Rozpadá se dramaturgie karlovarského filmového festivalu?

9. 7. 2010 / Jan Čulík

Máme-li posoudit z tohoto hlediska letošní festival, alespoň z hlediska filmů v hlavní festivalové soutěži, zdá se, že se dramaturgie poněkud rozpadla.

Z dvanácti filmů v hlavní soutěži jsem jich viděl jedenáct a je mi opravdu nepochopitelné, jak do ní mohly být vybrány tři opravdu špatné filmy (Hitler v Hollywoodu, Matka Teresa od koček a Druhé nebe) a dál několik filmů jen velmi průměrných (3 sezóny v pekle, Diago a Kuky se vrací). Srbsko-slovinsko-chorvatský film režiséra Rajko Grliče Zůstane to mezi námi, o manželské nevěře, který se promítal jako poslední soutěžní film ve čtvrtek večer, byl jakž takž zábavný, ale že by na diváka udělal vynikající dojem, otevřel mu nějaké nové umělecké či životní horizonty, tak to tedy ne. Jak už jsem se zmínil, v hlavní soutěži se promítalo několik dobrých filmů, nejlepší z nichž byl asi francouzský film Sladké zlo, o patnáctileté dívce, která pronikne do domu a do života postaršího soudce, který nespravedlivě odsoudil její matku do vězení, a končí to katastrofou. Nicméně jich bylo málo.

Potkal jsem ve čtvrtek v Karlových Varech Milana Krumla, velmi všímavého a zajímavého mediálního analytika, který nyní pracuje v televizi Nova. Řekl, že se hlavní festivalové soutěži programově vyhýbá, a protože navštěvuje v Karlových Varech raději filmy ve všech ostatních sekcích, podařilo se mu zhlédnout opravdu dobré věci. Oceňoval, že se na festivalu letos promítala spousta inteligentních filmů, které měly divákovi říci něco nového umělecky, esteticky i filozoficky, přesto to nebyly pseudointelektuální, výlučné experimenty, ale šlo o filmy divácky přístupné.

Musím říci, že kdykoliv jsem zabrousil na zahraniční filmy mimo hlavní soutěž, setkal jsem se skutečně s filmy většinou velmi dobrými. Možná tedy za kvalitu hlavní soutěže nemůže dramaturgie, třeba se prostě letos přihlásilo málo dobrých filmů. Přitom v ostatních sekcích se promítají filmy z jiných festivalů, například v sekci Otevřené oči především filmy z Cannes. Ty, jak se zdá, jsou daleko lepší kvality, protože asi mezinárodní filmoví tvůrci posílají své filmy spíše do Cannes než do Karlových Varů? Opět byla v Karlových Varech celá řada neuvěřitelně dobrých korejských filmů, například snímek Poezie (2010) režiséra Lee Chang Donga. Neviděl jsem tu nikdy jediný špatný jihokorejský film. Někdo by měl analyzovat, jak to ti Korejci dělají, že je jejich kinematografie tak dobrá.

Musím ovšem přiznat, že na nervy mi jdou americké filmy, které vedení festivalu prezentuje ve zvláštních projekcích jako něco údajně extra. Je to proto, že komerční americké blockbusters se až otrocky přidržují takzvané "hollywoodské křivky": Po expozici příběhu následuje katastrofa, ale těsně před závěrem filmu se všechno obrátí v dobré a film končí buď happy endem, anebo alespoň smírně. Obětí "hollywoodské křivky" byl jak Wellsův film Manažeři (Company Men), i oslavovaný film Scotta Coopera Crazy Heart, o stárnoucím country zpěvákovi-alkoholikovi, který se - překvapivě ke konci filmu z alkoholismu vyléčí. Tlak nutnosti skončit happy-endem americké filmy činí naprosto nepřesvědčivými - jen v té půlce, kdy komerční producenti dovolí náznak katastrofy, tu a tam v nich problesknou určité prvky realismu.

Mimochodem ještě k filmu Manažeři. V pátek ráno ho zhlédla Emma Čulík a připomnělo jí to, jak v důsledku ekonomické krize přišli rychle o zaměstnání její spolužáci z Oxfordu, kteří okamžitě po absolutoriu získali vysoce placená zaměstnání ve finančnických institucích v londýnské City. Jenže ti spolužáci neutráceli všechno, co vydělali, a byli schopni dlouhé měsíce, někdy i přes rok, žít z úspor, než se jim podařilo najít si nové zaměstnání. Je skutečně pozoruhodné, že bohatí manažeři ve Wellsově filmu, třeba hlavní postava, obchodník, který vydělával před propuštěním 160 000 dolarů ročně, nemá vůbec žádné úspory, je zadlužen po uši a žije finančně nadoraz. Nejsou tito lidé vinni do určité míry svými vlastními problémy? Člověk přece nemůže stoprocentně spoléhat na systém a nemít si vůbec žádný alternativní záchranný plán.

Snad nejlepší film letošního karlovarského festivalu jsem také zhlédl mimo hlavní soutěž. Je to brilantní kanadsko-belgicko-francouzsko německý film režiséra Jaco van Dormaela Pan Nikdo (2009). Karlovarský filmový festival letos měl celou zvláštní sekci "Zaostřeno na belgickou kinematografii" a ta byla skutečně překvapením: dokázala jak neobyčejně sebejistý, tvůrčí, originální a vysoce umělecký je současný belgický film, film ze země, o níž normálně nevíme nic jiného, než že je katolická, vyrábějí se tam čokoláda a krajky a v jejím hlavním městě sídlí centrum Evropské unie.

Pan Nikdo je pozoruhodnou, svým způsobem téměř kunderovskou koláží několika narativů, týkajících se téže hlavní postavy, jejímž životem nás film provádí, od dětství až do věku 118 let a smrti někdy v daleké budoucnosti. Vzpomínáte na Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, v níž autor tvrdí, že Einmal is keinmal? Že žijeme-li svůj život jen jedenkrát, je to vlastně, jako bychom nežili, protože se nemůžeme poučit z vlastních chyb a život si pak začít poučeni znovu. Proto píšeme a čteme romány a natáčíme filmy, abychom si hrou vytvořili modelové situace svých alternativních životů.

A to právě opravdu zábavným, originálním a nesmírně talentovaným způsobem předvádí film Jaca van Dormaela. Život nás svou podstatou nutí, abychom se neustále rozhodovali: v tom, co budeme dělat, mezi partnery a partnerkami, atd. atd. Počet možností, mezi kterými máme volit, je velký, a přitom nevíme, jak se máme rozhodnout. Van Dormael natočil příběh pana Nikdo v několika variantách. Ukazuje, co by se stalo, jestliže patnáctiletý chlapec udělá či neudělá v dané chvíli určité fatální rozhodnutí. Režisér pak prezentuje -- navzájem prostřihané -- všechny -- tři -- alternativní příběhy. Více než dvou a půl hodinový film je nesmírně nápaditý, vizuálně hravý a objevný a pozoruhodným způsobem je to struktury filmu integrována i hudba. Film Pan Nikdo zakoupila k distribuci Asociace českých filmových klubů a jeho premiéra se bude konat v Praze ve čtvrtek 15.7. Kdo má zájem o skutečně dobrý současný film, nenechte si ho ujít. Viděli jsme zde ve Varech samozřejmě jen část z předváděné produkce, méně než polovinu. Film Pan Nikdo byl však bezpochyby daleko tím nejlepším, co jsme tady zhlédli.

Vytisknout