Mladí: Více stylu než podstaty

7. 7. 2010 / Ema Čulík

Právě jsem zhlédla opravdu módní film: Les amours imaginaires / Heartbreakers (Kanada 2010), který se stal diváckým hitem v Cannes. Pojednává o dvou nejlepších přátelích, Francisovi a Marii, které na takové módní párty potkají mladého Adonise Nicolase a oba se do něj zamilují.

Dál film ukazuje jejich trapný vzájemný souboj a snahu dosáhnout toho, aby se dotyčný zamiloval právě do nich: Na venkově, v divadle, když spolu všichni tři spí v posteli. Když Francis a Marie skončí v lese mezi spadanými listy, kde se o něj perou, Nicolas toho má doopravdy dost a vykašle se na ně. Uplynou měsíce a oba přátelé se pokoušejí navázat s ním znova kontakt, jen aby uslyšeli "Promiň, musím jít, nechal jsem něco na sporáku..." Rok na to se ho oba konečně zbaví, jen aby propadli dalšímu exempláři sošné krásy.

Příběh je jednoduchý, dobře známý a nepříliš překvapující, ale to, co je na něm zajímavé, je vizuální styl. Režisér Xavier Dolan, který si také zahrál Francise, používá styl silně ovlivněný novou vlnou 60. let, se stylovou hudbou, pomalým pohybem, kamerou hladící pleť postav (protože nikdo jiný je nepohladí), barevné filtry, grafickou kompozici. Všechny tyto techniky jsou uplatněny s dobrým účinkem, pokud jde o vyjádření (zdá se, na první pohled) touhy pociťované postavami, neboť poukazují zpět ke starým filmům, kde láska a sex byly dosud zobrazovány méně cynicky. Ale pak mi barevné filtry a červená, modrá, žlutá a zelená použité ve scénách, kde se osamělý pár utěšuje sexem na jednu noc, připomněly scénu z party na začátku Godardova filmu Pierrot le Fou (Bláznivý Petříček). Hosté na party ze sebe chrlí klišé - ženy hovoří o pracích prášcích a lacích na vlasy, muži o závodních vozech. Nevím, jestli se tím chce Dolan vyjádřit k prázdnotě setkávání Francise s Marií - nebo se jen snaží být taky módní?

Nevím, protože během filmu jsem si nepřestávala dělat starosti ohledně vyváženosti stylu a podstaty. Velmi mnoho pozornosti je věnováno oděvům, účesům, hudbě, podrobnostem vnitřního vybavení. Všichni lidé ve filmu jsou neuvěřitelně trendy a mají zálibu ve všech 'správných' věcech; pokud chtějí jeden druhého urazit, kritizují jeho oděv - to je přece ta největší urážka!

Zaměření na povrchní prvky filmu odráží povrchnost Francise a Marie. Kdyby Nicolas nevypadal tak strašně krásně, nikdy by si ho ani nevšiml. Jejich láska je skutečně zcela imaginární. Při sledování jejich příchodů a odchodů, jejich úzkosti a vzdechů, jste velmi brzo frustrováni. 'Imaginární' je perfektní způsob, jak popsat jejich 'lásku', protože v ní není vůbec nic poctivého. Svůj objekt neznají, kromě tmavých očí a zlatých loken. To, co člověk dělá a říká, na ně zřejmě nemá žádný vliv. Zdá se, že jediný, koho milují, jsou oni sami. Jsou příliš povrchní a netrpěliví, aby navázali skutečný kontakt s druhým, a tak milují ideu.

Příběh je přerušován svědectvími o dalších lidech kolem dvaceti a o jejich milostných nehodách. To, co všechny tyto lidi spojuje, je fakt, že jsou mladí, dobře vypadají, jsou sami pro sebe velmi důležití, posedlí sami sebou a poněkud osamělí. Jejich slova perfektně doplňují příběh Francise, Marie a Nicolase, protože ukazují stejné pohrdání pocity druhých, stejné zaměření na vlastní povrchní zájmy (zašukat si, být obdivován, neztratit tvář).

Vcelku jde o velmi smutný příběh dnešních mladých lidí, který nezachycuje jen to, co zmiňuje festivalová informace o tomto filmu - osamělost mladých lidí - ale také jejich mělkost a sebedestruktivitu. Je jasné, že tvůrci filmu vycházeli z reality vlastního prostředí, kde lidé věnují tak velké úsilí své imidži a jsou sváděni povrchnostmi. Zdá se, že tento film používá formu a styl k parodování této povrchnosti. Doufám, že obecenstvo v Cannes a diváci v Karlových Varech, kteří tomuto filmu aplaudovali, ho oceňují pro jeho satyričnost, parodičnost, sebezesměšnění, a ne jen kvůli módnosti.

P.S. Jsem tak ráda, že nejsem módní...

Vytisknout