O mezigeneračních sporech
9. 7. 2010 / Ema Čulík
Jaký je recept na napínavý film, plný napětí? Vrahové? Králové? Fatální ženy? Anebo jsou to dva meteorologové, rádio a spousta kopců v otevřené krajině? Zdá se, že je to toto druhé.
Ruský režisér Alexej Popogrebskij si zvolil pro svůj nejnovější film Jak jsem dopadl tohle léto (2010) neobvyklé téma -- dva muže, kteří pracují na polární stanici na Čukotce v severovýchodním Rusku. To místo je tak vzdálené a je v takové pustině, že v ruském slangu slovo "čukča" (ten, kdo v této oblasti žije) je osoba, která to nemá v hlavě úplně v pořádku.
Emma Čulík recenzovala předchozí Popogrebského film Prosté věci v Britských listech r. 2007 ZDE
Stanici vede Sergej Vitalijevič Gulybin, zkušený meteorolog, který zjevně na tomto místě strávil mnoho let a zažil za tuto dobu množství děsivých setkání a který má jedinou slabost, totiž pro čerstvé arktické pstruhy a pro svou milovanou manželku a syna. S ním je Pavel Danilov, kterému je kolem pětadvaceti, který má neustále na uších sluchátka připojená k svému přehrávači mp3 a který dohlíží na telemetrii -- na automatizovanou verzi práce, kterou dělá Gulybin, zaznamenává data o počasí ze všech přístrojů. Oba muži jsou na stanici zcela sami a jsou tam už dlouhé měsíce. Jediným spojením s vnějším světem je rádiový komunikační přístroj napojený na ústředí, kam jednou denně posílají data.
Vztahy mezi oběma muži jsou trochu těžkopádné. Gulybin je navyklý svým zavedeným způsobům a nemá zájem o to přátelit se s novými lidmi. Pavel je, samozřejmě, plný energie, nudí se a snaží se s Gulybinem navázat přátelský vztah. Avšak Pavel nepracuje dostatečně pozorně a Sergej Vitalijevič netoleruje chyby a požaduje naprosto seriozní postoj k práci i k životu na stanici. Bohužel, Pavel zas tak odpovědný není. Zapomene nabít pušku, kterou s sebou musejí pořád nosit na obranu před medvědy. V ten jediný den, kdy na něj Sergej spoléhá, aby ručně zaznamenal meteorologická data Pavel zaspí. Vztah mezi oběma muži mi tak trochu připomínají jeden z věčných problémů Ruska, jak ho nejznáměji zaznamenal r. 1862 Turgeněvův román Otcové a děti. Rozdíly mezi oběma generacemi jsou tak obrovské, že je nemožné, aby si navzájem porozuměly. I když postavy Popogrebského vyjadřují rozdíly mezi generacemi méně explicitně než, jak je to učiněno v Turgeněvových filozofických argumentech, napětí mezi oběma muži je nicméně téměř hmatatelné.
Kromě prostého rozdílu ve věku -- a tedy rozdílu v mentalitě a zkušenostech, a tedy v postojích, jsou mezi nimi také obrovské technologické rozdíly. Sergej Vitalijevič strávil celý svůj život zaznamenáváním meteorologických dat ručně, naučil se, jak pracovat precizně a jak zorganizovat kolem toho celý svůj život. Pavel ale přijel na stanici otestovat nový systém, který bude data zaznamenávat automaticky, čímž se práce Sergeje Vitalijeviče stává zastaralá a zbytečná. I v každodenním životě je Sergej Vitalijevič sto let za opicemi. Manželka mu pošle přes ústředí esemesku, že s manželem jedou do lázní v Kislovodsku a podepíše ji smajlíkem. Sergeji Vitalijevičovi musí smajlíka přeložit Pavel. Je jasné, že Sergej je starší člověk, který by měl být respektován, ale vidíme, že i mladí mají určité výhody.
A do tohoto sudu prachu spadne jiskra, která způsobí výbuch. Zatímco je Sergej Vitalijevič na rybách, Pavel dostane rádiovou zprávu, že Gulybinova manželka a syn byli "vážně zraněni" při nehodě (jsou mrtví). Pavel si to řádně zapíše a pravděpodobně by to i Sergeji Vitalijevičovi předal, ale když se Sergej vrátí z rybaření, požádá Pavla, aby mu pomohl s všemi těmi rybami, které chytil. Pavel zaváhá a zprávu mu nepředá. Pak Sergej zjistí, že Pavel zaspal a nezaznamenal meteorologická data, a tak Pavel zase zaváhá a zprávu o manželce a synovi mu nepředá ani teď. Pak už uplyne příliš mnoho času a Pavel si představuje, že Gulybinův hněv a smutek se tím odkladem nesmírně znásobí. Vidíme, že Pavel vůbec neuvažuje o Sergeji Vitalijevičovi, ale myslí jen sám na sebe. Bojí se, že se dostane sám do problémů, bojí se, co mu Sergej udělá, až se doví tu zprávu. A tak se jen stále hlouběji zakopává do neřešitelné situace a s každým dalším propadnutím hlouběji se divák dostává do stále intenzivnějšího napětí. Thriller je dobrý, když se vám chce začít křičet na plátno: "Ne, ty idiote!!!"
