s polštářem pro sestup do nízkoenergetické budoucnosti, byly v následujících letech vážně vyčerpány, a na této malé a přeplněné planetě dnes žije dvakrát tolik lidí. Z hlediska jakýchkoliv realistických opatření jsme až po krk v problémech, a lze snadno pochopit naděje, že by masové hnutí mohlo vyvolat dostačné nadšení a odhodlání, aby se s touto hromadou problémů vyrovnalo.

Přesto tuto naději nesdílím. Právě naopak, dospěl jsem k názoru, že vznik masového hnutí zaměřeného na ropný zlom - ať už se promění v revitalizační hnutí toho druhu, o jakém jsem hovořil v minulých příspěvcích, nebo nikoliv - by zřejmě zničilo naději, že se podaří vyhnout naprosto nevítané budoucnosti. Nejlepší způsob, jak to vysvětlit, je nepřímý, a tak věřím, že čtenáři budou mít trpělivost s odbočkou ve směru na Philadelphii.

Byl jsem tam před nějakou dobou, abych promluvil na konferenci v luxusním hotelu v centru města. Ušetřím vás podrobností; byla to jedna z těch štací, jakých se přednášející na téma ropného zlomu tolik obávají, ten druh akce, kde máte dvanáct minut v panelové diskusi na vysvětlení, proč budoucnost, kterou všichni považují za samozřejmou, nenastane, a proč cokoliv, co právě plánují, musí ustoupit hospodářskému a sociálnímu kolapsu, materiálnímu zchudnutí, a celé té veselé krajině deindustrializovaného světa. Dávno před uplynutím dvanácti minut je jasné, že byste mohli místo toho strávil čas recitováním textů z Iguvinských desek v původní umbrijštině; trocha zdvořilého potlesku, publikum položí několik zdvořilých otázek, pár lidí přijde poděkovat za váš projev - a žádný z účastníků se už více nezmíní o ropném zlomu.

Potom jsem odešel z hotelu a vydal se do ulic v centru, částečně proto, abych našel nějakou příjemnou putyku kvůli večeři, ale hlavně proto, abych setřásl pocit intelektuální mumifikace, jenž po sobě podobné události zanechávají. Lekce tai-či na trávě na náměstí Rittenhouse vylekala holuby a několik kolemjdoucích, ale zanechala ve mě pocit o dost menší prokřehlosti, a já jsem opravdu našel příjemnou putyku (kde jsem si o něco později dal dobrou večeři), ale to co ten den obrátilo vzhůru nohama bylo pár řádků napsaných oprýskanými zlatými písmeny na okně v jinak nevýrazném bloku obchodů a kanceláří, které oznamovaly světu, že se tam nachází philladelphská pobočka Sjednocené lóže theosofistů.

Mám podezření, že tato věta většině mých čtenářů nic moc neříká. Původní Theosifická společnost byla založena již v roce 1875 v New Yorku Helenou Blavatskou, ruskou emigrantkou, a malým okruhem amerických mystiků a okultistů. Jejím účelem bylo poskytnout alternativu k dogmatickému náboženství a stejně dogmatickému vědeckému materialismu té doby, a nabízela veřejné přednášky a výuku v době, kdy většina ostatních esoterických duchovních skupin držela své učení ukryto za pevně zamčenými dveřmi lóží. Jiné skupiny se snažily udělat totéž různým způsobem již celá desetiletí předtím, ale z nějakého důvodu theosofie uspěla, kde ostatní selhali, a založila místní skupiny a získala masu následovníků hned na čtyřech kontinentech.

Blavatská, která byla ve své době nepochybným lídrem hnutí, pak zjistila, že čelí stejným dilematům, jakým čelí každé duchovní hnutí, jež přitahuje mnoho následovníků. Z těch, kteří se stali členy společnosti, jen malé procento mělo skutečně zájem studovat filozofii, praktikovat duchovní cvičení a používat vše ostatní, co se měli naučit; většina si přála podílet se na hnutí ze sociálních důvodů. Blavatská reagovala reorganizací, vytvořila esoterickou sekci pro ty, kdo byli ochotni zavázat se k denní meditaci a studiu, a zbytek společnosti použila coby vnější nádvoří, kde se zájemci o výhradně sociální aspekty masového hnutí mohli zapojit a přispět, čím se dá.

Tato struktura zůstala v platnosti až do smrti Blavatské v roce 1891. Společnost se pak v následujících letech rozpadla; většina theosofických skupin, které vyšly z těchto z zmatků, se držela stále stejné politiky, ale největší z fragmentů nikoliv. Tato odnož v čele se sufražetkou a fabiánskou socialistkou Annie Besantovou - tzv. Adyarská theosofická společnost, podle místa jejího sídla - usilovala o masovou podporu a změnila se v plnokrevné revitalizační hnutí, když Besantová rozhodla, že chlapec Jiddu Krishnamurti, syn hinduistického sluhy v adyarském sídle, je příštím Učitelem světa, nástupcem Buddhy a Krista, který povede svět ke spáse pod praporem theosofie.

