Učebnicová ukázka propagandy

Jak Západ financuje šíření svých vlastních falešných reprezentací o situaci v Iráku

5. 7. 2010 / Jan Čulík

Režisér, který před promítáním v Karlových Varech vystoupil, zosobňoval typického představitele takové organizace Člověk v tísni, tedy organizace financované především ze západních zdrojů, které možná mají dobrou vůli pro prosazování "demokracie" a "svobody" v jiných zemích, ale ve skutečnosti místním poměrům nerozumějí a situaci v nich zkreslují podle západního mustru. Režisér byl, jak se zdá, typickým pozápadněným Iráčanem, který pochopil, jaké stereotypy musí šířit, aby na ně dostal od západních organizací finance.

Co bylo příběhem filmu? Vypočítaní na efekt byli už oba jeho hlavní hrdinové, svou podstatou slabí. To má diváka dojmout, že? Kurdská babička a její dvanáctiletý syn Ahmed hledají po těsně po pádu Saddáma Husajna na druhém konci Iráku Ahmedova otce, který byl zatčen režimem Saddáma Husajna v roce 1991. Ve věznici, kde ho hledají ho nenajdou, nenajdou ho ani nikde jinde, jen jsou svědky exhumace desítek kostlivců obětí režimu Saddáma Husajna v hromadných hrobech.

Nikdo nepopírá faktografické tvrzení, uvedené v závěru filmu, že Saddám Husajn vyvraždil v době své vlády statisíce osob.

Potíž je, že současná realita v Iráku je daleko složitější a - z české postkomunistické zkušenosti soudě - jistě i daleko zajímavější, než jak situaci zjednodušeně evokuje tento "irácký", západem financovaný film "na export". Jistě, ve filmu jsou jeden dva ústupky realitě - když řidič dodávky, který veze Ahmeda a babičku do Bagdádu, reaguje na nad ním letící americkou vojenskou helikoptéru - "No, jen si dělejte, co chcete, vy jste pány světa", anebo když jsou americké jednotky zobrazeny na silnicích jako překážka, která blokuje normální provoz.

Jenže ono to nestačí. Film je tak jednostrunný, jako kdyby se někdo dnes ve světě snažil vytvořit dojem, že všechno, co máme vědět o dnešní ČR, je, že v Československu byla justičně zavražděna Milada Horáková. Realita je složitější a filmaři by se měli svým dílem snažit ji prezentovat ve své složitosti a rozpornosti; nikoliv podporovat už tak velmi stereotypizovanou výměnu informací o jiných kulturách, jíž je Západ normálně obětí. Co dnešní bigotní, vražední iráčtí aktivisté? A co hluboce pociťovaná nenávist vůči Američanům? Co korupce a manipulace? Nic z toho jsme se ve filmu Son of Babylon nedověděli. A docela skandální je, že západní organizace svými financemi tuto stereotypizaci dále potvrzují.

Tím prosím neříkám, že by se mělo zamlčovat, že Saddám Husajn vyvraždil statisíce osob. Jenže bych chtěl vidět, jak se s tímto dědictvím a dědictvím války v Iráku dokázala vyrovnat dnešní irácká společnost. To irácký režisér ve filmu Son of Babylon nenatočil.

Vytisknout