Jak přimět diváky k slzám

5. 7. 2010 / Ema Čulík

Mají dopis, že byl uvězněn a že je nyní ve vězení 600 mil od jejich domova. Dorazí konečně do vězení, otec tam není. Zkontrolují mešitu, která poskytla útočiště vážně zmrzačenému vězni, ani to není on. Pak začnou prohledávat hromadné hroby. Není tam. A nakonec, při mnoha cestách stopem, kdy babička sedí vedle exhumované mrtvoly manžela jedné jiné ženy, náhle umře, když náklaďák projíždí troskami babylonských zahrad, které slíbila, že chlapci ukáže...

Ten film byl tak profesionálně natočený. Tahal vám za struny srdce v perfektní harmonii. Byl tragický, občas byl humorný, byl děsivý, byl sympatický. Asi po čtyřiceti minutách mi ale došlo, co se děje. Bylo to všechno až příliš perfektní. Dvanáctiletý chlapec měl velké zářivé oči a byl trochu přidrzlý, ale jen málo, aby to bylo atraktivní. Poprvé je svezl bručoun-majitel dodávky, který nadával na Saddáma Husajna, americkým vojákům říkal "verigud, sank jú" a pak arabsky říkal, že to jsou kurvy. "Aha!! To jsme ale, panečku, špatní!" pomyslí si západní publikum. Když vedle řidiče chlapec hraje na flétnu, kterou má po svém otci, řidič se ho zeptá: "Nemohl bys zahrát něco jako Michael Jackson?" "Kdo to je," "Starosta Ameriky." Tyto vtipy byly zcela zjevně do filmu umístěny, aby pobavily západní publikum. Koho jiného by to pobavilo? Je to přece pro nás tak zajímavé, když slyšíme jméno Michael Jackson v dlouhé větě jinak nesrozumitelných arabských zvuků.

Ve filmu bylo mnoho perfektně zorganizovaných emocionálních scén. Když cestou k věznici přecházejí babička s vnukem pontonový most, babička Ahmeda zavolá zpět a vysvětluje: "Nechci, aby tě tatínek viděl takhle špinavého." Umyje ho, očistí mu tvář. "Babičko, ty jsi tak hodná." Celá záplatka a její průběh se stoprocentně přidržuje standardní "západní" struktury, napětí roste a klesá ve správných chvílích, přesně tak, jak jsme na to zvyklí.

Byl to neobyčejně dobře natočený film. Kromě toho, že zjevně měli tvůrci více než dost peněz na jeho realizaci, herci hráli velmi dobře a je to celé nádherně nasnímáno. Kolem oken autobusu míjí jindy krásná scenérie Iráku, nyní poškozená kouřem, krví a troskami. Příběh samotný je závažný, postavy jsou také důležité. Avšak na mě to celé neudělalo emocionální dojem, protože jsem si uvědomila, že všechna ta krása není autentická. Film byl chladně vypočítavý. Mohamed Al-Daradji a jeho tým to, co se v jeho zemi děje, profiltrovali a vydestilovali tak, aby z toho vznikl jeden dokonalý emocionální apel na mezinárodní společenství.

Režisér sám se vyučoval svému řemeslu v Holandsku a v Británii. Film spolufinancovaly organizace v Británii, ve Francii, v Holandsku, v Palestině a ve Spojených arabských emirátech, na všech etapách výroby filmu se podíleli lidé z celého světa. Byl to významný mezinárodní projekt, který dělá dojem. Film byl vyroben velmi profesionálně. Není divu, že získal dvě ceny na Berlinale -- cenu Amnesty International a Mírovou filmovou cenu. Jenže to nebyly ceny za krásu, ale za lidská práva.

Samozřejmě nemohu odsuzovat záměr Al-Daradjiho, ani nemohu kritizovat tento film, že by byl špatně natočen, že by snad byl nudný, nedozrálý, nerozmyšlený či příliš vážný -- naopak. Jenže pro mě ten film nebyl přesvědčivý, ze všech těch důvodů, které jsem uvedla výše. Vůbec se mi totiž nelíbí, když vím, že se mnou někdo manipuluje. Film neoslovuje diváky tím, že by prostě existoval a svědčil o tom, jak věci jsou, ale úmyslně věci prezentuje tak, aby vás to dojalo. Nechci tento film označit za "propagandu", ale umění to není.

Vytisknout