V krátkodobém horizontu šlo o obrovsky populární tah; tvrzení, že Adyarská theosofická společnost má na dosah mesiáše, který brzy zahájí svou kariéru vykupitele, se ukázalo být nesmírně mocným magnetem na členstvo. Pobočky Řádu západní hvězdy, organizace založené v roce 1911 na podporu Krishnamurtiho, ve značné části světa rostly jako houby po dešti. Po první světové válce úpadek globální nadvlády Evropy a zrada válečných slibů učinila sen o vykupiteli mimořádně lákavým. Mezitím Krishnamurti dospěl v muže, vzdělávaný a výzývaný, aby se ujal své role. A konečně v roce 1929 bylo svoláno obrovské shromáždění řádu, aby na něm Krishnamurti formálně zahájil svou kariéru Učitele světa.

Někdy si říkám, co se muselo odehrát v jeho mysli, když toho dne vystoupil na pódium a podíval se na oceán vzhlížejících tváří těch, kdo ho zbožňovali. Čtenáři by si možná přáli představit si sebe sama v téže situaci. Zde tedy jste, desítky tisíc lidí dychtivě čekají na vaše nejposlednější slovo, a stovky tisíc dalších po celém světě touží dostat zprávu, kterou se jim chystáte sdělit. Vyzvete je, aby se stali ztělesněním vašich nejvyšších ideálů, řeknete jim, aby splnili vaše nejnižší přání, nebo to bude, jako obvykle, tak trochu od každého něco?

Je to opojný obraz, ale má i svou odvrácenou stranu. Ani jeden z těch desítek tisíc lidí tady nemusel být; ani jeden ze statisíců nemusel naslouchat. Jsou zde ze svých vlastních důvodů, v nichž se prolínají vysoké ideály a nízké touhy v obvyklých lidských proporcích, a pokud ideály nebo touhy, k nimž je vyzýváte, jsou od těch jejich dost vzdálené, takže nevidí způsob, jak uskutečnit své agendy tím, že pomohou té vaší, budou zase pryč a půjdou hledat jiné hnutí, které jim slíbí, co chtějí. To je past, jaká čeká na každé masové hnutí, které se snaží změnit společnost, protože ideály a touhy většiny definuje struktura společnosti taková, jaká je; rádoby masové hnutí, které sleduje jinou cestu, spolehlivě zjistí, že nedokáže přitahovat členy, zatímco masové hnutí, které přetváří své poselství tak, aby přitáhlo široké publikum, se nevyhnutelně promění v mechanismus kopírující stávající řád věcí.

Zda se hlavou Krishnamurtiho honily právě tyhle myšlenky, o tom se lze jen dohadovat, neboť později odmítl o této své zkušenosti hovořit. Nicméně v době, kdy sestoupil z pódia, byly komplikovaná fantazie Besantové a jejích kolegů vystavěná kolem něj, stejně jako revitalizační hnutí, které z ní vzešlo, rozbity na cimprcampr. Pravda, řekl svým posluchačům, je neschůdnou zemí, žádný Mesiáš vás tam nemůže dovést, nebo na sebe převzít zátěž myšlení z vašich ramen. Přede všemi se distancoval od role Učitele světa a rozpustil Řád západní hvězdy. Masové hnutí splasklo jako bublina, a všechny theosofické organizace utrpěly obrovské úbytky členstva; kariéra Besantové byla fakticky u konce, i když ještě po několik let trvala. Je ironií, že Krishnamurti nastoupil dlouhou kariéru jako duchovní učitel, ale tvrdošíjně odmítal tvořit kolem sebe jakoukoliv organizaci, a nevím o nikom, kdo by tvrdil, že byl opravdu Učitelem světa.

