Každý film je manipulace

9. 7. 2010 / Ema Čulík

Musím se přiznat, že jsem nad tím při sledování filmu Kawasakiho růže uvažovala, nejen proto, že Hřebejk rád v minulosti propadal sentimentalitě, a také proto, že mi občas přišlo, že je možná tento film až příliš dokonalý. Avšak, jak film pokračoval dál, snažila jsem se zkoumat tuto teorii. Všechno jsem zhodnotila pečlivě a zjistila jsem, že v tomu filmu nemůžu najít díry.

Nicméně, film Kawasakiho růže manipulativní je. Trochu. To je proto, že každý film je manipulativní. Filmař používá veškerých technik kinematografie -- kompozici, světlo, barvu, styl, střih, hudbu -- aby se divák cítil určitým způsobem. Vytváření atmosféry je manipulací emocí. Film by vás ale měl přimět k přemýšlení -- jinak nestojí za to se na něj dívat.

To, co odlišuje čistou manipulaci od mírné manipulace, která je přítomna v každém umění, je cíl a úmysl. Ve filmu Son of Babylon je zjevné, že režisér neměl přímou osobní vazbu na postavy, postav využíval k svému vyššímu cíli -- na stole před promítacím sálem čekala na podpis vycházejících diváků režisérova petice. Hřebejkův film nás nenutí, abychom udělali jednu konkrétní věc. Hřebejk zkoumá situaci, vznáší otázky o něčem, co lidé prožili. Ano, používá emocí, abychom se na situaci, kterou líčí, osobně podíleli, ale námět filmu je osobní, a tak jsou samozřejmě emoce velmi důležité. Kromě toho, "sentimentální" neznamená vždycky "manipulativní". Je rozdíl mezi tím, je-li něco vysoce emocionální a pomíjí-li to racionální část našeho mozku, a tím, když se film vědomě používá k tomu, aby se jím dosáhlo určitého konkrétního cíle.

Každý filmový tvůrce má k dispozici tytéž prostředky. To, zda je film upřímný, se pozná, jakým způsobem prioritizuje myšlenky a efekty. Al-Daradjiho chtěl zjevně především dosáhnout svých humanitárních cílů (což neodsuzuji) a to bylo pro něj důležitější než snaha vytvořit esteticky účinný (=krásný) film s příběhem, který působí pravdivě, má duchovní obsah a postavy, které divák shledá relevantními.

Vytisknout