Rozmrzeni sluncem

10. 7. 2010 / Ema Čulík

Aby bylo možné pokračování filmu Znaveni sluncem vůbec natočit, Michalkov použil retroaktivní kontinuity. Znovu své postavy přivedl k životu, přestože na konci prvního filmu zemřely. Před několika lety se na Letní škole v Uherském Hradišti zeptaly Britské listy jednoho z příslušníků Michalkovova natáčecího týmu, jak je něco takového možné, a jeho odpověď zněla: "KGB dokáže všechno". KGB sice může dělat, co si zachce, ale Michalkov není tak velký umělec, aby mohl vzít zpět svůj předchozí příběh -- jediné, co z toho vznikne, je to, že závěr původního filmu je zpochybněn a pokračování pak už vůbec nepůsobí přesvědčivě.

Už samotná premisa filmu je dost podivná. Film se odehrává r. 1941, na samém začátku druhé světové války, a pak také o několik let později, kdy Stalin pošle čekistu Dmitrije Arsentěva (který nespáchal sebevraždu, jak jsme to viděli na konci prvního filmu), aby zjistil, co se stalo s generálem Kotovem (který, jak se nyní ukazuje, nebyl zastřelen). Film postupně vypráví příběhy Nadi a Sergeje Kotova. (Naďa je ta hezká malá hnědooká Kotovova dcera z prvního filmu, kterou v prvním i v druhém filmu hraje Michalkovova vlastní dcera Naďa). Je zjevné, že se film bude prodírat historií a válkou až do doby, kdy se všichni nakonec shledají (jako v Doktoru Živagovi). Musela jsem napsat "je zjevné" a "nakonec shledají", protože páteční karlovarská tříhodinová bonanza byla jen částí obrovského eposu, který se Michalkov chystá na nás vrhnout.

Zdá se, že Michalkov usiluje o tentýž duchovní náboj, jaký obsahuje Pasternakův román. Ve svém dlouhém úvodu k filmu v Karlových Varech nám Michalkov řekl: "Nevěnujte příliš pozornosti ději, tento film pojednává o filozofii války, o psychologii války, a o tom, kde ve válce žije Bůh". Potíž je, že Pasternak byl básník, byl to pronikavý a citlivý autor. A Michalkov je dneska velký nosorožec, který všechno rozdupe.

Jeho pokusy nám ukázat, že "ve válce je přítomen Bůh" jsou těžkopádné, svatouškovské a falešné. Toto téma se nejčastěji vyskytuje v příběhu Nadi, bodré komsomolky, kterou asi za dvě vteřiny přesvědčí kněz, aby se dala na náboženství. Ten kněz je jedinou osobou, která přežila, když jejich loď potopili Němci. Naďa se později octne v malé vesnici. Objeví se dva němečtí vojáci, kteří ji sledují do stodoly a tam se jí pokusí znásilnit. Ve tmě se tam skrývá další žena, kterou vojáci znásilnili předtím a ta je v sebeobraně zabije. Jiný německý voják nalezne mrtvoly svých kolegů a běží zpět, aby přivedl svou německou jednotku. Obě ženy se utíkají skrýt na kopci.

Němci vyženou všechny obyvatele z jejich domů a vyhrožují, že "Někdo se za tohle bude muset zodpovídat. Jestliže se nikdo nepřizná, zabijeme vás všechny." A to také udělají. Zaženou je do stodoly a stodolu zapálí. Na kopci Naďa pláče: "Jak mohu po tomhletom dál žít!" a chce sejít z kopce a přiznat se, že Němce zabila, avšak druhá žena ji strhne k zemi a všimne si křížku, který má Naďa na krku. Říká: "Vy jste věřící? Nesmíte zasahovat do toho, co si Bůh přeje! Chtěl to takhle. Chtěl, abychom my zůstali naživu -- my jsme důležité!"

Naďa chvíli pláče a pak s povzdechem souhlasí, přizpůsobí se tajemství "božího plánu". Je to obrovské selhání, protože obě ženy prostě popřou svou odpovědnost za to, že způsobily strašlivou smrt stovek lidí, a utěšují se myšlenkou, že "Bůh to chtěl". Michalkov nám neposkytne jediný důvod, proč bychom měli uvěřit, že to skutečně byla Boží vůle. V celém jeho filmu se Bůh vlastně skoro vůbec nevyskytuje. Lidé se tam párkrát pomodlí a na jeden kostel spadne bomba, kostel je zničen, ale zázračně nikoliv ikona v něm.