Hnutí ropného zlomu je dost daleko od nalezení svého Krishnamurtiho, nebo dokonce jen Annie Besantové. Nicméně budoucnost po ropného zlomu je neschůdnou zemí, a jak realita mezí růstu proniká do hlavního proudu a mluvčí ropného zlomu nacházejí publikum vnímavější než to, kterému jsem čelil ve Philadelphii, past, která čeká na všechna masová hnutí, čeká stejně tak i na ně. Průzkum právě se šířící americkými médii ukazuje na obtíže: Velká většina dotázaných Američanů se shodla, že energetická situace představuje krizi, se kterou je třeba něco udělat, ale jen velmi málo z nich bylo ochotno přijmout řešení, které zahrnovalo zdražování benzínu. Pokušení slibovat lidem, že mohou mít zelenou energetickou budoucnost a přitom stále plnit své nádrže za cenu menší než 3 dolary za galon bude nezměrné; ty skupiny, které to dokážou, mohou počítat s přívalem nových členů, zatímco ty, které přiznají, že v případě jakékoliv reálné budoucnosti postavené na zelené energii se bude většina Američanů muset obejít bez aut, se ocitnou ve stejné situaci, s jakou jsem se setkal na konferenci ve Filadelphii, když jsem se snažil mluvit k lidem, pro které by do budoucna by bylo stejně tak dobré psát umbrijsky.

Je snadné teď trvat na tom, že dostat se lidem do dveří je důležitá věc, a poté, co se stanou součástí hnutí, mohou být postupně vedeni k přesnějším názorům. Historie masových hnutí s depresívní důsledností ukazuje opak. Lídři, kteří si představovali, jak vedou masy krok za krokem k lepšímu souboru názorů a chování, byli obecně, stejně jako jejich předchůdci, dosti tvrdým způsobem konfrontováni se skutečností, že oni jsou ti, kteří se budou postupně přiklánět k jakémukoliv souboru přesvědčení a chování, který maximalizuje velikost a vliv hnutí, jež vedou - což platí bez ohledu na sadu názorů a chování, kterou by si přáli, aby masa zastávala. Už jsme viděli, že se některé části hnutí ropného zlomu pohybují v tomto směru; v této souvislosti mi přichází na mysl tvrzení, že optimismus, který přitáhne davy, je mnohem důležitější než realismus, který dokáže najít smysluplnou odpověď.

Snaha založit masové hnutí naštěstí není jedinou možností, kterou máme; a další možnosti - jednu z nich plánuji podrobně prozkoumat v příštím příspěvku a v následujících týdnech - nabízí mnohem větší potenciál pro životaschopné změny. Nicméně jedna z nejjednodušších odpovědí byla vystavena v klidné malé knihovně a zasedací místnosti philladelphské Sjednocené lóže theosofistů. Tato organizace zůstala rezervovaná vůči vylomeninám Annie Besantové a zcela v tichosti se i nadále drží původního plánu hnutí; nabízí přednášky a příležitost ke studiu pro ty, kteří jsou ochotni se učit. Zašel jsem tam po večeři, dal se do živého hovoru o některých bodech theosofického učení, a bylo mi dobře. Druidismus a theosofie nejsou v žádném případě totéž, ale je docela nesporné, že existuje dost velká společná půda pro příjemnou konverzaci, a nemůžete projít tradičním okultním výcvikem mého promarněného mládí, aniž byste poznali myšlenky theosofie. Když jsem se ten večer vrátil do hotelu, den vypadal mnohem méně ztracený než předtím.

Přesto okamžik, který zůstává stále se mnou, nastal ještě před setkáním, během nějž jsem rozprávěl s několika theosofisty. Jeden starší afroamerický muž uvedl, že před pár lety, s ohledem na stav světa, se on a jeho manželka rozhodli vzdát svého auta. Samozřejmě, přiznal, vyžádalo si to některé změny, ale městskou hromadnou dopravou se dostali tam, kam potřebovali jet - a navíc zjistil, že díky úspoře nákladů na vlastnictví aut zbývá na konci měsíce tolik peněz, že se nejprve neustále ujišťoval, zda zaplatil všechny účty.

Myslel jsem na něj druhý den, když jsem jel vlakem domů, a také jsem přemýšlel o rodině Amišů sedící za mnou ve vlaku - otec a chlapci v bílých košilích a černých kloboucích, matky a dívky v kloboucích a šatech po kotníky - mluvící k sobě potichu německým nářečím, jemuž tady všichni říkají pennsylvánská holandština. Poučení, které jsem si od nich vzal, zní, že to, co může dosáhnout změny, jsou nakonec osobní volby jednotlivců. Je lákavé si myslet, že společenský tlak masového hnutí může vést lidi ke změnám, jež nejsou ochotni udělat sami, ale v praxi tohle není způsob, jakým svět funguje; namísto toho dříve či později dojde k tomu, že ti, kdo doufali, že dovedou svět k nějaké masové zářivé budoucnosti, skončí vsedě u kouřícího kráteru, jenž za sebou zanechalo celkové zhroucení jejich snů - a přemýšlejí nad tím, co se vlastně stalo. Bylo by nešťastné, abych nepoužil žádné silnější slovo, aby se tento druh fiaska zopakoval i v hnutí ropného zlomu.

Článek v angličtině: ZDE