Kaletsky: Přichází postkapitalismus

10. 7. 2010

Jak jste na to přišel, že žijeme právě ve čtvrté podobě kapitalismu?

Anatole Kaletsky: – V nejhorší fázi krize v roku 2008 mě zarazilo, jak mnoho lidí hovořilo ne o pádu několika bank nebo dokonce finančního systému, ale o konci celé struktury kapitalismu, jakou známe 200 let. Tady na Západě, panovala taková nálada, jako by po 20 letech od pádu železné opony došlo ke všeobecnému pádu kapitalismu. Považoval jsem to za přehnané, i když jsem byl přesvědčen, že hluboká recese dovede do takové krize, která změní celý náš život, tak jak se to stalo v třicátých letech. Že se změní – a to navždy - systém řízení ekonomiky a politiky. To mi vnuklo nápad napsat knížku. Vždyť v historii kapitalismu se řízení společenosti a hospodářství radikálně měnilo, zásadní rozdíly tkvěly vždy ve vztazích mezi trhem a vládou, mezi ekonomikou a politikou.

Kdysi se vláda vůbec nezabývala trhem.

Vždyť nejméně sto let, nazývejme to kapitalismem 1.0, nebo klasickým kapitalismem, měl stát nejvýše 5–10 procent podílu na HDP, daně se vybíraly pouze na vedení válek, a vláda bránila pouze zájmy aristokratických latifundistů. Vše se změnilo mezi I. světovou válkou a velkou krizí 30 let. Po roku 1929 si mnoho lidí myslelo, že je to konec kapitalismu, ale kapitalismus našel novou formu. Tu, v jakou se změnil, nazývám kapitalismem 2.0. K podobně hlubokým změnám došlo v 70. letech 20. století, jako např.: vysoká inflace, naftový otřes, odchod od valutového systému Bretton Woods, který spočíval zlatém standardu, a výsledkem byl kapitalismus 3.0 – thatcherism and reaganomics - tržní fundamentalizmus. Neboli od 30. do 60 let panovalo přesvědčení, že kapitalismus nemůže fungovat bez silné intervence ze strany státu. Společenství soudilo, že trh se obvykle mýlí, a že demokraticky zvolené vlády orientované na trh mají převážně pravdu. V 70. letech se situace obrátila. Začalo se hovořit, že vlády se vždy mýlí a trh má vždy pravdu. Tedy teze mé knihy je naznačení, že v současné etapě, kterou nazývám 4.0, se často mýlí jak trh, tak i vlády.

Tedy kapitalismus verze 4.0...

Zůstane opřen na soukromém vlastnictví a tržních pobídkách, ale musí si poradit s tím, že zklamaly vlády i trh, je tedy třeba najít a zřídit nové instituce, které budou korigovat jak chyby trhu, tak i vlád. Vztahy mezi hospodářstvím a politikou budou úplně jiné, než jaké jsme znali posledních 200 let.

Doposud tedy trh korigoval vlády nebo opačně. Bude v nové etapě potřebný mezi nimi arbitr, jakási třetí síla?

Ne. Nenavrhuji návrat ke kapitalismu 2.0, kdy samotné vládní snahy o regulaci trhu vedly k množství chyb. Musí být vytvořen stálý mechanizmus zpětné vazby mezi vládami a trhem, protože žádná z nich nedokáže navrhnout správné řešení. Ne třetí síla, protože v této situaci nemůže nikdo dominovat.

První, možná nejdůležitější příklad je makroekonomické řízení. Posledních 40 let jsme věřili, že jediným cílem centrální banky, a také vše, co může udělat vláda, je udržení inflace na nízké úrovni a vše ostatní – úroveň nezaměstnanosti, tempo hospodářského růstu – bude výsledkem tržního procesu neboli úplně obráceně než v letech šedesátých, kdy se věřilo, že jen vláda je zodpovědná za úroveň zaměstnanosti a hospodářský růst. Dokazuji ve své knížce, že čas péče pouze o jeden ukazatel je již za námi. Teď potřebujeme více společenského inženýrství: makroekonomická politika si musí stavět více cílů najednou – snižování inflace, boj s nezaměstnaností, s rozpočtovým deficitem, musí též vytvářet podmínky rychlejšího vzrůstu. Žádný z těchto cílu se nedá docílit přesně, ale třeba je mít stále na zřeteli. Je tedy možné, na příklad akceptovat vyšší inflaci, tisknout peníze, pokud to má pomoci k likvidaci schodku rozpočtu.

Krize vyvolala výzvy na společnou, ne pouze celoevropskou, ale celosvětovou regulaci.

Mnoho problémů se nedá regulovat na státní úrovni. Nátlak na větší regulaci na úrovni světa, který vede ke globálnímu řízení, možná dokonce ke globální vládě, bude v nadcházejících letech o mnoho větší než doteď. Ovšem já si myslím, že ve skutečnosti instituce globálního řízení nevznikly a těžko se domnívat že by byly vytvořeny v následující generaci.