Situace se pak neustále zhoršuje. V ústředí pořád chtějí Gulybina k rádiu a Pavel získává odklad tím, že do rádia nacpe alobal, aby oslabil přicházející signál. Pak má pocit viny a alobal zase odstraní. Z ústředí mu pořád opakují: "Musíš to pochopit, tohle je opravdu vážné." Pavel to nikdy řádně nepochopí. Ústředí se rozhodne vyslat na základnu vrtulník, protože si uvědomuje, že se na základně děje něco špatného. Pavel se vydá k Jižní laguně vstříc vrtulníku a Gulybinovi, který tam rybaří. Ztratí se v mlze, vyplýtvá signální raketu, aniž by ho někdo nalezl, pak se setká s polárním medvědem a začne před ním utíkat. Spadne z útesu a skončí v bezvědomí. Naštěstí ho najde Gulybin a začne ho léčit tím, že mu dá studenou rybu na obličej. Smějeme se, ale Pavlovi se dostane to, co si zaslouží.
Přistanou zpátky doma a je příliš pozdě. Pavel konečně musí říci pravdu, aby je nalezl vrtulník. Sergej Vitalijevič ho nechce poslouchat, a tak Pavel vykřikne: "Vaše rodina je mrtvá!" Sergej se otočí, udělá dva kroky směrem k Pavlovi, ten se lekne, zpanikaří a pokusí se vystřelit. Čistě z překvapení a protože ho to naštve, Sergej Vitalijevič vezme druhou pušku a vystřelí na Pavla (záměrně vedle). Pak Pavel uteče a stráví dva dny v mrazu na jakémsi ostrově bez jídla (kromě dvou vajíček, které nalezne v hnízdě). Schovává se tam před Gulybinem, protože se domnívá, že ho chce Gulybin zabít. My ale víme z výrazu Gulybinovy tváře, že vražda je to poslední, na co myslí. Pavel je celý zmrzlý a ohřívá se u radioizotopového majáku. Je téměř trapné ho vidět -- k čemu ho dohnala paranoia a pošetilost. Vrátí se do domu a ukradne pár ryb, které se tam suší pod střechou. Po rybách je mu špatně a Pavel si myslí, že je Sergej nějak otrávil. (Není mu ale špatně, protože se právě vystavil radiaci?) Pomstí se tím, že celý Sergejův úlovek ryb vystaví proudu radiace z majáku. Po celou tuto dobu Sergej Vitalijevič chlapce hledá, protože je si vědom, že je v nebezpečí, a chce zabránit nehodě.
Oba muži se smíří teprve poté, co Pavel sleduje, jak Sergej zkonzumuje otrávené ryby, a pak mu řekne, co s nimi udělal. Sergej ryby chladnokrevně vyzvrací. Pavel si uvědomí, že ho Sergej nechce zabít. Druhý den přijede loď a odveze Pavla domů. Sergej ví, že musí zůstat na stanici. Pavel se navrací do civilizace a Sergej zůstává sám pod arktickou oblohou.
Pavlovi se strašně nelíbilo, že s ním lidi zacházeli jako s dítětem, ale my vidíme, že se právě jako dítě chová. Sergej mu zdůrazňuje, jak vážná je situace. Mnoho lidí tady zemřelo, není možné se tu chovat neodpovědně. Tohle není zábavný výlet, o kterém pak napíšete po návratu domů sloj "Jak jsem strávil letní prázdniny" (jaký píší ruské děti každoročně ve škole). Na konci filmu vidíme, že ale přesně tohle Pavel udělal. Napsal to ale velmi špatně, dokonce i titul má dětské chyby ("Jak jsem strávil prázdninami", namísto "prázdniny") -- chyby zdůrazňují Pavlovu dětinskost.
Je to ale všechno jen Pavlova chyba? Možná, že měl Sergej na podporu mladého pracovníka dělat víc. Ale byla to jeho odpovědnost? Vztah mezi těmito oběma muži je obrazem situace, kterou vidím v Rusku často, kdy mladí lidé mají jeden názory a starší lidé, v mocenských pozicích, názor jiný. Někdy jsou mladí lidé opravdu zbrklí a nemají pravdu, ale není tomu tak vždycky. Většina příslušníků staré generace v Rusku je velmi tvrdohlavá a zatrpklá a odmítá respektovat názory mladých lidí. Na druhé straně se mladí lidé vůbec nesnaží představit si, co cítí starší lidé. V zemi, jako je Rusko, kde se společnost stále a rychle dramaticky proměňuje, není překvapivé, že jsou mezi generacemi obrovské rozdíly. Popogrebského dokonale strukturovaný a jemný, přitom však napínavý film ukazuje tento problém v ostrém světle a oživuje ho, díky pronikavému a vyváženému scénáři a citlivým hereckým výkonům Puskapelise a Dobrygina. Film na trochu extremním příkladu varuje, že je špatné neposlouchat lidi kolem nás a ignorovat celkový obraz.
Vytisknout
Obsah vydání | Pátek 9.7. 2010
-
10.7. 2010 / Kaletsky: Přichází postkapitalismus9.7. 2010 / Úpadek Západu10.7. 2010 / Americká PROpaganda10.7. 2010 / Sudetoněmectví jako "budoucí celosvětový problém"9.7. 2010 / Žádost o milost pro íránskou odsouzenkyni8.7. 2010 / Cenová totalita v Česku8.7. 2010 / "Šlechtic" - odvozeno od pojmu šlechetnost?8.7. 2010 / Karel DolejšíStudie o jednom z mála perspektivních zdrojů biopaliv přináší překvapivé prognózy6.7. 2010 / Jan ČulíkČeský mír: Opravdu dobrý film o stavu české společnosti dvacet let po příchodu demokracie5.7. 2010 / Jan ČulíkJak Západ financuje šíření svých vlastních falešných reprezentací o situaci v Iráku2.5. 2010 / Hospodaření OSBL za duben 2010