Žádný duchovní náboj v tomto filmu není. Přitom je v něm tolik možností jak vytvořit duchovní atmosféru. Film umožňuje vypravěči proměnit věci v symboly a síla času a ticha dokáže pozoruhodně intenzivně vytvořit mystickou atmosféru. Michalkov přece nemusí chodit daleko pro příklady -- ruský režisér Tarkovskij byl mistrem, který toto dokonale dokázal. Michalkov si ale myslí, že nás dokáže dojmout pár falešných zázraků. Skutečná duchovní atmosféra ovšem nespočívá v cirkusu se zázraky, ale v duchovnosti, která je obsažena v lidech a v čase. Tento film žádnou takovou duchovní atmosféru nemá.

Docela mě pobavil výrok: "Bůh chce, abychom zůstali naživu." Bylo to něco tak zbabělého, ani to nebylo naplněno zoufalstvím, které by mohlo takový výkřik vysvětlit. Vlastně to dává větší smysl, pokud to dekonstruujeme a interpretujeme takto: "Autoři tohoto filmu chtějí, abychom zůstali naživu." Naďa a Kotov se zdají být v tomto filmu nezničitelní, a to bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Je to jako ve filmech z Hollywoodu, kdy víte, že "kladný hrdina" nikdy nebude usmrcen. Ani ve válce není Kotov nikdy zraněn. Bojuje v trestní divizi spolu s kadety z Rudé armády proti daleko silnějšímu německému útoku (tanky bojují proti naostřeným lopatám bývalých vězňů) a přestože všichni vysoce vycvičení kadeti a téměř celá trestní divize jsou usmrceni, Kotov a jeho pět přátel přežije. To je ale pozoruhodná náhoda!

Film je přeplněn strašlivými hollywoodskými stereotypy. Člověk by si myslel, že je to parodie, jenže film není zamýšlen ironicky. Například se ve filmu vyskytuje typické klišé z akčního filmu, kdy dva lidé utíkají od budovy a vyskočí do vzduchu právě, když budova za nimi exploduje. V tomto filmu je touto budovou kostel, který náhodou vybombarduje německý pilot, který se bomby potřebuje zbavit. Tahle banální scéna byla parodována už tolikrát, že se jí každý režisér vyhýbá obloukem. Jen by mě tak zajímalo: je Michalkov přesvědčen, že je takový umělecký velikán, že si může dělat, co se mu zachce, anebo prostě netuší, jak se v dnešní době točí filmy?

Vizuální styl tohoto filmu je nenápaditý. Namísto toho, aby Michalkov využil mnoha možností jazyka kinematografie -- kompozice, stylu, tempa, a rytmu, originálních myšlenek -- Michalkov prostě jen používá zpomalení pohybu, aby danou chvíli zdůraznil. I výkony herců jsou nesmírně násilné a nejlépe by se daly popsat tím, co Stanislavskij charakterizoval jako "ломание" - afektovanost, pozérství. Michalkov, který hraje Kotova, se snaží být nevinný, ctnostný a mladistvý, a tak otevírá zeširoka oči a dělá grimasy jako někdo, kdo zešílel. Ve filmu hraje mnoho dobrých herců -- Menšikov, Makoveckij, Garmaš, Zolotuchin -- a Michalkovovi se z nich ze všech podařilo udělat nepřesvědčivé loutky.

Je ale vidět, že navzdory sobě samotnému se Michalkov na několika místech v tomto filmu snaží být moderní. A na dvou místech to funguje -- scény s trestní divizí obsahují několik upřímných okamžiků, když zločinci dokazují svému veliteli a kremelským kadetům, jak se věci ve skutečnosti mají. Tyto jemné prvky satiry jsou nejúspěšnější součástí tohoto filmu, protože se nesnaží o vzletnost či monumentalitu. Humor v těchto scénách je obrovskou úlevou, jenže pak vždycky převáží sentimentální přeslazené nesmysly, které Michalkovovy filmy otravují vždycky.

Jiným "moderním" aspektem tohoto filmu jsou krvavé detaily urvaných rukou, mrtvol rozdrcených tanky a zmrzlých vojáků. Bohužel nevypadají pokaždé úplně realisticky a do kontextu sentimentální všehochuti tohoto filmu nezapadají.

Film má zmatenou strukturu, diváka nezaujme a jeho směsice násilí, neupřímného kazatelství a neschopné sentimentality vás jedině nakonec zmate. Možná je načase, aby se Michalkov přestal zaměřovat na své ego a začal uvažovat o tom, jak se vlastně dělá film.

Vytisknout