Proč?

To je paradox: uznáváme silnou potřebu globálního řízení. Jednak možnosti a vůle k jeho vytvoření jsou slabší než dříve; nechceme se vzdávat národní suverenity. Ekonomická logika nás tlačí k větší potřebě koordinace, k vytvoření globálních zásad, ale panující politická realita je taková, že v nejbližších letech se zdá, že národní zájmy budou sílit. Nevidím dobré řešení. Domnívám se, že až další krize, skutečně intenzivní – za 30 či 40 let – nás přivede ke kapitalismu 5.0 a tím pádem i ke globálnímu řízení.

Radíte též investorům na čínském trhu. Čína se chová jako slon v porcelánu...

Ne pouze ona, ale ona především, nemá zájem podřídit národní zájmy potřebám globálního řízení. Čína bude bránit svou suverenitu. Číňané se domnívají, že jejich zájmy jsou odlišné, a že jsou dostatečně velkou zemí, aby nebrali ohled na potřebu kompromisu, nedopustí, aby jim kdokoli šlapal na kuří oka. Poprvé od časů studené války zde máme dva státy, které nepočítají s potřebou kompromisu s jinými: USA a Čína.

Nicméně Čína je částí kapitalistického světa, vchází čínské národní zájmy do potenciálního konfliktu se Západem?

Čína není demokracie a ani  nemá takové aspirace, vládnoucí třída chce stát chránit před silami, které vedou k demokracii. Avšak Západ, ve vztazích s jinými státy, projevuje jisté politické snahy k souladu hospodářských opatření s politickými zásadami. V případě krajních událostí porušování práv člověka například v Súdánu, cítíme potřebu reagovat, nebo přinejmenším upozornit, že vnitřní politika takovéhoto státu bude mít vliv na naše hospodářské vztahy. Číňané tak neuvažují. V Africe se tedy rozvíjí konflikt mezi přístupem Západu a Číny. Demokratický deficit má svou roli též ve vnitřní politice. Když vláda není demokraticky kontrolována, může vést jinou ekonomickou politiku, která je více směrována na vzrůst vývozu, než na spotřebu. Přitom je Čína velmi chudým státem, s neuvěřitelně nízkými pracovními náklady a takovým ještě dlouho zůstane. A to v porovnání nejen s Ruskem, ale i s Ukrajinou. To je druhý potencionální zdroj konfliktu, protože na otevřeném, svobodném trhu práce může Čína úspěšně vyhrávat pomocí nízké ceny práce nad každým státem světa.

Krize vyvolává též morální výzvy. Mám na mysli nejen kritiku chamtivosti bankéřů, ale i výzvy, abychom se přestali nesmyslně hnát za ziskem. Objevují se názory, že úsilí o stále větší bohatství je neracionální a nepřináší šťastný život.

Tyto argumenty jsou mi sympatické, a více dnes než před 30 lety. Jsem starší, tedy méně ambiciózní a dynamický, ale bohatší, mám více věcí, které jsem chtěl. Toto osobní vysvětlení mě vede k části společenské debaty. V bohatších společenstvích, která uspokojila většinu svých materiálních a tělesných potřeb, je možné s těmito výzvami sympatizovat. Ale i v těchto společenstvích většina lidí není bohatých neuspokojila své materiální potřeby neuspokojila. Tedy tato diskuse nemá širší ohlas. Na světě je prostě obrovské množství chudých zemí. Chudý Číňan je o mnoho chudší než chudý Polák. Tyto výzvy nejsou pro ně reálnými návrhy a nebudou jimi dalších 50 nebo 100 let. I když výzvy o zachování umírněnosti jsou racionální, lidstvo není racionální. To je jedna z tezí, které se držím ve své knize. Je třeba vzít do úvahy lidské vlastnosti takové, jaká jsou, a je mnoho biologických a historických důkazů, že existuje hluboký konkurenční instinkt.

Odhalím Vaši pointu: kapitalismus 4.0 předvede velkou schopnost přizpůsobit se novému světu.

Zdá se, že železná logika, která je základem jak kapitalismu, tak demokracie, více přeje samozdokonalování, než autodestrukci. Tato logika předpokládá, že hospodářský rozvoj je více pravděpodobný než pokles, anarchie a rozpad.

Anatole Kaletsky (původně Kalecki), syn pianisty z Augustova, nar. v Moskvě, repatriován do Polska v roku 1957; rodina po dvou letech rodina emigrovala do Austrálie. Vystudoval ekonomii v Cambridgi. Novinářskou kariéru začal psaním o obchodě a financích pro „The Economist”, potom 12 let pracoval pro „Financial Times”. Je též společníkem v mezinárodní firmě pro obchodní a investiční poradenství v Číně. Autor byl mnohokrát vyznamenán, několik let je pravidelným komentátorem „The Times”. Jeho kniha „Capitalism 4.0” vychází koncem měsíce v Londýně.

Podorbnosti wikipedia ZDE

Zdroj ZDE

Vytisknout